Na leto.

Na leto. 1821.*)
Slyšet! Pane léto, nebo paní Nebo panno – (nevím věru, ani Jaký mu mám titul dát? – Třebas paní! –) ŘíctŘíct, co to má býti? Bude letos tvář vzdy mračnem krýti? Nechce ani se zasmát? Ovšem, že je v stavu mnohá žena Být na svého muže zamračena Dva, tři dni, i také víc; Ale, co nás ona déštěm mele, Nejsou tři dni – nejsou tři neděle – To je třetí již měsíc. ——— *) Toho roku, jak známo, celé leto pršelo. 151 Vždyť pak ani letos nedovolí, Aby zimou nemocné oudolí Slunce trochu zahřálo; Povážit jen! – V letě síň se topí, Mnohý pláště, kožichu se chopí; To se nikdy nestalo. Já a mnoho slečen, mnoho pánů Šli jsme ondy ven za koňskou bránu, Slunce níž se lesklo již. Ven do záloh jsme sic suší vyšli, Ale, ach! do města zpátky přišli Všickni mokří, jako myš. Musilaby, kdybych měl teď psáti O vší haně, níž ji každý mlátí, Nejmíň tři měsíce číst. Seno v sadě a na louce shnije, Brambory a zelí déšť zalije – Volové co budou jíst? Nemohloby více vody býti, Kdyby se hned měly odevříti Hlavy švihákům naším; 152 Víno bude zase kyselejší, Pročež ať se nezlobí lid zdejší, Když jej sladíme něčím. A jak s ovocem se zdrahá pyšně; Nebo musím, chcili jísti višně, Groše dva za žejdlík dát. Žíto s ječmenem nemůže zráti, Nelze se již letos jinak státi, Nežli že nás zmoří hlad. Ona řekne: „To jsou maličkosti!“ Ale co – to je snad předce k zlosti! – S krásným pohlavím tropí? Když slečny, na nichž se pštrosi chvějí, Hoši na příkopí provádějí – Je do kůže pokropí. Jaká muka to pro městskou děvu, Když se vyšperkovaném v oděvu V jasnosti chce ukázat! S líc by prška barvu neumyla, Šat hedbávný voda nezkalila, Vyjít ven se musí bát. 153 Za to že ji trochu ševci chválí, Mnohem více zlostí tvář se kalí Služebníkova denně; Když jen počne čistiti kalhoty, Z brusu nové ostruhy a boty Pána svého bez koně. Sládkové na ni zle dovádějí, Lidé píti hrubě že nechtějí, Mráz že žížeň nedělá. Každý si raději doma sedí, By s obou stran skropen nebyl, hledí; Nač být dvojí voda má? Naposledy ale říct mi ještě, Nemá letos až do heku déště? Chce nás do hubena zmýt? – Přestat, pravím; sice časopisy Mají satyrami, hanopisy – Věřit mně, o letu znít. 154