Lkání.

Lkání.
1.
Lkal jsem tmavým těchy zbaven křovím, Ani list se v olších nehýbal, Vánek jen se hravě kolíbal V kadeři mé hustým pod stromovím. Jedva že tam zemdlen želu hovím: Věnčen mákem bůh mne ulíbal, A co bdě jsem se prv mníti bál, V snu rty vinu k jejím korálovým. Procitna rozstírám ruce po Ní, Aniž jsem na své žalosti mněl; Uh! v tom mutným zvukem hrana zvoní. Adelíně, běda! hrana zvoní, A mých slzí zdroj již vyhořel; Kvělte za mne hory, doly pro Ni. 41 2.
Tam mne druh k radosti povzbuzuje: „Krásou (dí) vše Vesna nadala, Tamto vůni dýchá fiala, Tuto růže ňadra obnažuje; Posvátný leknín se rozvinuje – Příroda vše blahem opiala: Tváli jenby nezaplesala Duše, když vše znova obživuje? Zapomeň, neb odvyknout lze všemu, Bůh pro každou ránu stvořil mast!“ Družko nebes! rač odpustit jemu; On Tě neznal, krašších pasů květe! Na Tě myslit, tu on nezná slast – Já mnít na Tě budu přejda Lethe. 42 3.
Když juž, noci probdě teskné, ranní Královnu vycházet zpupně zřím, Taká Ona bylabyla, k sobě dím, Budila každého k radování. Vejš když plyne po nebeské pláni, Chtíc uzrati satby teplem svým: Zas tu krasavici vidět mním, Jak se k svému měla povolání. Nejbolněji západ slunce zírám; Tak i Ona zašlazašla, zavolám, A si horké z lící slzy stírám. A teď mluv, jak na Ni nepomyslit? Aniž nechci – nužť ať věčně lkám, Jestli jinak na Ni nelze myslit. 43 4.
Vnadná růže, nech se utrhnouti, Roztéká po které perla se, Rovná rtům, když v blahém úžase Směl jsem své rty k jejím přivinouti. Nezabudko, nech se k ní připnouti, Jejich božských očí obraze, Lilium, v své stkvělé okrase Hrdla sokem nebudeš víc slouti? Vonným propletu vás tymiánem, Stříbrozvonky, astrou, slzinky, Rozmarinou v spolku s majoránem. Taký vínek jednou mi splítejte; A až svadnu, švarné dívčinky Jasajíc mne k hrobu provázejte. 44 5.
Ondy – jak se mé rostoucí strasti Darmo menšit jala kytara; Odhodiv ji, vzal jsem Kollara, Zdárného zrozence naší vlasti. Ó jak duch můj nové čerpal slasti Co z medunky včela ze jara, RozváživRozváživ, jak vtipnost bujará To vše uměla do věnce klásti. Ve soustrasti pojím s Ním své city, Výš se rozkoší má ňadra dmou, Toho mi jen nelze pochopiti: Jak moh’ vynášet tak tuze Mínu. Aj, slyš! hlas jaký to nademnou – „Nediv se, on neznal Adelínu.“ 45 6.
„Třeštíš? řekne kdos, což nesčíslné Dívky neznáš krásou lesknoucí? V Slavii nenajdeš kvetoucí? Nezná Hellas Krásky vnadoplné?“ – Vzory uvádíte smrtedlné! Znáte onu Kyprem vládnoucí? Krašší nebyla, ven vyjdoucí, Opustivši moře stříbrovlné. Vy snad, bych Ji vyobrazilvyobrazil, chcete? Ne! Od nemožnosti ustanu Nenalezna podobenství v světě. Spojte, kde spatříte krásy všudevšude, V jedno Řeků, Vlachů, Slovanů – A stát u vás Adelína bude. 46 7.
Žítbych musil leta velemnohá: Kdybych ducha krásu pěti chtěl! Blahýmby se jistě každý mněl, Kdoby částku z ní měl jen od – – Nenajde se ni pod nebem vloha, Kterouby se duch jí nebyl stkvěl, Žádná ctnota, k nížby nebyl vřel, Všecko v lad uvesti kolkol moha. A ten anjel, božského pln klidu, Ten v mé srdce tuto milost vryl, Milost, které věčně nepozbydu. Anjel to byl, neb tam scházel v ráji, Tam od spoludružek volán byl: By pěl s nimi v elysejském háji.