Lkání.
1.
Lkal jsem tmavým těchy zbaven křovím,
Ani list se v olších nehýbal,
Vánek jen se hravě kolíbal
V kadeři mé hustým pod stromovím.
Jedva že tam zemdlen želu hovím:
Věnčen mákem bůh mne ulíbal,
A co bdě jsem se prv mníti bál,
V snu rty vinu k jejím korálovým.
Procitna rozstírám ruce po Ní,
Aniž jsem na své žalosti mněl;
Uh! v tom mutným zvukem hrana zvoní.
Adelíně, běda! hrana zvoní,
A mých slzí zdroj již vyhořel;
Kvělte za mne hory, doly pro Ni.
41
2.
Tam mne druh k radosti povzbuzuje:
„Krásou (dí) vše Vesna nadala,
Tamto vůni dýchá fiala,
Tuto růže ňadra obnažuje;
Posvátný leknín se rozvinuje –
Příroda vše blahem opiala:
Tváli jenby nezaplesala
Duše, když vše znova obživuje?
Zapomeň, neb odvyknout lze všemu,
Bůh pro každou ránu stvořil mast!“
Družko nebes! rač odpustit jemu;
On Tě neznal, krašších pasů květe!
Na Tě myslit, tu on nezná slast –
Já mnít na Tě budu přejda Lethe.
42
3.
Když juž, noci probdě teskné, ranní
Královnu vycházet zpupně zřím,
Taká Ona bylabyla, k sobě dím,
Budila každého k radování.
Vejš když plyne po nebeské pláni,
Chtíc uzrati satby teplem svým:
Zas tu krasavici vidět mním,
Jak se k svému měla povolání.
Nejbolněji západ slunce zírám;
Tak i Ona zašlazašla, zavolám,
A si horké z lící slzy stírám.
A teď mluv, jak na Ni nepomyslit?
Aniž nechci – nužť ať věčně lkám,
Jestli jinak na Ni nelze myslit.
43
4.
Vnadná růže, nech se utrhnouti,
Roztéká po které perla se,
Rovná rtům, když v blahém úžase
Směl jsem své rty k jejím přivinouti.
Nezabudko, nech se k ní připnouti,
Jejich božských očí obraze,
Lilium, v své stkvělé okrase
Hrdla sokem nebudeš víc slouti?
Vonným propletu vás tymiánem,
Stříbrozvonky, astrou, slzinky,
Rozmarinou v spolku s majoránem.
Taký vínek jednou mi splítejte;
A až svadnu, švarné dívčinky
Jasajíc mne k hrobu provázejte.
44
5.
Ondy – jak se mé rostoucí strasti
Darmo menšit jala kytara;
Odhodiv ji, vzal jsem Kollara,
Zdárného zrozence naší vlasti.
Ó jak duch můj nové čerpal slasti
Co z medunky včela ze jara,
RozváživRozváživ, jak vtipnost bujará
To vše uměla do věnce klásti.
Ve soustrasti pojím s Ním své city,
Výš se rozkoší má ňadra dmou,
Toho mi jen nelze pochopiti:
Jak moh’ vynášet tak tuze Mínu.
Aj, slyš! hlas jaký to nademnou –
„Nediv se, on neznal Adelínu.“
45
6.
„Třeštíš? řekne kdos, což nesčíslné
Dívky neznáš krásou lesknoucí?
V Slavii nenajdeš kvetoucí?
Nezná Hellas Krásky vnadoplné?“ –
Vzory uvádíte smrtedlné!
Znáte onu Kyprem vládnoucí?
Krašší nebyla, ven vyjdoucí,
Opustivši moře stříbrovlné.
Vy snad, bych Ji vyobrazilvyobrazil, chcete?
Ne! Od nemožnosti ustanu
Nenalezna podobenství v světě.
Spojte, kde spatříte krásy všudevšude,
V jedno Řeků, Vlachů, Slovanů –
A stát u vás Adelína bude.
46
7.
Žítbych musil leta velemnohá:
Kdybych ducha krásu pěti chtěl!
Blahýmby se jistě každý mněl,
Kdoby částku z ní měl jen od – –
Nenajde se ni pod nebem vloha,
Kterouby se duch jí nebyl stkvěl,
Žádná ctnota, k nížby nebyl vřel,
Všecko v lad uvesti kolkol moha.
A ten anjel, božského pln klidu,
Ten v mé srdce tuto milost vryl,
Milost, které věčně nepozbydu.
Anjel to byl, neb tam scházel v ráji,
Tam od spoludružek volán byl:
By pěl s nimi v elysejském háji.