Děva srdce mého.

Děva srdce mého.
Znáte srdce mého děvu? O ne, vy neznáte ji! Krásnou v lásce, krásnou v hněvu – Mělbych zde již nebe s ní. A tu srdce mého děvu, Na niž stále myslívám, Málo v lásce, nejvíc v hněvu Jenom krásnou vidívám. Znáte karminové záře, Aurora když budí den? Tak jsou sličné její tváře, Milostnosti pravé kmen. A ty karminové záře Nebudí v mém srdci slast; Neb já nesmím líbat tváře – Musím, ach! hubinky krást. 189 Znáte „pomni na mne“ kvítko? Také ona očko má, Ano čistou, jako dítko, Nevinností ducha plá. A to „pomni na mne“ kvítko Zřít tak na se vidívám, Že se někdy jako dítko, Oči sklopě, stydívám. Znáte liliovou stkvělost? Znáte leknín posvátný? Hrdla jejího to bělost – Také zdobí rámě ji. A co liliová stkvělost?! Mně ten leknín posvátný Obejmouti brání bělost – Zapasím, ach! darmo s ní. Znáte hlazuru, níž stkvějí Kosti se vzdy slonové? Tací jsou, nimiž se její Ustka pyšní, zoubkové. 190 A hlazura, níž se stkvějí Kosti slonné, ještě mně Nestkvěla se nikdy, její Když srdéčko láskou žže. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Znáte pění Filomély, V sen když ptence kouzlívá? Taký hlásek liboznělý Z jejich ust se ozívá. A to pění Filomély Láká slzy v oči mé – Neb ten hlásek liboznělý, Když jsem smělý, kárá mne. 191 Znáte vnadu, purpurové Když se růže poupě rdí? Takoví jsou její rtové, Rtové zvoucí k líbání. A to poupě purpurové Jest mé strasti příčinou – Nedajíť se zlíbat rtové, Ač mne k celování zvou. Znáte srdce mého děvu, Děvu nejspanilejší? Nuž tak víte, že je v hněvu, Nežli v lásce krásnější. Jakbych srdce mého děvu – Teď mi hleďte radu dát – Mohl v lásce, nežli v hněvu, Spanilejší udělat? 192