Věneček.

Věneček.
Šel jsem k své děvence, Aj tu z kvítí Ona kolo věnce Počla víti. Vzala konvalinku, K růži dala, Lejčím fialinku K ní připiala. Vzala kvítí, listí Rozmanité; Vše ve věnec čistý Bylo svité. „Ke mně blíže sedni! Mně pravila, Na to sem pohledni, Co jsem vila. 50 Barva, patř! růžinky – Jest milosti; Barva fialinky – Jest věrnosti. Na kom se ten věnec Bude stkvíti, Ten jen můj mládenec Může býti!“ Na mne hlédla vřele Modrým okem: Já klek’ před ní směle Jedním skokem. „Nech, jsem zvolal, věnec Na mně stkvíti, Líno! Já mládenec Tvůj chci býti!“ Tvář jí plamenala Uzarděním, Věneček mi dala S políbením. 51 „Čistý jest co nebe! Z ust jevila, Miláčku pro tebe Jsem jej vila; Fialy spanilost Růži líbá, V obou věrná milost Se kolíbá! Nejen tobě kvítí Dám v tom svazku, I co z něho svítí: Věrnost, lásku!“ Pak jsme se objali V sladké době, Věčnou přisahali Milost sobě; „Věčně Tvá! Tvůj věčně!“ Jsme zvolali, Hodiny všetečně – – V tom cinkaly. 52 Vytrhly z krásného Mne ze snění – Slast předc cítím tvého Políbení. Sen to byl jen sice, Sen májový: Kéž mněmě těší více Sen takový! 53