Pastva.

Pastva.
„Ať žene pásti Hanynka, By hodně mnoho nadojila!“ Tak volala má maminka. A jak to jenom promluvila, Odvázala jsem kravičky, Do husté hnala travičky. Již hora slunce zakryla, A já jsem předce ještě pásla; Rosinka kvítí perlila, Tu semnou zima trochu třásla; V tom jsem Ho zhlédla k sobě jít – Hned počalo mně horko být. Šel ke mně, jehož ráda mám, Než říci to mu předc se stydím; Co dělá? vzdy se tajně ptám, Když jeden den ho jen nevidím. Předc když jsem Ho dnes viděla – Že spím, jsem se mu stavěla. 133 Jak ke mně přišel, zůstal stát, A potom vedlé mne si klekl; Již v ouzkosti jsem chtěla vstát – V tom k sobě on ta slova řekl: „O, krásněj žádná růžinka Nekvete než má Hanynka.“ Pak si na vonnou louku sed’. Slyšela jsem Ho jemně vzdychat; Z pestrého kvítí věnec plet’; Já jsem se bála nahlas dýchat; A jak mně bylo nesmělo – Když mi dal věnec na čelo. Najednou ale tichý byl; Že nespím, bych již byla řekla. V tom ale mne – ach – políbil. Ó, jak jsem přehrozně se lekla! Kdybych jen byla nespala – Bylabych ho pokárala. 134