Souboj.

Souboj. Baláda.
Mnohé lepotvorné dívce zněl Trouby polní hlas ke hrůze, Když se pluk rytířů statných stkvěl V zlatých pancířích na luze. Bujarý chtě rozmnožiti dav Sebe zbraní krášlit nechal Také chrabrý jinoch Vojoslav, A od rodičů žehnání vzav K Boženě na oři jechal. Svého milence na zábradlí Děva zasmucená ždala, Ach, jí růže v tvářech uvadly! Neb je slzou zalévala; Bol se jímá srdce tklivého, Ňadra ouží jí a svírá, Když kochánka opásaného, Svatým křížem ozdobeného K hradu cválem jeti zírá. 165 „Nuže, s Bohem lubice buď má! V náruč milku tiskna praví; Než se třikrát dub zazelenázazelená, Hoch se zas před tebe staví!“ „Ach, shoď! štkala, s sebe brnění, Neostav zde děvu samu; Strach mne zžírá, zžírá tušení, Pryčli jdeš – nebudem spojeni, Věř, ach! věř, ty neoklamú!“ „Drahá! dí on, jun se vrátí zas, Neměj o něj marné péče; Nelze dlít, neb povinnosti hlas Volá mne tam v svaté seče; Poslední mi políbení dej, Že chceš být až k smrti věrná, K blankytu mi svatě přisahej!“ – Přisahala – zakalila jej Jasného prv tuča černá. V spěchu z náručí se vyvinul, Svrasklé jí políbiv čelo, Na svůj bujný kůň se vyšvihnul, Ještě oko vratno zřelo. 166 Ostruhou pak oře zabodal; Lkalo děvče, druhdy bodré. Již se tratí v luzích dál a dál, Zřetelby ho darmo pohledal – Ach, tam mizí v dálce modré! Brzi chrabré sbory dohonil, Všickni jemu zavítají; Spasitel kde lidi svobodil, Tamo kvapem pospíchají. Nevěrce již tresce slušný hněv, Morana jich množství víže, Koně pijí Saracenů krev, Hrdě stoupá k nebi český lev, Šiřinou se staví kříže. Již se k navrácení schyluje Čas pod vlasteneckou střechu, Všude, půlměsíc kde panuje, Strašlivě zní jméno Čechů; Zbrojnoši již oře sedlají – Aj slyš, co podál to dupá? Jako když se mračna valejí, Bouří sivosivou hrozejí, Pádí osmanská k nim tlupa. 167 Sotva že rytíři v hbitosti Se na koně vyšvihnuli, S dusotem a mrzkou divostí Osmani se přihrnuli; Kolem břitké meče drnkaly, Šlotě klání ráz po ráze, Statní jinochové padali: „Mstěte bratří!“ v pádu volali; Strašný ryk zní v celé dráze. Vojslav kam ťal, zhouba jistá hned, Věrně smrt svých bratří splácí; Žene se v nepřátel litý střed – „Ježíš, Maria!“ – v tom se kácí! Češi teď co lvové zdráždění V jekotu skrz střed se derou; Nepřítel již prchá zmatený; Oni za ním; smrtí pomstěný Vojoslav je tisícerou. Ba, že svítězili Čechové! Než jsou hrozné jejich ztráty; Nečetní v boj táhli junkové, Nazpět se jich hrstka vrátí. 168 Vlast jim kyne – Krkonošů báň Již se majestatně svítí; Již se mateřský jim zračí stan, Slzou ode všech jest přivítán; V té se bol a radost třpytí. Dub se zelená již potřetí, Naděje Boženu silí; Již se v milkovu mní objetí, Denně k silnici ven pílí; Ha! Tam kotoučí se prachu dav, Z něho statný rytíř vyjde: „Pro Bůh! volá naň, bělouše stav, Mluv, kde jede švarný Vojoslav, Brzili pak vratno přijde?“ „Čacká děvuško! dí rytíř k ní, Třesoucí se slzou v oku; Vojoslav se více nevrátí; V půtce klesl po mém boku!“ To řka, až oř dýchal stříbropěn, Chvátal k Doubravu co střela! Ohromená neví, jestli jen Strašlivý jí ulekává sen, Čili usta pravdu rcela. 169 Na silnici ještě déle dlí, Pocestných se všech vyptává, Zdali co o Vojslavovi ví? Každý stejnou zprávu dává. „Oh! Tu děva počne úpěti; Zašla hvězda štěstí mého! Zlata budu jistou obětí, Neb jak lze na odpor dítěti Rozkazu být otce svého.“ Krůvoj, panic velehrdývelehrdý, chtěl Boženu za choti míti; Než že Vojoslav již slovo měl, Nemohlo to více býti. Radšby mu byl dceř starosta dal; Mělť moc dědin, pěkné hrady! Proto velice se zradoval, Když lid Vojslava smrt zvěstoval, Zkázal Krůvojovi pády. Darmo Božena ho prosila, Krůvoje že nemiluje; Darmo raděj klášter volila; Než starosta odporuje. 170 A když chladný jesen požlutí Bělokorých březin loubí: Nejsa ani slzou k pohnutí, Jí do kostela jíti nutí – Kde kněz s Krůvojem ji snoubí. A po sňatku stkvostný počne kvas, Rupá stůl pod tíží jídel, K varytu zní pěvců libohlas, Nápoj teče z Bacha žídel; Rytířové číši pěnící Chopí manželů na zdraví: V tom svou tvářnost skrytou přílbicí, Brnění u černém v stkvělnici Neznámý se rytíř staví. Vše naň hledí okem upiatým, Až se starosta jme díti: „Budiž s vámi Bůh rytířem ctným, Nechte obličej nám zříti!“ Ale rytíř hlavou kývá: Ne! A jednomu z pěvců z ruky Harfu z nenadání vytrhne, Takto počne pěti dojemně, Loudě z harfy mutné zvuky: 171 „Vlašťovka když hnízdo dělala, Rytíř děvu zamiloval; Děva věrnost mu přisahala, Když ho slib do boje volal; Chrabrostí vzdy válčil znojený. A když se mu vrátit bylo, Klesl na zem mlatem raněný; A tu leží v krvi zbrocený, Že jest mrtev, vše myslilo. Milosrdný kmet okolo jel, Vzal ho domů, dal mu líky; Brzi uzdravený rytíř spěl Do vlasti, mu vzdaje díky. A když se již blížil k domovu, Jala se ho hrůza černá: Lubice ač přisahala mu, Ruku předce dala jinému, Byla, hana jí! nevěrná.“ Trudný zpěv všem radost pokalil! Boženě rty pomodraly – Třásla se – duch se jí zatajil, Všickni se jí ulekali. 172 „Panoši! dí hrabě horlivě, Ven na pavlač dceru moji! V prostoru s ní; hu! zde těsno je! Tam ať zase síly nabude; Sic ať se mne každý bojí. Rytíři! Teď hledí odpněte, Ať uzírám tvářnost vaši, Bych se přesvědčilpřesvědčil, že nechcete Schválně rušit radost naši.“ „Všecko učiním vám milerád! Rytíř temným hlasem tušil; Jenom to mi nelze udělat, Kdybych přílbici měl dolů dát – Teprvbych vám radost zrušil.“ „Ničemná to výmluva jen je; Buď mi nechte patřit líce – Neb si můj meč sám je odkryje; Zde má leží rukavice!“ Tak starosta; a se ozbrojit Dává prchem poručení. Pavezníky zřím se rozejít; Jeden nese meč a druhý štít, A teď z hradu všech je spění. 173 Ha! Již meč se s mečem spojuje, Starosta cel hněvem hoří; Vlažně jenom rytíř bojuje, Smrt mu milé city tvoří. Máchl hrabě mečem, vtásil jej V srdce rytíři, a vazem Kácí se, krev k nebi stříká z něj; Odkrývá se jemu obličej; Jeho lebka padá na zem. A starosta, jakby do něj hrom Udeřil, bez duchu stojí; „Vojslave! Božena vkřikne v tom, Počkej nevěstu na svoji; Věrnáť jest!“ – S pavlače skočila Vedlé Vojoslava svého. On se usmál – skonal – vylila Z bledých ust se krev mu, zbarvila Děvu mrtvou v lůně jeho. 174