Růženka.

Růženka. Baláda.
„Smilujte, pro Boha jediného! Smilujte se s chorým otcem mým, Smilujte nad šedinami jeho, Sama, co vám dlužen, zaplatím; Dnem i nocí budu pracovati, Jen mi hleďte malou lhůtu dáti!“ Růženka tak zprávce prosila, U nohou mu slzy cedila. „Hle, jak pěkně pokora ti sluší! Dí k ní vilný lichvář s ousměchem, Když já – pociť, jak mé bylo duši, – Darmo se tvé kráse kořil jsem; 113 Ale vše chci tobě odpustiti, Chcešli lásce mé po vůli býti; Jestli ale ne – nuž tedy věz – Posléz spal tvůj otec v chyši dnes.“ „Jestli, otče! jinak přáno není, (Děva lkala) bych ti pomohla, Než skrz strašné panny zneuctění – Bůh ti přispěj – dcera nemohla!“ S pozůstatkem síly své se zvedla, Opovržně na chlipníka hlédla, A ku chatrči krok její spěl, Nemocný kde otec umdlen sněl. Lidé neměli s ním outrpnosti, Ji s ním spaní, klid mu daje, má: Konejší ho v svaté pokojnosti, Když se zatím o čest dcery hrá; Ona k nebesům své ruce pnula, Aby jimi k smilování hnula; Slzí proud bolesti ulevil – V tom se její otec probudil. 114 Jak při lesklém slunce vyřítění Pošmourný se rozepláší mrak: Při otcovu milostivém zření Dceřina tvář zjasnila se tak; Kvapem dusí těsné povzdechnutí, Ustka bledá k usmívání nutí, Když ji otec vroucně obejme, Tvář jí hladě, tak se mluvit jme: „Bylas dceruško u věřitele? Byl on tvojí prosbou obměkčen? Nu? Ty mlčíš? – Mluv jen, milá, směle! Já na nejhorší jsem připraven.“ „K čemu nadějibych marnou lhala?! Růženka ve hořkém želu štkala; Ještě dnes musíme ze domu – Lečbych splnila výmínku mu.“ „Všecko, všecko! – zní hlas kmeta mdlého – Jen když ještě déle počká dluh, Zapravit že budem moci jeho, Dá nám nové síly jistě Bůh; 115 Teď jest aspoň na čas spomoženo – Nevíš ani, dobrá ty Růženo! Jakby z tohoto mně stavení Lítostivé bylo loučení!“loučení! Zde v té chaloupce se slunce zlaté Ponejprv na mne zasmálo; V té chaloupce srdce city svaté Lásky nejšťastnější seznalo; Zde mi máti tvá dny osladila; Zde mne tebou otcem učinila; Vydechla zde čistou duši svou; Zde tys byla mojí podporou.“ „Probůh! – dcera mu do řeči padla – Probůh! Nekojte se plachým snem, Naděje nám letorost již zvadla!“ „Zvadla!? – praví stařec s úžasem – Aj, zlá Růženko! jak jsi mne lekla! Že chce zprávce čekat, prvés řekla, Výmínku když jednu vyplním; Jakou, tedy mluv, ať osud vím!“ 116 „Slyšte, jakou dluh chce čekat cenou, A netraťte ducha přítomnost! – Vece, tvář si krejíc uzarděnou – Slyšte a se zhrozte – chce mou ctnost!“ Ohromený zvolá kmet: „Ne, dítě, Bůh od také hany zachrání tě; Nedopustí, aby stáří mé Nepravostí bylo zprzněné. Nuže, tedy z chaloupky mne neste, Blahé minulosti svědkyně; S Bohem zahrádko! Se louče dnes tě S okem mokrým spatřím posledně.“ A již v očích se mu slzy stkvějí, S těmi dceřiny se pomísejí; Usta umlkly, jen temné ach – Ohlas budí v chyše dutinách! „O že mudrcovu nemám hlavu! Bědovala něžná Růžena, Prostředekbych najít byla v stavu, Jehož hledám bolem sklíčená. 117 Ale předce ještě nechci zoufat, Vždyť mám přátely, v ty budu doufat; Přispějíť, když vše jim vyjevím.“ Vyvinouc se otci – spěchá k ním! – Růženko! Jaks špatně v světě zběhlá! Bohat kdo, má přátel přemnoho; Chudoba na koho si ulehla – Nepodrží ani jednoho. A tak se jí také veskrz dělo: Nejvíce se před ní uzavřelo; Někteří ji politovali, Jiní, hanba! ani neznali. Horkých slzí tok jí kalil líce, Lkajíc klesla umdlená na zem: „Tedy žádná pomoc v světě více! – Běda, že jen slabá dívka jsem! Kéžbych silným jinochem se stala – Ještě dnesbych se na vojnu dala, Mzdubych dostala od vrchníka, A s ní zaplatila vilníka.“ 118 Jak když síň se osvěcuje bleskem, Kterou prv tma černá objala: Takto její mysl temnou steskem Plamenná myšlénka projela; „Díky! volá k nebi blankytnému, Teď jest spomoženo otci mému!“ V moři čisté slasti plesala, A do komnaty své spěchala. Vlasy bělé, líbající paty, Vlastní ruka musí ostříhat, A pak hodlá bratra svého šaty – An nedávno zemřel – na se brát; V mužského tak rychle přetvořená Kvapí k městu; celá unavená V bráně bázlivým se hlasem ptá: Vojenský kde vrchník ostává? – Již se k jeho domu přibližuje – Již se třesouc béře za dvéře – Strachem její srdce poskakuje – Leká se – dlí – již již odevře. 119 Nesměle blíž kráčí k vrchníkovi: „Nechtělbyste, temnými dí slovy, Nechtělbyste mne ku tému vzít? Rádbych, pane! chtěl vojákem být.“ Oči sklopíc s kloboukem si hrala. Vrchník vstana, kročí blíže k ní. Ona zbledla, hned zas zčervenala – Když on ostrým měřil okem ji; Hlas již jemný mu byl podezřelý. A jak užasl, když útvor celý Ženský v jinochovi znamenal! Příčinuby toho rád byl znal. – „Vojákem ty mládenče chceš býti? Vždyť pak jako děvče slabý jsi; Kdybys v boji děla slyšel hřmíti, Duše tvá se celá uděsí.“ Vrchník řka, od ní se odvracuje. Růženka předc prosbu opětuje: „Vždyť já, pane! ještě mladý jsem, A silnější budu každým dnem.“ 120 „Byťby ti to chtěl i prohlédnouti, Vrchník dí, nemohu, hochu můj! V pevnosti se nelze ani hnouti, Setniny již mají počet svůj.“ V zoufalství mu ona k nohoum padá: „Smilujte se! – úpěnlivě žádá – Nechceteli pro mne samého, Alespoň pro otce šedého. Tedy ouzkost celou vyslechněte, Zasloužíli politování. Jistě že se nad mnou ustrnete! – Lichvář otce z chyše vyhání, Jestli že dluh jemu nezaplatí, Dříve než se slunce za vrch ztratí; Kdyby otec nebyl znemocněl, Jižby peníze byl dávno měl.“ Lásku takou vidím vylákati Slzu z oka bojovníkova; „Nuž! jí praví, má se po tvém státi; Zaplať každý dluh, co otec má.“ 121 Tiskna jí do ruky spěšně zlato. „Nyní nelze děkovat mi za to! Ona dí, až otce potěším, Pak se věrností vám zavděčím.“ Pryč je! – K domovu jest její spění; Cesta se jí pořád delší zdá; Nemůže se dočkat okamžení, V němž peníze otec uhlídá. K otci přijdouc, zlato v klín mu hází: „Otče! volá, zde pomoc přichází!“ Než on zkaliv jasnou tvářnost svou, Odmrštil od sebe dceru ctnou. „Sebes i mne, mluví, zneuctila, Varuj a s mých očí se hned kliď! Ty jsi neřestí se zohavila – Plít na tebe bude vešken lid.“ „Zadrž starče!starče!“ – vrchník rychle praví, An pozadu byv, před ně se staví – „Dceř tak ctnosti plnou, jako tvá, Nekojila matka nižádná. 122 Jen pro tě oblékla mužské šaty, Vojákem pro tebe chtěla být; A ty ji chceš za to kletbu dáti? Zlato vem; o ni chci péči mít. –mít. –“ „Ne, o zlato otec nestojítě, Volá kmet, vem je a nech mi dítě; Kdo má takou dceru jako já – Ten bohatstvím pravým oplývá.“ 123