U hrobu Adelíny.
Tedy předc to pravda černá?
Tedy předce musím lkát? –
Lkáti musí duše věrná,
Želu se za kořist dát.
Krásko! – Tebe není více –
A já předce musím žít,
Musím lkát – a bledé líce
Není volno slze zmýt.
Těchy té mně přáno není;
Vyschlo žídlo slzí mých. –
Jaké jest mé provinění,
Lkát že musím zbaven jich?
Odpusť Bože! – Hřích snad byly
City srdce čistého? –
Hřích! – Neb oheň ve mněmě vlily,
An mne zžírá živého.
177
Slunce bytnosti mé bylo
Oko modrojasné Tvé;
Co se temností zakrylo,
Tma v mých ňadrech černá je;
Trpká číše mého žití
Rtoma tvýma osladla;
Nelze mi z ní více píti,
Jich co krása uvadla. –
PročProč, když vadl květ Tvých lící,
Nemohl jsem u Tě být?
Snadbych duši prchající
Byl moh’ ještě zastavit;
Neb bych byl svou duši klásti
Dechnutím moh’ v tělo Tvé,
A pak umřít – ó té slasti –
Oplakán od Krásky své. –
Spí, až jitro Tebe zbudí,
Adelíno, stkvělejší!
Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí,
Spatřím vlasti v krásnější.
178
Že nemohu na Tvém hrobě
Kvítí slzou zalívat!
Než i s uvadlými sobě
Chci svá ňadra zdobívat.
Když Selénu v noci temné
Na Tvém rovci pozdravím,
A tam vání tichojemné
V listech květin uslyším
Jako znění Eolíny:
Kvapem zjasním oči své –
Neb vím, že mé Adelíny
Duch u mne na blízku je!
Bůh nás dlouho nerozdvojí,
Když se za mne přimluvíš;
Tam nás spolu věčně spojí –
Kde Ty Jeho tvářnost zříš.
Co? – Z mých očí slza kane? –
Nehněvá se Bůh na mne.
Díka věčná,věčná Tobě, Pane!
Seslals těchu duši mé.
179
Spí, až Adelíno zbudí
Tebe jitro stkvělejší;
Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí,
Spatřím vlasti v krásnější.
Nyní mohu na Tvém hrobě
Kvítí slzou zalívat –
Každý den teď ňadra sobě
Nimi budu krášlívat.
180