Hádka.
– – – – – v ňadra sáhnu,
Srdce vyrvu, na dvé rozlomím:
Na, řku, jednu vlasti půlku, druhou Míně.
Kollar.
Lína a já.
Lína.
Kdybych vše ti uvěřila,
Kochánku! to předc je lež,
Že jsem tobě nad vše milá,
Že mne samu miluješ.
Proč se oko tvé zalívá,
Když tě vedu v bujnou jař?
Proč tvůj duch předc touhou nývá,
Když tě nechám líbat tvář? –
76
Náruč má ti nedá vnady,
HleHle, tvá láska uvadla;
Jiná – ó té černé zrady! –
Mně tvé srdce ukradla.
Já.
Líno, miluji Tě věrně!
Jako že jsem věrný Čech;
Lhát jsem neučil se v herně,
Pročež pochybnosti nech.
U tě duše rozkoš cítí,
Slzotoky vylilbych:
Když Tvé modré oko svítí
Skrz oblaky slzí svých.
Uhodlas, že i mimo Tě
Jiná také tvoří slast;
Ale kdo? – Hoch vyjeví Tě;
Mimo miluji – svou vlast!!
77