Píseň zahradníka.
Můžli co krásného býti,
Jako jest zahrádka má?
Kdo tak čistou rozkoš cítí,
Jako tu zahradník já?
Jarobujných stromů vůně
Ambrová zde zavívá,
Slavík zde ve Flory lůně
Sladký nápěv vylívá.
Rozkošeplodné Charitky
Přírodu zde věncují,
Věterkové mladé kvítky
Dechem lehkým celují.
Zde jsem děvu ušlechtilou
V jaré zočil plnosti,
Milostí k ní planu čilou –
Ach snad – marnou milostí.
93
Zde tvá láska, dívko krásná!
Obraznost mou plnívá:
Jak když zoře slunce jasná
Všecko k blahu ladívá.
Z růže rty, a zrůst milostný
Lilia, tvář – květný mák;
Hrdlo co leknín bělostný,
Očka hanbící modrák.
Jasně leskne se Tvůj vrytý
Obraz věrném v srdci mém;
Kéž ti možná vzbudit city,
V kterýchž blahoslaven jsem!
Radost věnce své v tom světě
Pro mne vila přeskrovně;
Nech ať z lásky tvé vykvete –
Nejkrásnější kvítek mně.
94