Vyprovázení.
Jasně měsíček vycházel,
Jasně plynul oblohou,
Když já sám jen vyprovázel
Domů k lesu Línu svou.
Nic nebylo slyšet venku,
Jak jsme šli po vinici;
Nežli vzdychat mou panenku,
Než mé srdce tlučící.
Růže, nezabudky vzala,
Jež já jí za ňadra dal,
Nevinně si s nimi hrala –
Já jsem promluvit se bál.
Bál jsem se promluvit na ni,
Pak jsem se předc osmělil,
A u mnohem zajíkání –
Jsem jí cosi vyjevil.
149
Aj tu tvář jí zahořela,
Tys to viděl, měsíčku!
A tutu, odemne co měla –
Roztrhala kytičku.
Uleknut jsem na ni hlédl,
An ji Luna líbala;
Ach, co Bože jsem to svedl –
Má děvenka plakala.
Vždyť jsem jí nic neřek’ zlého,
Ba, již ani nevím co;
Jen to vím, že ze spiatého
Mluvení ze srdce šlo.
Nechci se s svou Línou scházet,
Nechci víc za měsíčka;
Kdybych ji měl vyprovázet –
Neřeknu ni slovíčka.
150