Hle, Bethel v lesku... Jaké contemplace
v tě křísí evangelia čar blahé zvěsti,
ó módy kliente? Zda v snění ku sensaci
se blížíš vzdoru či kol pátráš, blesk
kde vtipu zvábit, hrot tu na cháradu?
Máš differenciaci vnímání a niť
závinu citu zda v oddanost vznítí
se v plec tvou, nastražený sluch
zda výšin chyt’, vpil dálek melodii?
Devoce strunu nervu napínáš
pro hudby trill a toužíš, castrát byl
bys skřítek její, mílek mystický?
Ochota ku plamenům u tě ká
je vzrušení piety, ač pouze mizivým
snažením touhy královského sen
je holdu zrozenci. Na příděl klassický
zda toužíš se šperkem spět klassičnosti,
v krajnosti vypnutí svých výkladů
a úvah. Látka zdání větší jest.
Za jeslí postav se klín v liturgie akt
jak. A kyň jiným, zvi je, lákej, zpívej:
Pojď, druhu, půjdeme s dívkami krásnými,
ručejí zlatitých, jak mandle kvetoucími,
ve ruce ruku, za hlaholu zvonů
kolejí sněžnou, hvězd v lesk stříbřenou
v stín dómu pilastrů, pod galerií
klenby a balkónů. Nón ku extasi
a bratrů exaltických tlumu blíž,
jich radost čistou vpíjet v skráň i hruď.
K figurám řezaným umně v šalmají hlas,
kde „Huc pastores“ zní, ku ovcí stádu bílých
ve doklad, velká zde jest chápání
oblasť v šíř rozvřená a možnost její.
A vyznej: Vzácná, sladká abstraktnosti,
ty jsi to, která nardem plníš všecko,
ostýláš vůní. Tys to, která vylučuješ
ves tuchu věrolomnosti ve svátek ryzí
sbratření všech. Nestoudné nechápání,
ó rci, zmiz, je zapuď, zaplaš, neb ti jemný
ve službu nejdelikátnější struna služ,
nerv její pavučinný. Jev tvůj chant,
že doušek pramu oastalského zná,
že malý pych by záslužnosti byl,
devoce božská nebýt vrcholivá!
A pěl’s že, vyznej, proto, aby štěstí
a blaho charé bylo všude, mrav
jak odvěký. Víc vystiháme, druzi!
Či ve vibraci tíhneš pochybnosti,
co značí padlost přírody kol, čím
je překocení v decembru chlad, led,
zda nestuhne v chvil plesný canticus
též z rosy citu, květu něhy stkaný?
Um vibrující klopýt’ o úkol
a motýl, z kukly nitra zvábený,
byl smrští sněžnou v běd cíp zanesen?
Vysoké lešení mít dokument
tvé piety musí, výš až ve hvězd středu.
Ku focu pravdy píditi se musí.
A vyznáš, díš: V lesk přičiniti jen
já holdu chtěl. Je básník akrobatem?
Zda s srdcem smlouvám se o oddanost,
zda smlouvy hlubé se svědomím kuji?
Zda třebí toho? Vyjevuji jen,
co bezprostředně v skráni plá i chvěje.
Co v srdci meditujícím se křísí, skýtám,
jež rhytmem mnění každé provází.
Se nehotuji ve složitou zvěst,
jen oracla v přiští též vzpomínám,
co každý nový příchod taký značí.
Neb vím, ve davu změti jistě předstupují
i světci neznámí, martyři skrytí
a v tomto decembru kol, v přídech přísný,
v jich duši klasy, v srdci květy pučí.
A není málo divů vše to nám
v dar, kyn i souhrn. Také uhození
Parnassu péčí, pílí, snahou, vratkým
se chodem blíží, křehké libelly;
za každý úspěch hruď lomcuje dík,
kol tebe, pravdo, lámou bludu mříže.
Na příchodu se slavném výkupce
vznět divinace, svatá invenc zažhnout má.
Na bědném poli rostí také květ,
na albách snů jej mrazných hledají.
Ti lépe znají, chápou, vědí, tuší:
Chlad a rmut kol jest zkouška kapacity
vznětu. Je dobra pouze v účel ubráno,
by dobra více lépe bylo zřít.
Na protikladech život založen.
Na principů jen škále abstraktních.
V noc lépe zlišíš, stihneš, oceníš
vděk, slávu, dobro světla. Ve příchlad
jak tepla solu dar a v rmutu strastí
vždy hledáš těšitele. Tak to jest,
že dobro v stesk, zlo v ples v líp zlišujeme.
A proto hárá ret: Bacchických radostí,
prorockých extasí buď focus zdrávo!
Ne loutka eliských jen rozmaru,
leč pravda vyložená k chápání,
ó dítě tajuplné, zdrávo buď!
K zuctění předložená moudrosti,
ty dobro stělesněné k vděku znaku.
Ó dítě davu, slávou sbožtěné!
A proto ký div, vždy že exaltace
v zápětí svoje hudbu volá, vábí.
A stihneš; pastýřů čím anonymita.
Kde jména jich? Je svál, proč nezachoval
čas? To mystických jest pěvců pleiona,
to sionických hudců druž a mrak!
To roj včel a mravenců Parnassu,
již jeslí blíže, Nazaretu blíž
obrazu zamelodovali v tremolo
a bez jména jak lotři kříže zbyli,
bez timpu paměti. Tak ku devoci
v klad osvědčení a uznání spěje
z Corinthu mudrc, bílý Simeon.
Genius přichází, v div zvrcholení boží,
v závratné, nadpřirozené vytýčení,
theologie mistr a hvězdné opony
aethru zasvěcenec. Do věků z dob
on v hloub, výš zří za azurový drap.
Genia kult to, který v eden směnit
zas Gai může luh, vnov zkrášlit výspu
její a za dlaň všecky ku prameni
vést všeho shonu, vzruchu, života.
Po stupních spirituelních a abstraktnosti.
Výš všechny vede, řídí Golgoty
tragickým aktem, poetickým tak
jak svaté zrození a blahé. Přijít Simeon
belhavý kmet o berli, vlas, vous sníh
musil jak Mäeon ku Idě a v rozpak, vzdor,
vy křepčí, pygmeové, v zdráhání
odvahu měli byste, sataničtí?
Barbarství patu kozlí odvrhlo,
roh satirský a orient se zdivil,
že králů hnul se v průvod slnný tah
a vám by poutal dlaně pochyb chvost
a v oči šlehal, spěch v hold opřádal?
Sibylla, apokryphist vzkynout musí,
Papias z Hieropole? Ó pak zraďte víc,
skytněte a doznejte Philotheos,
Bryenios z Nikomedie, sám
kde s málo je vám Simeon stařecký.
Se dob nejzazších hlaste k dědictví,
kde pravěk žítí s příštím beze sklonu,
se nedozírným váže. Tak jeslí zlešťuji
scénu jak jiní posvátných míst stánky,
ač occasionelní jak z Nanzianu Gregor
či příhod scoliast jak Agathias
z Myriny. Zda sním apologii
děcka mudrckého? Svřel verš by píli
i snahu? S Philonem mním, cnosť víc stihá
a zří, se v extasi k původu pídí
a zdroji, v všem jej shledá, poznává.
Kultury zrozence pych vystřídal
pych Mäeonidy. Kříže epopea
kolossa více jest než Illias, Odysea
a v před vše musí a hřmí duší výboj
a lidstva úsilí, dob zdvih a příboj.
Jen triomph a žeň generací značí
to vzácné zrození. Ve dáli dokonává,
doznívá Rómy šum, barbarské,
zde příz se pavučinná nasazuje
disposic, osnov nových, vzácnějších.
Ó slzné květy z očí padající, dštící,
ve svic se směňte panaceu kol,
ganglií předivo ve hymnus vzchvěte,
neb zrcadlná hra či eden víry
či pochybnosti peklo v hruď teď máte.
Ó vsaďte v srdce blaho eldoráda
vrácené, obnovené. Dosi, prvoklíčku
rozvřete bránu cohese té svaté,
neb Michal Angelo se sám rýsuje blíž
ve silhouetty stínu, Newton v dlaň
glób vírný, co tam plaše kozonoh
v stud bludu v dáli kluše, omyl charý.
Zde štětce mistr našel pósu krásy.
Carpaccio čím, hudci dětští jeho!
Se vesla cherubů blíž přiklánějí
zlatá a vlahý příchod krásu vyvolává
a křísí novou. Melozzo udivuj
hrající druží. Afekt hyř imponderabilní!
Vše půvab přibírá, kult Disa sbled’.
V glorii ráje dárce vzkynul slastí
a arterii šíří ku radosti.
Duchovní empyrie se rodí nová.
Tam v rumy pohanství se řítí a zde v chýž
bucolskou tíhne mílků ráje roj,
tož okřídlených himeronů nebe,
stát duší pozdravit, jenž vstává blíž!
Duchovní říš, chimerské králování!
Oslici duchovní blíž veďte, řiďte,
v ten prvý triomph Pána, ježto stát
zde nebeský vzšel jeho příchodem.
Vzni hossianah ryčná výzva všech
ku pozornosti v fondateura sklon
milostný. Mílek sličný v loži,
oslice církev spirituelní jest, vlídná
a malebná co scéna rozvíjí
se, juž apokalypsy se plod ctný hlásí,
tož něhy vladařství a milování.
Tož milosrdí náplň, nauka nová,
střed horování a moudrosti tresť.
Zvěsť, Iblis sražen bude ve propasť
juž pro vždy, pro vždy! Sjemněná phantastika
dominuje. A proto nech mne zřít
sny a myšlénky strvalené v květ
sněžný, když jiskry stuhlé dští níž s výše,
nech zřít mne jeslí blíž ve dechu mlze
postavy krásné, mílků, cherubů
a bílých pannen svatých v stínu roji
a příklon silhouetné hry a sociální
že význam den má dnes, věz, ideální.
Den bratrství, rovnosti, uvolnění!
Dnes blížním brat, štědrosti, dobroty
se pramy kouzlí, objevují v vděk.
Čím to? Že zažhnut život lepší, nový,
vlídnější. A čím to, hudba zní. Jest poesie
sestrou a poesie duší zkrušených
jest slední refugium, srdcí uhozených!
Však nemůž um být stále tragickým,
chant. Též ples a capriol vzníti musí
skoje! A jeden pro všechny zde důsledek:
Starého códu dokonány bědy,
zříš usmívat se sionické štěstí!
Parnassu tyranského, barbarského
tak sloupy podvráceny, modly dómů
i fora! Jeden timp za zmatku masky
a bludu pstré! Říš mravná, mediální!
Příkaznou proto jest má floscule
oslavná. Zřím jen, sama příroda
kment vzala oslavný, je sněžně bílá
ta říza, její šperk jest démant aetherický.
Tož slaďte ret melodie ve spomoc:
Ó svatá noc! Ó čarná, božská noc!
Co žádáš, duše má, si k uklidnění?
Chceš číši, v zápasech jež bucolských
pastýři získávali ve turnaji?
Arény, stadia mníš v zápolení
a toužíš, utkání ždáš slavný štít?
Či touhy tvojí trill, cit ukojí
drob jakés paběrky, již zvěda žádá?
Tak dojdeš tuch i ambry eldoráda
požitku příchuti? O toto ždání
můj pokus kolotej a snahy klání.
Zda o planost to vetchou usilování?
Proč ku východu zřím? Čím sláva jest?
Vděk a ryk její, aura popularis
kdy dým je, pleva, kde je, co je pravda?
Mně chybí basálnost a uklidnění.
Co žádáš, duše má, si k spokojení?
Katarakt vření krve, vzrušena
jež podnícena po vzdáleném, varu
po cíli, co jest? Touha hlodá, bije,
vnímavost, scitlivění ionské, skor
jest řeřavina neúkoje věčná.
Co jest, co hledáme? Skoj touhy? Smíří
co neklid nekonečný, neúkoj,
apnese snažení a vény rozšířené?
Jsem plž jak svřený umu ve ulitu.
Před branou snů vždy zbývám zavřenou.
Chci v město slunečné, ve dobra hrad
a pravdy v říš, jež není výhradou
jen tlumu vybraných. Chci kulturu,
již s sledním možno sloučit se srdcem,
jí všechny stkát v rodinu poznání,
již vsadit možno v nitro, aby byla
všech lénem, všech... Zavřené hrozí brány!
Mně dejte město dobra slunečné!
Nechť žije Bacchos! Hmota nezrozená!
Ať onyx irid šperk a něha zdobí!
Ká záslužnosti cena, triomphu?
Vším jest jen plesné, věčné požívání!
Před Venuší se poklonit, jest přirozno.
Jeť nejdokonalejší dílo Zévovo.
Pamatuj, s děckem že se spodobuje,
jež ovesleno Érem, Pothem sluje.
Týž, k službě jenž jí, k ruce přidělen.
A děcko jiné? Jím jen zobrazen
jest člověk v nejkřehčí a prvý věk!
Neosvojené, nepoznané čím? Vše víme,
kdy rety ku pokálu přikloníme.
Neznámé skryto blíž dna se v líp tají.
Tož ke kvasu. Jsou bloudi, víc kdo ždají.
Myšlénka messiánská, pravda její
oraclum, zda jest víc, než Platonova
idea přirozného výběru?
Do jeslí idól dobra položiti,
na stolec vsadit vzácnosti gorgónu,
a kruhem bludným kroužit ve rozpak
vždy dále?! Liberalnost přezíravá,
jež vše pomíjí, stáj i plénky chudé.
Na starý, řecký román vzpomínám.
Na román o člověku trpiteli.
Vždy uctíván byl furfant, sympathií
terč! Jak fabule Fausta populární
ta role byla, zvěst a kolovala,
až její v Rómu zabloudila krása,
se překotila v transformaci. Věk
ta žije zkazka v dialektu pstrém.
Dím, jistím, svědčím: Není evangelií!
Ó srdci stvořte filosophii, neb v skoj
zda mysle stačí charé bádání.
A mudrců plášť více zleštěte,
neb mudrc z dob jest souhrn ubohostí,
vždy tógu zdranou nebo nesešívanou!
Daphnis a Chloe, román o Argonautech
je míra pravá. Čím Nonna, „Metaphrase“?
Jen doklad, hexametr učený
a devótní v nejstarší Nilu zemi
jak ku kříži se v uctívání plazí.
Ó dávné piety: Nonnos z Panopolis,
Theodoros Prodromos, prvý pašijí
fantaseur, Apollinarius z Alexandrie
biblických dramat v pravěk romanzier.
Jen ctnotou omilostněný zřít bude pram
ves věcí, boha líc. Ó extase,
mne v zřídlo všeho bytí zříti nech!
Rtu živí také Dion Chrysostomos
medem, čím pozdní parabolist. Též
těšitel nízkých v rouše žebráckém.
A k látce lícně trpícího kloní
se romancier massy širé z dob.
Má důvod, ježto z lásky, dobrodružných
je stkána heroid lectura davu.
Ten prvek svšedněl. Nutno líbit se
a množství z různých živlů lichotit.
Též ukřižován Leonidas byl.
Na dřeva vbit ve štítu Thermopyl,
vysoko v jev i hrozby i vítězství kyn.
Čím tedy oraclum je výkupu.
Co značí messiánské čekání?
Je avšak svobodna apologie děcka,
Socrates v loži skorém jest-li leží.
Tak chápu v líp, co pouť je za vločkou
sněžnou. Za amoretty z noci stkanými
mlh, za průvodem světců z její stínů.
Vše anekdota Jehovy supremnosti
vyhrazené. Otec a syn! To drama
tajuplné, však plastně fabulérní,
zrozence světa v poměr k božství značí.
Ó dob idylla církve prvotní!
Bucolské štěstí! Touhy jedné vzdmutí,
po vzácnějším víc puls se živě nítil.
Ó blahé vystřídání obvyklostí!
Ó triomf nesmírný a nepřeslnný,
co Gai dol mít dosu paměti
bude, v ves žítí skvoucím bude Nazaret!
To nevybledne mocné záření,
nechť zajde encomiast i sacerdos!
Sem kaditelnici, ať Sáby drob
se zažhne, dýchá! Stín-li kde, mním v kyv,
že vhodno, stačí posvátné zakouření.
Vždy laboruje v příchod prv, co vzkyne,
ať vzkvět či rozklad, pád či zvýšení.
Dí učistěnost: Se mravnost zrodila,
když nejvíc svět byl zmaten, porušený.
Ecloga Virgila ve padlost umu.
A v padlost přírody Pán přišel cenný.
Dle znaků shody, výpravy byl znán
a od kolébky messiášem zván.
Nechť výkupcem se, prvým z proroků
zve Zévi Sabatti, též antikrist
pstrý, jeden jest jen kníže Jesaiův.
Ne zvonem, srdcem děj ten vyvolejte,
mu hymnus intronační zajásejte!
Tak v epicenium dět musím, Jan jak v jev
svědectví: „Přijdu,“ jistí, praví Pán.
„Přijď, Ježíši!“ ať Sionu vzplá v ples
beránek, obluda zla vyhostěna
ať z Gai výspy zkrušena je v sled.
Duch jistí: Přijde ještě! Nevěsta
v kment slnný svědčí: „Přijde zajisté!“
Tož církev, která lože blíž teď, dech
skýtá i prozpěvuje k vítání.
Sibylla v shodu medituje tak:
Stáj Bethelu dnem pyramidy sluje,
půdicí základu. Pram psalmický zdráv
buď, Jesaia vise smavá, nejkrasší.
Běžnosti sprosť nás pýru pastorale,
svátků jas slétni v nov níž eliský.
Klest kývá. Orla veslem fantasie
se z holubice plaché zvedá výš,
za šišku palmu v slib. Slyš, jak v máje kníní,
rokotá, nyje, plesá, sladce želá,
Dante i Klopstock – messiánská filomela!
Sup rozpaku v plec Promethysa zdřím,
jak rohu tvého, noci, modulaci
stih. Krve pstrost zda blíž se zlišuje
tvých jeslí, věčna pontifexi prvý,
nového códu dárce, regenerace,
nového stolu hodu fondateure!
Tarpejská stěna odmlkla se v žas!
Kov zvonu kéž se v pěvce portrait smění,
jenž sufragéna, eucharisty kápí
skojen, na decembr též myslí žití
těch davů devotních v lad důvěřivý.
Pán přijde, vzkyne, radost duším vrátí.
V decembr lidskosti zda v šalmaj v těchu
sladíte flét vděk, hudci, sociální
by dýchl více mráz a caurus v trud.
Král božský klímá... Ne, popírač děl
by, Mílek v loži, děcko Venus jen,
jež hodna žasu jen a uctívání,
ke službě její děcko v Ioži kývá
a usmívá se, že jest symbolem.
V věk útlý člověk tebou spodoben,
mystický princi, sněn zde výkupce,
jenž v oběť snímá vin sčet minulosti.
Vím, edenu čar prvotní se vrací!
Ó vzácné uctívání, zlatý chant,
v nějž ladí Pierra ve látce celé
odevzdání. Ó vzácné, svaté pění!
Jde Musa krůčkem k jeslím zticha, zticha...
A k exaltaci vůni ambry dýchá
drobu Sabejského. Zázraků mohoucnosti
zvolenec pro ret její div má též:
med Hymettu ne, ze sionských strání.
A děcku kreslí v zlatě gobeliny,
podušky nejsladší, krajkové peří
nejjemnější. V sen idyllický věří
že skolébáno v phantazie klín.
Psyché se žití zrodila a nevěděla
by Musa prorocká, že hvězda zvala
ku její ovaci? To Psyché moudrosti
a contemplace ves, ves bystrosti
mudrcké a ves času biblického
báse i cróna. Zrodila se zákona
nového poesie, všem jež štědří, hlásá
a pěje sebe, základ vnov té něhy
radostné její, která všem teď vzplála
od věků. Musí Augustin a jiní
teprvé vzjít, by za dlaň vzal vás, ved’,
řad Romy, cípu Hellady mudrců
a Korinth má zde v věštné volat flexi
své oraclum, jež elijské přestíní, Elidy
přeslnní v ráz a ztad?
Jas náhlý ten
jest nocí lidstva a mudrctví vysvětlen.
Noc, která snahu tlumila a bila!
Z dob Empedokla mudrc králem byl,
i rádcem lidu, vládce, tributský
a atribut tož věnec caesarský v skráň,
ten caesarismus ducha značící,
jímž umravněn svět, usvobodněn v ráz.
Nač lid čkal, prorok věštil velký čas,
proč poušť neshltla jeho volání?
Nač stupňování piety z nadání
je náhle třebí, aby větším jevil
se, velkolepějším, monument živý
a dokument, že účast béře z ér
a pradob v shonu žití fondateur?!
On přijde, přijde!
Hle, avšak on přišel!
Volání touhy Sabaoth sám slyšel,
vznět touhy zřel, rozpjaté rámě, oči,
výš v cohesi zdvižené davů z dob.
Ký div, že slitovník slitoval se charý,
když žití bylo jedno slitování,
a pečeť, znak že, crónu vzdal mu, sám
že novou součinnost vytýčil v div!
A Musa řízu béře nejslavnější
sionická a nástroj zlatý ladí.
Drahokam, zlato světa v léno
je v jeslích vloženo a učiněno
všelidským prvkem: Jak věk prorok věstil.
Jen Kristus královský, ten trpí v tmách,
však Ježíš lidský vždy je v jeslích blah.
Zdvih dobu, massu, lidstvo, ale v tíž
též sebe zdvih’ ve oběti té kříž.
On, sám jenž z výhrad volat můž jen Eli!
Slovo, jež stkaly z plástí Haemu včely,
jež pták jen v čar nocí rokotal
nejkrasších. Neznačí mu: trpiteli!
Neznačí zlomený a uhozený.
Apotheosy značí vzácný akt.
A divů v sled pak víří katarakt!
Všem dobro, sobě nevzdá oslavení?!
Apotheosou snah tož, shonu, péčí
a nedbá rub má, zmatku nebezpečí
nechápání.
Ví, výklad celý:
Mih přijde, imitant, epigon, král
a caesar znavený, své zvolá Eli, Eli!
Přijď triomphator, v přilbu božský rek
a v „Eli“ moriendo v šept v ráz změk’.
Co zdiví, že se z volby vlastní v sled a hasne,
k furfantu chýlí, trpitele lósu
kloní, neb kříž za korouhev jest totéž v krytí
a v obou posvěcení cróna svítí.
I sahá po ní, v skráň ji v sled v mih staví.
A utrpení tresť jest vrchu slávy!
Tu čká zde v lůžku skorém, ale lvi,
řvoucí, evangelisté, již z dáli spějí,
dráp blíže skromnému vtknout v cíp ves stanu!
A čtvero zvěřích mask v ves blýská stranu,
zor vznětu i hněvný.
A Mäeon předstíraný
či skutečný, siculský pastýř v trill
fléty v něm stělesní se, kryje v cíl,
že pravda nejen, moudrost z harmonie,
zde světu zrodila se poesie.
A s aethru sama přišla. Chant vše platil
a loutny tón. Však zde se Homér vrátil
i Linos. – Čárná, chará pohádka!
Máť grazie jest, Pierra přesladká.
Děcko se třtina zrodilo a zjeví
se v ustlání skorém jen s flét, rtů zpěvy.
A Simeon, jenž echo eclog slyšel,
juž plesá, jásá v vděk: Messias přišel!
Juž přišel, vzšel! Sol zlaté v noci lůně,
part noty v základ ku serafů struně.
Kol moře slitování, slasti vůně!
Christus se vrátil, váš to Ježíš, dítě!
Ó ručky malé slíbejte mu hbitě!
Ne můj, ne oněch, velkých, mocných jen,
váš Ježíš, všech, věk hlavně davu sen.
Sen lidstva nejkrasší. – Přítel běd, messiáš,
výkupce, osvoboditel. Malých je kníže
a nízkých. Zda chápete sociální?
A chudí duchem uzří jeho říš!
Ten záslib, uhození, vždy se níž
chýlí. Ó strádající, chléb váš příští
a živý za plást včely, hle, jak blýští
se v úkryt, v schránu. Odvracíte zor?
As slní v příliš. Znak však jeden shoví
a víc dí, vy jej zachováte v tiš,
tož jeho dnem že den je třígrošový.
Den robů jeho dnem se stal. Zda víte?
Rob z robů, pán jich. Nic víc necítíte?
Sférický přítel, můj i tvůj, ó čtoucí,
a sluncí centrum v pravdě nehynoucí!
Tým abstraktního usvobodnění.
Mravnosti jádro, lem. On vše ti dává.
Nic nezříš, ručka jeho že se vzpíná
a jádro tobě v nitru vyluštěné
věk přeje, Hévy stromu zlatý plod?
S extasí nečítám zde, manipuluji
zda s fikcí, manichací. Růžových zde skel
přibírám kouzlo, ať dolíčí ples.
Ó volte býti tolerantní dnes.
Jen dnes! Vám kyne třígrošový den.
Co pravdou bylo v minulosti mez,
v živelnost, v monumentálnosti dno a hráz
ó pro radost vlastní, skoj, přiznejte v čas,
a málo oddanosti k mysliteli
kde, zažhni piety tým k trpiteli!
Přijď tedy Pierra, ať šperk tropů roní.
Kdo její adorant, s Mistrala stanzí
ať jeslí blíž se před králem psalmů kloní.
Blíž jeslí. Prvý, fundamentální psalm zde tkví,
zní, nyje. Života psalm v příchod lví,
vzchod, obnovu.
Zde přerodilo
se žití, obrodilo. Ó blíž jen, úže!
Zde kvést by měly sionické růže!
Ó Paestum iridy, Širahu sadů!
A Musa Saloma v kyv kaditelny
zde zamelodovat vnov psalm svůj čelný.
Ó poesie bethelská, jsi krásná,
Saloma přítelka tě víc zda jasná.
Flambóny srdcí, očí zažhly svíce.
Jest prophet, mistr, praeceptor jen v vnadu,
jest soucitný druh, jest zásluh souhrn líce,
jen člověk trpitel?
Jest bůh, an nad vše více!
Na opus lásku přeneste, když milo
není s konatele.
Milujte Jeho dílo!
Vy kolísáte málo političtí
a málo educovaní duchovní spíží,
nadějí odkojeni jinou, recreace
které, kam přichýlit se, v hold, cult přisunouti?
Století bez Krista můž víc vám slouti?
Bez téhož, jenž byl nejvíc milovaný,
řad sieclů, jest nejvíc kochán všemi,
král martyrů, pól jemuž vděčí díky?
Co zbude, přezírnem-li mučenníky,
jich rány tristní? Proč trpěli pak
a nesli strasti, ký jich lósu volby
je význam pak? O psychické té kolby
tajuplné! Ten příděl fata dvojí,
díl záhadný! Svítá z epopey
té, co vám v líp, v spíš, kdo vzchází z jeslí v chvoji,
pán světců, císař duší z Galiley.
Askese, anachoretismu kéž v vlání
v vznět touhy, oddanosti v objímání
to pojímáte v div uskutečňování!
Neb táž zlá volba jest a sudba: Noc, chlad choré
ve výspě pochyb či jas v síňce skoré
a teplo příchylnosti, nardu vůně.
To jest, po čem vám dětsky srdce stůně,
proč klesti blíž to táhne zas jak v mládí,
v dech naivity. Proto refrain krátký
v rtech sládne medem, slib ve příští v kradí
jejž šlu vám v pozdrav, vzkaz, jenž prostě tak
zní z dob jak, suslí:
Plesné a blahé messiánské svátky!
Před titanem se koří Liliput,
Brondignac popírá a nedůvěří.
Sycophant mní: Stkán, předurčen, odměřen z věčna,
jest svobodným být málo. V crescendo jsi sladil
jen hlas a Musa akcent v tón svůj přiložila.
Fioritury, allury, capriolly.
Urputně nesuď však mé adorování.
Ne dítě žvatlající o sensaci,
určené nejmenším, pastýřům stád
a sítí znalcům tůní, sudičkám,
jež zájem o zrození vzruší, o dítěti
bez konce hovoření širé, ústní zvěst
nesoucí dál vždy tradici jak apoštol.
Jsem velmoc prosodická. Vždy jí volno
je zvony zvolat, velký jich v kyv hlas
a v hymnus struny vzkřísit, zvábit, zvát.
Vždy léna, frízu netísněný myst,
v odhad i zvůli. Nálada má jest
bez podmínky a bezprostřední v čest.
Území meditace gorgóna.
A nemá lesku, šperku modernita
víc, když cit do pouště barbarské vypudí
a okleštěně o ves paměť v hřbet
studené sol decembru mříti nechá.
Glób zbyl, však v věčno, vesmír chybí duše!
Života roucha látku měříte,
však jako u jeslí, co věrný jásá,
a otci exaltičtí, rouhač, popírač
kozonoh v blud jak v stud ztad plaše kluše.
Tobiáš, dluh co chvátá platit starý,
chimerský slepec neví, věk jest dlužníkem.
A touha burná po vzývání bila
kdy v pulsu, v šíro ryčně volajíc,
své: „Vyhnanci do výspy žití, slyšte,“
já v zoru měl to neskonalé dnes!
To sociální i to humanní!
Pel na broskvi, pel vesel motýla.
Sněhové tříště nad vše křehký běl.
Je šetři, uchovej, buď dítě duší,
kde všednost oddálena v vhodný cíl.
Obnovy dobra času píď se šiř,
zbuď s námi posvátná jak kultura.
Dnes mecén nejvyšší v souhrnu skýtá
vše a v kout, v cíp k sobě v úžas hovoří
krumpáč i páka. Co jest, citu lampa,
sám sebe rozžat, přijít na forum
ve kápi sufragena, v komži rudé.
S confessí tíhnout, důvěřivou tak.
V mystiky charé triomphální skor
se plnost Danta zvrátit, vést ve Pána slávu
oslici duchovní v arénu dnů?
O dvanáct světel v trojhran opřený
ten obdivovat lustr mystický,
zářivý dob a sieclů a za jásání
vše míti života a téhož plesání.
Je teplem vznětu oddanosti nabotnalá
myšlénka každá, však přiznej, zříš,
se opět alb špic s níží srovnává,
ježto trop vzhořel v jednotící příz.
Střed zlatý, v němž se vlídně, lehce dýchá.
Aurea mediocritas! Území vlahé,
ústředí prvek, buňka v zárod ryzí.
Na niti snění nervu balast. Cíl
je dalek?! V foru vzhrál jsem na roh
sváteční. Půlnoc doby vyjasňuji,
reflexem záření velikých světel časů.
Snad bezděk oslavovatelů a devotistů
nesměrných epigon, v doklad, Homér módy,
a v žhavost současnosti v zmatek péčí
snah shonu v chaos, sféry dobytčetem
není. Zde jeslí býkem buď, kde světlo hude,
se obdivujíc ve Narcissa zvůli.
Je světlo radost, ples. A světlo vzešlo,
v cíp ves ten nymbu paprsk bije, spěje,
a každý svit jest sen a myšlenka
krásná, nesmrtných, prvotních jak v svědectví
devotistů a adorantů. V jich svědectví
jsem říze vzšel s ctným, leč zda s mizivým
snažením, v pulsaci sladké, slavné též.
Ne tanec Víta, ne bonzů křepčení,
ne choroduchost pochyb, nejistot,
však s spíží ryzí zdraví úvahy
a svaté noci čisté nadšení.
Návratu k látce charý splniv slib,
motivu adorace co vnov navykám
zřít směle v sfingy modernity oči,
jsem v vánoční klest upřed ghirlandu
z snů prosodických. Pozdrav přináším
těm, kdož mi dobře činí. Pomněte,
v dedukci není člověk povolán
k nemohoucnosti! Jihnu v apostroph
finální, úhlavní za vánoční trop
užší a vymezený, rejstřík hlučný víc
přibíraje. Ku tastám flosculí a snění
na emphatickém zdvihu tonu, pathu
své volám rušné, burácivé, ctné
ve opojení vzruchem citové,
jda s králi ku kolébce náprav prahu,
obratu v líp a snáz, své v lamentoso nyvé
zbožného stesku v přechod v ritardando,
v vzdech nitro sklidňující, usínavé,
pravdivé, vroucí a oddaně tklivé,
své serafické: Soli Deo gloria!