Ve sněhu, který svítí.
Ó jaká rána tvá, že vzdychl jsi mi tak,
však budiž největší, jí měl bys žehnat spíš.
Je branou v lepší vlast a vzletne do oblak
a vejde v hvězdnou říš
tvá duše v chvíli tutu, sotva,sotva jsi přivřel zrak.
Kterak je krásná noc, ji volej, chceš-li zřít
ocean zlatých hvězd; když opět nebe lem
se halí v jitřní nach, se barví východem,
jak pláče každý květ,
že již zas opouští údolí mír a klid!
Pad’ sníh na hlavu tvou, na plec a na tvůj prahprah,
ó kdybys zaplakal, bys ranil vyšší břeh!
sníhSníh je na srdci tvém, však je i na cestách
a již je jasně zřít
– hle, stopy pěvcovy – kudy jdeš v mnohých snech.
Kudy šel’s v chladných dnech, když vítr vál a vál
a byla jeho pouť v člověka tvář a říš.
Ó jaké smutné dni, máj s bohem, s bohem dal
a nyní každý krokkrok,
tvůj krok ti hlaholí s bohem a s bohem již.
[12]
Avšak i srdce tvé – ó srdce bláhové,
kterak nás oklamáš, když zlaté záře jdou,
tvé srdce vzpomíná na jámu hrobovou
a bije s bohem též
a bije bol a bol až k bráně hrobové.
Až k síni hrobové, kde muka stanou hnedhned,
ale i stane zde zář snů tvých, touhy let,
stane zde drahý vznět a noc a každý den,
ó jaký je hrob stín,
že zbývá věrný tak všech vrchů vyvýšen.
Ó jaké dni a dni, když světlo mocné jest,
však není tepla již a umřel děvčat smích
a vyschla číš a číš a svadla záře hvězd.
Kéž stopy otištěné,
když také věrny jsou, jsou vděků trvalých!
13