PÍSNĚ ČLOVĚKA
OD
STANISLAVA MRÁZE.
V PRAZE.
V KOMISSÍ KNIHKUPECTVÍ DR. ED. GRÉGRA A ED. VALEČKY.
1883.
[1]
Pour celui qui n’a rien, c’est s’emperer du monde,
que de marcher parmi l’humanite profonde,
qneque de créer des coeurs, que d’accroître la foi.
Hugo.
[3]
Chvíle v podvečer.
Hle, včely vracejí se z luhu,
na křídlech pyl,
z mozolné ruky kleče pluhu
zemdlený oráč upustil,
znoj s čela horký stírá.
Svit denní volně zmírá..zmírá...
Stín roste, splývá, skřivan ztich’
ve hluboku brázd útulných.
Květ se již zavřel, cvrček výsknul
a ticho kol;
uzounkým srpem měsíc blýsknul
a hvězdy svolal na údol.
Zří míruplný dolů
v to moře lidských bolů,
v tu krůpěj blaha; slavík právě vpad’
a obé začal v rokot sladce tkát.
[5]
Pozdrav.
Když večer přichází a tmí se údoly,
když stojí věže tmy a mlhy na vodách,
mající v nebi hrot a hrot ten hvězdný lesk,
co mluvíš do nebe, kam trčí topoly,
kam vzpíná člověk skráň a letí květný prach?
Když se ptáš večerem, budem-li luně blížblíž,
a láska nachází svůj ve hlubinách svit
a dává píseň v ret, ó by jsi ruce spjal,
tvůj rozzářil se zrak a za tu denní číš
kéž svoji Dilaram dovedeš pozdravit.
Ó valné moře hvězd, když sázíš písně v ret
a snění v bílou skráň, ať víš, že tlukot žil,
můj dech, můj živý zrak, mé dlaně pohár jest,
je zpěvu mého déšť a nitra vroucí květ,
čím se kdy nejvyšší den boží honosil.
[6]
Ó když se vynoříš, milenka leskem svým,
den zašel, sladce spí ve klíně slaných vod
daleko od země, božímu trůnu blížblíž,
jak vůní růžovou, jak dechem slavičím
a zvonem prsou mých lkáš, jásáš, hovoříš!
Ó sepni ruce své a upři oko v dál,
přes vlny upři je a přej si oslepnout
anebo pro lásku či láskou spasných sil.
Ó drazí, kéž by jen, ó nikdo nevydal
hlavu ni lyru nám v hněv vod a v trudný proud!
7
Ranní.
Ze chýží andělé se vrací v jitřní výš
přes špice stromoví, které se zachvějí,
ze chýží vrací se, kde sili naději
ve oči umdlené a v spánku zavřenézavřené,
když na zem vylili snů opojivou číš,
vrací se v červáncích jitřního plamene.
Za nimi modlitba člověka vešla v let:
zůstaň mi v hrudi plam, v oku mi zůstaň vznět,
kterýž jest poklad náš, království naše jest,
má touha veliká, budiž mi bratrem sen,
znamení úmluvy a zůstaň v říši hvězdhvězd,
chrám srdce úplně až bude ozlacen.
Ze zlata svatých snů chci kopí svoje mít,
chci míti pancéř svůj, luk, hledí zářící,
chci míti přílbu svou, nebo chci vítězit.
Přes vlny táhnu blíž za zrakem rajských vnad,
tě, slunce, volám v klín, v hlubiny klesám rád,
jest-li že perlu svou zde chytnu v pravici.
[8]
Je bílá cesta sen, po níž si vedu dál,
je cesta oděná v bělostných květů šat
a srší daleko své vůně vzácný pal.
Já věřím, vede nás pod zjevem čtvera lun,
hvězd vojem vítězným líbezná napořád
nás vede najisto před nutný boží trůn.
U brány prsou svých když stojím, ať jsem zdráv.
Ať důvěřuji dni, jenž blaze začíná,
že dál týž překrásný ponese zlatohlav.
Rozmnož se čistý květ, který má hlubina,
má z boží milosti, věrný za trudných dob,
který jest vždy živý a přeletá můj hrob.
9
Moře se nebojím.
Jde cesta přes vody a vlny šlehnou výš
a bijí lodě v bok, když mizí zlatá zář.
Moře se nebojím, chci se mu smáti v tvář,
ne smáti od břehu, když mře i vstává den,
ne smáti do znaku, ne v sešklebenou líc,
ale se jemu smát do samých zřítelnic.
aA zahrozí-li mrak a snese-Ii se níž,
to veslo spomahá sevřeno v dlani víc.
Míň vlna zabíjízabíjí, než bije zrádná zem,
ó ještě, plachto má, se vzdýmáš ráji vstříc.
Dost když mám hvězdy let skloněný v nebe lem,
i zlatá luna jde se mnou i s odleskem
ležícím na dnu vod, jest ještě cherubín,
který mi chrání bok, má jako lampu líc,
žije pro srdce mé a rozplašuje stín.
Jak šťastná tryzna má, že plachta dme se výš,
že skrze chladný tok při dechu strastných let
se béře duše má pod bílou ratolest
zrosenou hvězdami; k čemu se vzteká vír
na pevnou lodi plec, co úder na úder,
[10]
když rád mne nese dál, když se mnou žene v před
a když mne čeká břeh, jenž balzám je a mír,
ó budu v květech spát, jakjak, dnedne, se nachýlíš,
ó v květech májových a celá cesta jest,
že jdu jak v laguny růžový gondoler.
Zdaž píseň labutí, zdaž truchlivosti zpěv,
zdaliž mám žalobu lákati ze svých strun,
zdaliž mám pláč; ne, smích, smích bujný jako děv
když noc je měsíčná, smích kola vzdušných vil
když tanec započal a paprsk zazvonil.
Když snění Palmyra rozbita v prsou mých,
ten první máj a sen, aj, souzený mi břeh
má oči poupátek, déšť květů veselých,
jimiž mi kývá dál a zapuzuje vzdech
a žezlo podává a postýlá můj trůn.
11
Ve sněhu, který svítí.
Ó jaká rána tvá, že vzdychl jsi mi tak,
však budiž největší, jí měl bys žehnat spíš.
Je branou v lepší vlast a vzletne do oblak
a vejde v hvězdnou říš
tvá duše v chvíli tutu, sotva,sotva jsi přivřel zrak.
Kterak je krásná noc, ji volej, chceš-li zřít
ocean zlatých hvězd; když opět nebe lem
se halí v jitřní nach, se barví východem,
jak pláče každý květ,
že již zas opouští údolí mír a klid!
Pad’ sníh na hlavu tvou, na plec a na tvůj prahprah,
ó kdybys zaplakal, bys ranil vyšší břeh!
sníhSníh je na srdci tvém, však je i na cestách
a již je jasně zřít
– hle, stopy pěvcovy – kudy jdeš v mnohých snech.
Kudy šel’s v chladných dnech, když vítr vál a vál
a byla jeho pouť v člověka tvář a říš.
Ó jaké smutné dni, máj s bohem, s bohem dal
a nyní každý krokkrok,
tvůj krok ti hlaholí s bohem a s bohem již.
[12]
Avšak i srdce tvé – ó srdce bláhové,
kterak nás oklamáš, když zlaté záře jdou,
tvé srdce vzpomíná na jámu hrobovou
a bije s bohem též
a bije bol a bol až k bráně hrobové.
Až k síni hrobové, kde muka stanou hnedhned,
ale i stane zde zář snů tvých, touhy let,
stane zde drahý vznět a noc a každý den,
ó jaký je hrob stín,
že zbývá věrný tak všech vrchů vyvýšen.
Ó jaké dni a dni, když světlo mocné jest,
však není tepla již a umřel děvčat smích
a vyschla číš a číš a svadla záře hvězd.
Kéž stopy otištěné,
když také věrny jsou, jsou vděků trvalých!
13
Peníz daně.
Jdeš smutný, truchlivě na prsou ruce v kříž
a vůně chrámové a vůně růží všech,
co vesna zplodilazplodila, na cestu tvou dští dech.
Jdeš smutný s otázkou k přítelce zlatovlasé,
kam jdeme, dítě mé, neb v temnost zříš a zříš.
Ó bys se kormoutil pro dívky cudný zrak,
který jest temný téžtéž, však září sladce tak!
bysBys byl tak zkormoucen, to byl by šťastný den,
dojista lepší byl a úrodný byl dosti;
však jsi o diadem, o žezlo zarmoucen.
Tvá strasť je bloudění, tvé zničení je klam
a pláče srdce tvé, že bije v ně déšť hvězd.
Ale jsou propasti a klesni na dno sám
a bude dobře ti a bude dobře zemizemi,
když nezvedne se již prach hanobených cest.
[14]
Či klesni aneb věř, když krok jde údolem,
že pluješ královstvím, že daň svou dává květ.
Ó srdce na srdce a utěšeni snem
anebo ve propasť či volte ve hrob dolů –
leč věřit sladkost je, jako je na rtu ret.
Pak ihned rozumíš, když paprsk chví se s hvězd
a luna stříbrná hrá v chladných paprscích,
když filomely sen spí prostřed ňader tvýchtvých,
ó sladký anděli, dští vavřín, myrta věnce:
vše dává královi, což krále vskutku jest.
15
Když růže zhasnuly.
NevidímNevidím, ostrovů když navštívil jsem břeh,
jaká to smutná tvář se vtiskuje v můj zrak,
je mlha na vodách a již je po květech
a luna záhy jde tesklivě na oblak.
Avšak ty, člověče, pro něhož šetřím hlas,
číš není dopita a cesta vede dál.
Ať nelkáš Mimnermos, tvá Nanno vstane zas
a spolu vejdete hned růží pod příval.
Ó věř, jak dítě věř, jen dětí život jest,
pro oblak pozdních mlh nekormuť duši svou.
Aj, teď je pravý den, den chmur a smutných cest,
však, kde jest nevěsta, šla za svou ozdobou.
I přijde rozkošná, líbezná přijde víc,
má srdce diamant, on věrnost má svou zas.
Ať není ptáčete, ať není květných krás,
to srdce pod sněžným ti šatem tluče vstříc.
[16]
Přítomnosti.
Ó by byl ten tvůj zrak jako je slunce v den,
ó by byl spanilýspanilý, až kouzlo sálá z nějněj,
a člověk volal v háj: jsem blah, jsem blah, jsem blah
a ještě plesání rozmnožil ozvěn rejrej,
ó kéž jsi líbezná jak jitro na horách.
Hle, naše všecko jsi a poklad jediný
a bije z kolébky ti naše srdce vstříc,
ó věrnost naši viz, odplať nám nastokrát,
ať růže pukají a neodchází spat
ni úsměv od tváří ni plápol zřítelnic.
A ten poslední zrak když hledí večerem
ve výši nebeskou nad hradbu dálných horhor,
ať najde hvězdu svou, kteráž má sladký zrakzrak,
a ona v přízni své když vešla na obzor
jak snivá ErinnaErinna, ať neustane pak.
Poselství lásky nes ne pouze v růží říšříš,
leč k sedmikrásce též, kteráž má skromný vzhled.
Buď ráje zlatý prach a máje ostatekostatek,
ať svítíš úrodná, ať záříš rajský vděk
a pozdrav životu mámá, co je lidský ret.
[17]
Země.
Má tolik vnady k nám,
leč krás těch veškero nás vymršťuje výš,
nás žene nad sebe, odkud se rozhlaholí,
co velmi těšilo, co ještě trochu bolí
a co nás rmutného nechalo s bohem již.
Je děvče rozkošné, když tone v zeleni,
co jaro přineslopřineslo, a mezi májemi,
jež vesna vyhřála v květy na ňadrech svých.
Byla-li plamenná, ve dnešní okamih
je ze všech tanečnic nejkrasší stvoření.
Ať nic se nebojímenebojíme,
že jeseň přikvapí; až bude starší žena,
s ní bude milo zas, když pohádky své najde.
Tu my se více k sobě přitulíme
a chvíle bude krátká, vyprošená.
[18]
Naděje.
Jak obráceni v svět práh ráje překročili
rodiče zhřešivší, hned anděl s mečem zmizel
a nezbyl ani dech ni zář ni po něm stín
a s ním se odechvěl i rajský, sladký klín
a žena plakala, muž k prsoum hlavu chýlí
a je před nimi poušť a kamení a svízel.
Však bohu zželelo se sotva vzešlých lidí
a jiný anděl byl, co v tuto velkou chvil
se ihned snesl níž, se k truchlým přidružil,
tak že v ten okamžik v svou důvěřuje dlaň
muž vznesl zmužile v kadeřích světlých skráň
a věřil od ráje odešed sotva pídi,
že bůh se usmíří, že povolá ho zpět.
A hned mu bylo líp a cítil méně hned
to slunce v zenithu, když vyšli v pustou pláň,
kde byl jen nízký trs ni haluz stromovástromová,
ne palma ubohá, ni lentišek, ni svída.
[19]
A čas nás provází a s časem naděje,
jdou s námi po bránu, po jámu hřbitova,
pod vrbu smuteční, přes světské závěje,
tmou, mrazem, žalostí, co se jí v světě vídá.
Však anděl souzen jest, aby až v sklonek zbyl
na zemi chladnoucí a věrně vedl nás
až k mezi věčnosti, jež jeví se nám jas,
na kterou stavíme blouzniví slavné hrady,
aby zbyl poslední a kouzelnou byl číší,
již chorý pojednou by srdce pozdravil
vábený k hvězdnaté, bezmezně zářné výšivýši,
když vzejde, skloní se v údol a nad zahrady.
A mnozí pěli již o dobru toho zjevu
a ještě tisíc let a dále budou pět:
že sází sirotám na rety radost zpěvu,
že hází ubohým do stezky bílý květ,
že je prut čarovný v snů říš, je zlatý pel.
Já símě hořčičné, já básník poupě pak
jsem skromně do toho přidati pouze chtěl:
když božská naděje všem milostný má zrak,
vzornější vzorných děv, je první archanděl
a mnohým jediný je družný zdejší zjevzjev,
že píseň naděje je právě lidský zpěv.
20
Dum resurgeret..resurgeret...
Boj zuřil veliký, boj všechněch proti všem
a tisíc padalo a rozdalo se ran,
oloupen pastýř je, jest Samson oklamán
a smrt šla po horách, šla bledá údolem.
Již kdybyskdybys, srdce mémé, roztálo v rosy dar,
nevzbudíš mrtvý květ a nerozplane žár
ve znacích drahých hlav, jimž přinesl den zmar.
Zda šťastná byla krev, co řinul její proud,
co chvátal ku nebi paprskem jitřních vnad,
zda byla volena, jak marno teď se ptát
a pouzepouze, srdce mémé, bys mohlo rozplanout
v květ vděků milostných, v planoucí vůní květ,
že bych tě vyrýval ze ňader slzný hled
a bujně hořící na ňadro šachty vmet’.
BijBij, srdcesrdce, na poplach, bij hrany stesk však zas,
bij k svátkům radostným, k vánočním svátkům zni,
ó zpívej hossana a jásot vzkříšení,
buď v skalách ohlasy, jak zvoní boží hlas:
opětně povstaneš a hvězdy pozdravíš,
z popela vzejdeš květ a padne rosná tíž,
bys vzešel vysoko až po oblačnou říš!
[21]
Elegie o dvou růžích.
Ó růže milostná, kterak v můj záříš zrak,
kterak jsi líbezná, co vůně sladké dštíš,
jak živá, růžerůže, jsi, jak teplá v ruce mojí,
neb všechny paprsky, co líbaly tě v roji,
do hloubi kalichu bezpečně uložíš.
Blesk s hromem rozbijí pojednou lidský květ,
pak svítí do rakve úsměvné slunce dál.
Přicházím k děvčeti slíbati krásné čelo,
přicházím v zlatých snech, srdce by rozprávělo,
však není děvčete a máj nás oklamal.
Jest-li že, dívko, spíš, nás nemuč a již vstaňvstaň.
Avšak zní mnohý pláč, je zříti černý šat,
je bledá tvoje tvář a mlčíš v drahých středu,
a růže má se skví na studenějším leduledu,
tvém čele bělostných a lákajících vnad.
[22]
Mé srdce odchází v tom květu s tebou spat
a v mocných polibcích vydávám duši svou,
svět tvrdý s bohem buď, jde rovněž růže milá,
zajisté ráda jde, jsi její družka bílábílá,
avšak jsi andělská a zbýváš vítěznou.
Na mrtvém čele tvém má živá růže řeč,
kterak ty odcházíš ve srdci rajský ples,
ohromnou nevinnost, milosti silné plání,
snů zlato hvězdnaté, lilije dětských přání,
kterak ty vkročuješ v tu chvíli do nebes.
23
Na brzkou shledanou.
Když ruka pasu kol a ret je na retu,
jsou záře ve očích a rozezní se hruď,
a večer paprslek vidíme v odkvětu,
litostilitosti, v hlubinách spi a se neprobuď.
Jdi, zlatá záře, jdi, jdi, zpěve, smíchu též,
jdíjdi vůně májová, jdi sama růže v sled.
My nechcem plakati, když všeckavšecka, slastislasti, jdeš
a zbývá vichru pouť a sněžné hvězdy let.
Ó zůstaň, milosti, jak dlouho čas ti dán,
nejdéle zůstaň nám, však když je plný čas,
již s bohem, s bohem buď, jdijdi, lesk tvůj požehnán
a zajdi věnčený a očekávej nás.
[24]
Podmořské poklady.
Hoch pad a věnec vzal
a světlo provází mu bok a plec a znak.
Když je noc měsíčná, skrz zemi svítí pal,
a svítí mládce ples a tmí se žalu mrak.
Neplač a nevzdychej, hoch pad a ihned vstal.
Snad dnes, snad zítra již
vyšlehne ze hrobu veliký, zlatý plam,
jak svaté Brigidy vždy živý šlehne výš,
jak mušle pukne zem a vydá perly nám
z pod moře prvních slz a vydá zlatou říš.
[25]
Červánek.
Jest-li že v podvečer se zjevíš nad horami
a dole v rozpacích se chvěje mladý bor
a staří pod lípou se obávají skor,
že ten den překrásný, co dneškem bral se s námi,
byl již ten poslední, co krásný střás se níž,
mně jako víno jsi, kterým jsisi s nocí den,
den pryč se beroucí a noc zas jdoucí blížblíž,
pospolu zavdali a z číše trysklá ven
krůpěje nádherných a rubínových jasů
se volně rozlila přes hřeben modrých hor.
Anebo je to krev prolitá při zápasuzápasu,
v nebeských výšinách byl-li o žezlo spor.
A jindy když se chví ve vánku šelestném
ta lípa rozkvetlá a ještě vzrůstá nach
a zlatí okna chat a pluje na vodách
a celou poplašil v dřímotách prvních zem,
si myslím: je to šatšat, jako nad trůnem bývábývá,
neb člověkčlověk, to je král, z milosti boží král,
a jenom nádhera na nebi musí být,
[26]
jen zlato, lesk a zář, že aspoň růžemi,
jichž lepší, krásnější jih, východ nerostívá
ni mého kraje keř, se západ obsypal,
když kanul, rozplýval se vymodlený klid
od výšin andělských hluboko na zemizemi.
A ptáče zapadlo ve hnízda stlaný klín
či v klasech zažloutlých či mezi větvemivětvemi,
sotva vzplál granátem nad lidem baldachýn.
27
Myšlénce že jest bůh.
Veliká, největší, i květnatá i věčná,
nejširší stuho mezi údolím,
jeéjež lká a naříkánaříká, a výšinami všemi,
jsi most nad propastí a pluješ nad námi,
útěcha ubohým a zastrašení zlým,
kleneš se jiskrná co hvězdná dráha mlečná,
jsi slunce za dne, hrozíc vlnami,
o jisté smíření šumotem vánku dbáš,
u večer májový když chodí haluzemi.
Jsi vzduchem přemnohým, je živíc od počátku
a strmých na horách jim bodec podáváš,
by se to lépe šlo, ó světlo drahé duše,
jsi po potopě hned ratolest první zkvetlá.
Jest-li že rozkoší či vzdech jsi z hrudi vzlétla,
jsi vždy sloup ohnivý, za kterým v lepší tuše
se béře proud a proud ze pozemského zmatku,
jsi prvním edenem a zbýváš poslední.
A v tobě shrnuta též spravedlnost žije
a všechno tajemstvitajemství, co jde ho k poledni,
co jde ho k východu, co v sever, na západ,
co jde ho k myšlénce, co k nitru, živé duši,
[28]
jež kypříc pozvedá i sílí poesie,
jsi cností veškerou, jsi zdobou lidských čel,
jsi lampa, také ret, očima vlídných vnad
a květu skvoucího jsi nutný zlatý pel.
Jen dále mocným hroz a chudé plece hřej
a slzy vysušuj, kde objeví se vřelé,
a bojovníky zdrž a budiž láskou svatou
a milosrdím buď, buď shovívání skvělé,
ku spánkům člověka snem nevadnoucím přilni,
buď vozem ohnivýmohnivým, co vznáší u hvězd rej,
by jako Eliáš, Kristus a posud silní
smrt potřel všechen lid nebesky mírnou patou.
29
Syn člověka.
Vyššími pod palmami
muž něhy obrovské před lidem tiše vstal.
A z jeho očí šel mírnosti krásný pal
a zář šla všude s ním, rozséval těchy květ
a slzný polibky vysušil slední hled.
A pravil veškerým: jest jiná lepší říš,
tam najdeš úsměv svůj a nejkrásnější sen,
který máš v hluboku, splněný uvidíš.
Opustí údol tmy, nastane zlatý den,
fík rád se oplodí, slasť půjde krajinami.
A obtížený lid do pustin za ním šel
a nářek zapadal v proroka horování,
který byl rovněž chud a nesl krutost zimy
a kráčel úpalem a truchlil s truchlivými
a hrozil bohatým a jenom odpouštěl
a sukní sešitou nepřikryl tělo ani.
Ten lid šel za ním rád, se záhy všecken zved’,
by rovněž přemáhal, by rovněž přemoh svět
a teplý paprslek by v strastné cesty slet.
Aj, to jest počátek. – A ještě do dnes táhnou
a ještě neznámých let půjdou řadu drahnou
za mužem majícím skráň trnem rozbodanou.
A ruce probité, s širokou v boku ranou
a láskou ve srdci, jež největší a světlá
jakživa nesoudí, jsouc hvězdou rozeplanou.
[30]
A mezi skalami, po moři nespícím,
když vichry zaduly a vlna vzrostla, vzletla,
tisíce půjdou let, úrodných, dobrých roků
a budou blednouti tmy kolem při jich kroku,
při každém kroku víc
a budou prchati, se v bázni bledé třásti,
i stíny poslední až klesnou do propastí,
ze kterých vyvstaly, odkud se vzmáhaly,
zář vzejde bělostná jako dav holubic.
Až budou pod patou se svíjet zemské strasti,
pod patou poutníka pro bytí vezdejší,
až mír se převalí proudem přes širý svět,
rány se zahojí, srdce se skonejší
a zlato dohraje ubohou svoji roli
a srdce člověka přezáří hvězdic tlum,
ten svatý těšitel, zapomenuty boly,
a jedno splněno, co vysnil v samotách
satanem pochyby mrazící pokoušen,
kdy všecko dřímalo v půlnočních temnotách,
až bude plesná zář a vůně lidský den,
On zvolna odchví se ku blízkým nebesům.
31
Spánek.
O hoste žehnaný,
nad země mocnostmi jsi tajem královským,
spějícím nad žezlo, vzletícím nad rány
a ruce mozolné ty činíš hladké tak
a slzy zapudíšzapudíš, jak chtěly v lidský zrak.
Přicházíš mezi nás
a mnohé hloží dne se skrání sbíráš všem
a duhou proplétáš světlý i tmavý vlas,
přicházíš potichu a tebou přemožen
sísi mnohý přál, bys byl na věky vítězem.
A rovněž černý hřích
se odchví ze srdcísrdcí, jak přikloníš se v dol
a vášní hlubiny, je starost zlomena,
hůl poutník odložil, je zapomenut bol
ni tíží tajemství hvězd vojů plamenných.
[32]
A nyní černý šat
a zlatý, skvostný šat, královsky zářivý
a slední halena, chudoba dětských plen,
vší masky nutné klam smrtelný odložen
a obraz boží teď je zříti čistě plát.
Táž vlna převalí
se přes den uběhlý a praví: zdravá jsem
a mnohé zájmy dne, zápasy, zápaly,
až na kost jdoucí mráz i světlo s plamenem
jsou dětská churavost, již narodila zem.
33
Všem, kteří se táží, co je svaté.
V té jedné ulici, kudy jde dělník jenjen,
když večer hojící břemena zanechána,
v ulici ouzounké truchlivá žena stála
a jenom prosebně své ruce pozdvihala.
Nikoli omylem odešla právě sem,
ten zástup dělníků víví, co je rmut, co rána,
co utrpení, jež nám prodlužuje den.
U nohou ženy dvě si pohrávaly děti
na šátku chatrném, alespoň rozprostřeném
a byly úsměvné a laškovaly spolu.
To štěstí mladostimladosti, to mocně zazářilo
dle nepřemoženýchnepřemožených, však přemáhaných bolů
a opět mluvilo, že jediné jest všem,
že všude totéž jest a bude jako bylobylo,
jak láska mateřská, jež nade všecko vzletí,
jež zbývá nejčistší ve světě porušeném
a všem, kteří se táží, co je svaté,
jeví se přesvatá ve lesku vítězném.
[34]
Meč a mlat.
To jsou dvě věci vzhledem milé
v snech prvních, líbezných od světa sklamanému.
A jak se blýskají, pravíce udatnému:
Jde-li o svatou věc, kéž nechybíš se cíle!
Když jde o svatý sen
a když jde o lepšílepší, krásnější lidstva den.
To jsou dvě věci, o než opírá se,
na kterýchžto mír vlastně – je-li – stojí.
Vždy hotovy se chvět, vždy řinčet slavně k boji
a krve stápěti se v červánkovém jase.
Vánkem se chvějící a bouři zvedající
a dobré věci to se spravedlivou lící.
A rostou v ceně v spravedlivé ruce
a stávají se ohněm v ruce zdatné,
ohněm, jenž křísí, čistí síly platné
a žene k výšinám andělským dosti prudce.
V němž fönix velkých duchů
se zvedá k většímu a nádhernému vzruchu.
[35]
A srdci českému tak mnoho musí býti
a musí svítiti do věků dlouho dál
i meč i mlat, jejž předek v ruku bralbral,
ve ruku svalnatou mocného žilobití,
ve ruku královskou, jež kalich třímající
byla tak strašlivá, vítězná a se skvící.
Jež znala mečem hnout, že jiskry z něj se lily
a úžaslý ten svět slníce oslepily,
bušící, že se chvěly nejvyšší chlumy země,
když rána první se rozlehla volně, temně
a letěl písně mravmrav,
by papež uslyšel přes polský zlatohlav.
Meč je věc stařičká, tak stará jako lid
a vyšla od Boha, jak vše jsme od něj vzali,
a kdo zná cenit meč, nemůže zabloudit.
Buď hanba oceli, který rez škůdný halí.
Již anděl třímal meč plamenný, věčně skvělý,
když lidé zhřešivší z cest ráje vycházeli.
36
Krásný večer.
Ó zda-li srostlý jsem já s tebou, klenbo hvězd,
když hvězdy zrna jsou a víno z nich můj sen,
když jeden srdce let, let touhy je můj den
a s výšin sladká zář mi oleje proud jest,
jenž line v duši mou a rozhárá můj vznět.
Ó harfy zlatité, když jdete výšinamivýšinami,
jak srdce rozchví se a rozezvučí hned!
Jak tančí loďka má večerem na vodách
a jaký z otvorů jde libovonný ples!
Jak tlukou slavíci, když mír jde od nebes,
když také ze dna vod jde světel lesk a nach
a v duši vyvolá lilije, jisker svět.
Teď dno se modlí též, oltáře hlubin plají
a vroucích polibků klekání může znět.
Ó čarů líbezných! když ve dne plakal květ,
zhas sotva hořký den, kalich se rozvučel
a zvučí jásotem a zlaté slzy pel
je vánkem zaplašen. Kéž nalezne tvůj ret
teď pozdrav andělský, šperk vděků LauřinýchLauřiných,
a máš-li jediný jen halíř čistých díků,
poctivče, vymršť jej za hvězdy z prsou svých!
[37]
Muž ve skále.
Ó duchu, nezalkej ve prsou tvrdých skal,
když sedíš zakletý a vidíš v širý svět,
co bolu vykvétá, co okamžik ho dal,
tvá ruka nechvi se a nerozpaluj hled.
Ta země musí lkát a plakat musí zem,
noc zajde neblahá, smích vzejde východem.
Když ruka na meči spát musí a zas spát
a vidět srdce tvé ty křivdy a ten stesk!
Když musí viděti milenců chudých řad
a dívky spoutané, co přece očí lesk
tak mají čarovný, ret zpěvný, libý dech,
hruď hněvem nechvi se, máj v květných přijde snech.
Hle, zdravé útěchy co přišlo v tvrdost cest,
nám apoštolů vstříc prostičký vyšel mrak.
Je luna útěchy, je zaslíbení hvězd
a vavřín dokvétá ve stínu pro náš znak.
A k tobě, zkoušený – zři v dáli světla pruh –
již anděl přichází, tne v pouta – a tys bůh.
[38]
V přátelském objetí.
Sedíme spolu a hovor jde, smích
a klepají číše a polibky znějí,
je v síni nám teplo a světla se skvějí
a srdce má bujarý, radostný zdvih.
Sedíme spolu, jde hovor a smích.
Již smutný, náš hochu, též rozjasni hled,
pojď z ústraní blíže a rozjasni tváři.
Nic nečekej zítra na sluneční záři
a příštího jitra na planoucí květ,
již, mládenče smutný, též rozjasni hled.
Zde pokud při teple my můžeme být,
být můžeme spolu, což venku nám mrazy,
jen přiražme dvéře, nad sníh, který slít’,
jsme ještě my spolu, jsme výše, jsme drazí,
jen přiražme dvéře, co sníh, který slít’.
A stulme se k sobě, ať hřeje nás dech,
ty vrásky pryč s čela a rozkoly z nitra,
jen blíže, jen úže, již odporu nech,
ať litostně nelkáš při rozchodu zítra,
jen blíže, jen úže, ať hřeje nás dech.
[39]
Ať nepláčeš zítra, až uvidíš hrob,
jak zírá a čeká, a málo je kroků
a maloučko letu a plavby a toku
a konec je na tisíc věkových dob,
ať nepláčeš zítra, až uvidíš hrob.
Ó škoda a škoda a škoda je zas,
že v kolo jsem nechtěl a nepodal ruku
na přátelství, milost nám plašící muku
a nepozved’ k nápěvům veselým hlas –
ó nastokrát škoda a opět a zas.
Že odtáhl rety, když podali číš,
číš slazenou dvakrát a plamennou číšičíši,
že zapomněl loutny, že miloval tiši
a zanechal všeho, co nadnáší kříž,
že odtáhl rety, když podali číš.
A nikoli marnost, byl užitý čas
ve přátelství drahém a milostném citu
a pozdravy marné nebyly zas,
co poslány drahým po měsíčném svitu
a ptáčcích a květech při milostném citu.
Již stulme se k sobě, ať hřeje nás dech,
ty vrásky pryč s čela a rozkoly z domu,
jen blíže, jen úže a rozpaků nech,
zde sešli se bratři, jak bůh sám chce tomu,
jen blíže, jen úže a rozpaků nech.
40
Filomela.
A již se údolem rozlehl první zvuk,
od stráně vyletěl, kde keře růží jsoujsou,
a hvězdy chvěly se, ty slzy zářící
a potok stišil se blíž mezi olšinou
a květem přemnohým a divou ostřicí,
jenž v dáli zanáší srdečný pozdrav kraje,
kde den jsem pozdravil, kde věrná mysl zraje
a kde se rozmahá toužebně srdce tluk.
Ó zvuku líbezný, ó bys ty věčně zněl,
ó bys ty neustal a plul a neušel!
A opět okouzlil okrslek drahý ton
a spravedlivý vznět jak božíhodu zvon
a nyní ustala i rosa krápat s nebe
a víly ku stráni toužebné rámě vztáhly,
již se klas nepohnul, sněť obdivovat sebe
pojednou přestala, uroníc v pohnutí
proud květů nádherných v nejčistším vzplanutí
s pylem tak zlatitým, že sprchnul jiskrami.
A vůně přemnohé ze všech stran prudce táhly
a ob čas rybky kmit vidět nad vodami.
[41]
Tu srdce jednoho jen poslouchá a bije
a slyší nářeku vícvíc, než co následuje.
TrudTrud, to je žití díl, slasť pouze usmiřuje,
slasť pouze posílí, by spíše břímě nes.
By budil nadějinaději, zapadl v hloží plesples,
by vzbouzel naději, že zavládne on sám,
jakmile zemský den opustí lidský zrak.
Co rukou sepne bolbol, jak vzejde jitřní plam
růžemi nad vrchyvrchy, než zlatem na oblak
vypluje slunný terč, kroužící kolem sebe,
co trnů vjíždí v skráň, co bolesti hruď třebe!
Co slzí uvidí a na jaký sloup mrazu
dorážídoráží, kamkoli se děje matný svit!
Co břemen na plece se béře ze příkazu,
co stoupá vzdechů výš, co hledů pátrá tam,
jest-li přec uvidí, co nezřel smrtelník,
zda-li snad zázrakem jim bude dáno zřít.
Co touhy vyvstalo, loudící z plecí vzlyk,
aniž dět přání svá určitě můžeš sám.
A opět jiný zrak prohlíží svadlý květ,
sen zašlý v ňadrech svých zamlklý, smuten, bled.
Však náhle rozumí i poutník poslední,
že láska přibitá na kříž je spasitelkou,
že láska překotí ten hořký kalich bolu.
O náhle věříme, hledíce u tmu velkou,
že věčně nebude, že se přec rozední,
a bude po stesku, nesnázi, po rozkolu,
42
po mnohých starostech, na kterých leží prach,
bude po soužení, smrtelných úzkostech,
útisku veškerém, rozpacích, žalobách
a vůle nejlepší zavládne ve lidech.
Že potom odloží se krunýř, přilba, pas,
meč pěvcem nejmenším z království slavený.
Že posléz překoná tmu světlo, plamen,plamen mráz,
a bude vycházet lid velký, věnčený.
Ta jiskra volnosti ve ňadrech nejnižšího,
rozumem střežená na průkaz zdravoty
rozplane na oheň nezdolné jaroty,
kol něhož skupí sese, co myslí a co cítícítí,
a do nějž s rozkoší sám dýchne věrný bůh,
by spíše vyšlehnul, kol něhož bude kruh
z těch, co šli v námaze přes vír při vlnobití
kol boků ostrých skal za větru nejhoršího,
kdy všecko sténalo ve výšinách i na dně,
kde korál růžový své sítě spřádal zrádně,
kdy démon, který jde za námi světa kraj,
napínal úsilí a nezdravý dech vál
a mnohý zdárný hoch na přídě poklesal,
aniž by zahlédl alespoň v modru ráj,
po kterém roztoužen hned z jitra horoval.
A rámě rozepnul a v dáli hloubil hled
a již ho dravý vír v hlubiny černé smet’.
Konečně zradují se všichni ruku v ruce,
a budou žehnati památce mrtvých všech,
43
které by nejraděj viděli za svým stolem
a v teplém objetí, na klíně, na plecech
a v slavném průvodu přírody velechrámem
s červeným praporcem záslužné zřeli vůdce
se hledem planoucím, s růžemi na tvářích,
když slunce vzhořelo nad rosným drahokamem.
A nic by nebylo nad tichý okamih,
až titéž skupení by začli s mírným bolem,
v němž radost přemahá přec vzpomínání žal,
na moři vysokém, které se rozpoutalo,
na moři hněvivém, že v hloubi se jim zdálo
v ten dopuštění časčas, přec jako by pán spal.
Teď rozjásal se pták a letělo to krajem
jak radost upřímná, když je báj skončena,
vše dobře dopadlo, jak radost vzrušená
u krbu v podrostu, jenž tleská s plesem v dlaně
a potom modlitbu ret šeptá, jde se spat.
A slavík dlouho plál, až noc zřel zmoženu
a ke dni zářnému se začlo přehybat.
Co slavík horoval v dol zmlklý ode stráněstráně,
ve srdci poctivém vzbouzelo ozvěnu.
44
Strom.
Mě vedly kroky tam, kde májový strom stál,
když bylo teple tak a nebe modrý květ
a strom si haluze úbělem obsypal,
andělskou vůni dštil, že tobě sladnul ret.
Mne cesta přivedla pod májem zkvetlý strom.
I nesla každá sněť břemena ptačích hnizd
a byl zde věčný ples a včely pluly sem
i skromné sluníčko, bělásek vzorně čist
a tráva z dolejška se pnula zápalem,
aby jí neušel s výšiny šept ni hvizd.
Mně ihned připadlo, nemožno jinak též,
to mladé blouznění, kde my jsme také tak,
kde chceme nejvýše, sny prozrazuje zrak,
kdy v tužbách posvátných a v touze povstaneš,
jež prostor bezmezný vyplnit schopna též.
[45]
Neb všecko vůkolemvůkolem, ne pouze vody běh
a lesk a hlubina, ne pouze vánku let,
kde nevíšnevíš, odkud jde, kam spěje po květech
a který modrý břeh zulíbá naposlednaposled,
nám vrací naši tvář u věrných obrysech.
Neb opět dobře vím, že příští okamžik,
jakkoli s důvěrou mu olbří patřím vstříc,
v přeletu bouřlivém vše zvrátit může v nic
a hnízda rozmetat a přivábiti vzlyk
do prsou radostných ten příští okamžik.
Tak že až ztichnul by přehrozný posléz vír,
haluze zlomené by žalně visely,
a květy zničené se struhou bělely,
stál žebrák na místě, kde planul bohatýr,
bez břemen stlaných hnizd, z nichž kázán u svět mír.
Však jeseň přijde přec, byť dočkal bez rány
se list jí, ratolest i kvítek rozplaný,
ta jeseň přijde přec, dnů lepších druzi pak
se ztratí pojednou i motýli, i ptákpták,
jak přišel první chlad blíž kmenu bez rány.
A přece přijde čas, zachmuří lazur žal
a tráva užloutne a haluz shodí šat
a v celé nahotě strom krušně bude stát
a větve litostně po zašlých rozpínat,
co všeho bělejší sníh na kštici mu vzplál.
46
Leč přejde smutný čas a stačí jeden svit
království neblahé z údolů vypudit,
vyvolat puků sta i smaragdový háv
a naděj na dlouho i květný zlatohlav,
na vše to postačí zlatitý, jarní svit.
I vrátí se v náš kraj, mně milý nejvíc všechvšech,
od jihu skřivánci, slavíci plesně k nám
a celý okršlek se rozeplyne v snech,
proti nimž marně jde královský člověk sám
se vším, co nalezl květného ve ňadrech.
A potok hlučný zas mít bude šumný zpěv
utajen v rákosí, kde křehkých zvonců zjev
se časně objevil a pomněnky zas níž,
kde širých, bezjmenných lupenů vstává říš,
kde taktem ostřic klas kolísá u vln zpěv.
A bude v háji hluk, hluk bude na polích
a kouzla veškerá se snesou s nebe zas
a opět vyrazí od brázdy drahý klas
a bude slyšeti křepelčin mluvný smích
a v lesních samotách kukačky nízký hlas.
Nuže, když krásný sen opouští tvoji skráň
a bujnost první jdouc na rozchod podá dlaň
a přání skrývaná v prsou též zmřela tam,
též máj tvůj odešel, s ním každý sladký klam,
již více nežaluj, bez pláče mysli naň.
47
Vždyť víckrát ten náš kmen nádherný mělbyměl by květ,
by život celičký být neměl spíše chlad,
však s námi zůstal by až v sklonek tentýž vznět,
přemocný plamen týž a světlo napořád,
by nebyl temností života zdejší květ.
A čeká najisto slasť vrchovitá nás
a cesta naše zde, kde mnoho je nám nést
lichého poplachu, nesnází ostrý mráz,
s kahancem naděje v půlnoční hlubý čas
od boha k bohu jest.
48
Od pevného člověka.
Větvice planoucí ve květu tisícerémtisícerém,
když dlouho v noc jsem stál pod nebes plamenem
vyrušen k blouznění již nejprvnějším šerem,
kde stíny měřil jsem, jak poklesaly v zem,
mnumou skráni skropila krůpějí rosná tíž.
A na to děl jsem hned: noc má své světel sbory
a rosa sladký pád a slavík ukrytý
svých stesků poklady a jistou vůni bory
jakož i květ i svit svůj podíl určitý,
určitý úděl svůj a přidělenou říš.
A člověk ocítá se mezi dvěma světy,
jej oba táhnou blíž, jej chce pro sebe mít
i skutečnost i sen, chlad, plamen, stín i svitsvit,
aby se v otázkách pověčných chvěly retyrety,
a člověk vnímá vše, vše rozsuzuje sám.
[49]
A v tom jest veliký a v tom je nade všemi
a to jest jeho tvář, rozeznávací tah.
Vše drahou určenou se béře, hvězdic plam,
puzeni nutností jdou ptáci k jižní zemi,
však člověk může stát, jít, volit na cestách.
Svým aspoň účelem vše v tvrdých poutech stojí,
král člověk je však prost a má svůj zdravý cit,
a vášní hlubinu neb ňadro schopné k boji
i jasné vědomí, že přičinlivou dlaní
svou tužbu nejvyšší je si s to ukojit.
Že horu vyvstaví, kde nyní propasť hrozí,
že vody nastaví do sloupů jako v den,
kdy zuřil Faraon a protivníků vozy
sledován středem vln šel chvatně Israel
bez chleba jistého, však za to svoboden.
A opět klesne hned Mont Virgine chlum zemězemě,
ten vrchol vrcholůvrcholů, jak člověk své „chci“ děl;
a v skalní žulnou plec svou paměť může rýt
a živlů mocnostem se na šij postavitpostavit,
neb naše otrocké a poslušné jsou plémě.
Již nikdy nezdvihej ku nebi slzný zrak
ni trochu smutný zrak a zasmušené líce.
Nebo jsi víc než květ, než sladce zpěvný pták,
syn boží zajisté, panovat zrozen však,
toužíš-Ii hvězdou být, věz, drahý, že jsi více.
50
Bez slzy.
Číš, co nám vtiskuje okamžik do dlaní,
jen směle uchytněm, ji v hrdlo zvraťme hned,
když k růžím přišel krok, co srdce ráčíráčí, vem
a pokud světlo je, se béře srdce v let,
netruď se o tmy v noc, ni tepla zavlání,
o chlad, co přijít má, slz mocnost nevlaž hled.
Ó drahý hochu můj, však pozná trn svůj čas
a rovněž světlo čas, kdy odechví se z světasvěta,
a taktéž plameny, co provázejí nás,
chlad najde dobu svou a tráva zvadne již
a škoda krůpějekrůpěje, co toast z číše metá
a o niž jináče se různě připravíš.
Ty ruce od očí, co budeš oči mnout
v vzpomínce na západ, jenž přijde krvavý.
Ty ruce od očí i až se dostavídostaví,
neb místo želení neb místo odříkání
líp bude ještě pak chytati zlatý proudproud,
byť sledních paprsků určených umírání.
[51]
Zpěv přísných slepců.
Pouť trudné po zemi, kteráž jest símě jenjen,
nás mezi zející, strašlivé hroby vede,
přes pustá bojiště a přes mrtvoly bledé.
Zde břímě znamená a hanebné jho den.
Viz chvatně pijící ze číše plechové,
z pohárů stříbrných i zlatých tentýž žal,
aniž zná strasti proud vrcholy, nezná val,
avšak zůstává stát u jámy hrobové.
Když pak se svažuje cesta i teskní květ,
studený vítr jde, do snětí zavane,
aj, zříš, jak srdce tvé i den i palný ret
dán touze po rose – ale ta nekane.
[52]
Ave.
Klekání doznělo, které šlo k srdci všem
při hvězdách zářících a tichu vůkolí
po trůdném, palném dni danému bolestem.
Neslo se velebně, mluvící pouze k tepluteplu,
a tudíž na prah sed’ můj člověk s mozoly.
Když zří teď na mozol, ať plesný vzletí pych,
kdys dle těch mozolů stát budeš níž či výš.
Vzdech letí do věků, ó úžas srdce tvéhotvého,
až na ten lidský zpěv líbeznou uslyšíš
a slavnou odpověď z rtů věčně milostných.
Je krůpěj břemenobřemeno, co neseš na bedrech,
na váze nebeské tok slasti na ni jde,
ohromný sladký proud a tůně přehluboká.
Ze vrásek jako z brázd vypučí ještě zde
květ snů ti rozkošný v těch nejpozdnějších dnech.
[53]
Jak sladký budeš státstát, až zima zavlaje
a budou větší tmy a chladný, kratší den.
Aj, ze slz člověka andělé povstávají,
viz čárnou Elou, co bílá kyne jenjen,
a cesta trnitá se stočí do ráje.
A pot tvůj, velký pot krůpěje lásky jest,
jež dala srdce ti, šat květu, listu rys.
Ó slzy člověka v jak sladké víno budou,
ó Lethe za perlu, jež pryskla v řasu kdyskdys,
a démant v korunu za kámen zemských cest.
54
Víno.
Kdykoli pohlédnu, jak výše kolem tyčí
se vine úponka a hrozny plné visí,
šťavnaté, zlatité, zovoucí k utržení,
již vidím družný kruh a slyším jeho pěnípění,
neb číše přesladká na retu píseň křísí.
A již mi stoupá v skráň ten plamen, který šlehne
v to čelo skloněné nad pohár blýskavýblýskavý,
a tisíc krásných snů tušímtuším, co slavně žehne,
tu sílu do oudů, tu mladou bujarost
a srdce tající ve démantový skvost.
A vidím obrázekobrázek, po vlnách utišenýchutišených,
tak náhle stišených jak mezi plesem táhne
milostná družina a karavany vznět
uprostřed vnadných žen napolo obnaženýchobnažených,
v břeh Arkadie jdou a jde pouť milá v před.
A vidím mudrce, co pohár v ruce mřelimřeli,
a slyším souzenésouzené, co ryčně o něm pěli
mluvíce, zde je vše a dále není nic.
Též pestrých tisíce si připomenu bájíbájí,
jak hrozny čarovně a obrovité zrají.
[55]
To slunce ukládá se do nich volně, tiše
za zpěvů líbezných drobotin ptačích v mlází,
ukládá plamenem se v zrnko kulaté.
Až skane do číše a kdos ji v hrdlo srazísrazí,
ve svátek největší žít bude dvakráte.
A jenom při víně na vrchu roznícení
a jenom nasycen milostí touto boží,
cítící volný se, překonav svět a hloží,
Salomon vyrazí a bude slavně pět,
co potrvá do Krista příštích let.
56
Dítě.
Nechť v jeslích studených anebo ležíš v peří,
ve peří kajkovém, ó poupě, zdrávo buď!
Ó štěstí vtělené a květe nejkrásnější.
Co hledí na tebetebe, ti ihned v boha věřívěří,
jest-liže rouhání dřív plnilo jim hruď.
Upírej na mne hled, hled, dítědítě, přespanilý,
když dlouho upíráš, upírej ještě dál.
Já nikdy nepočtu k ztraceným tuto chvíli,
já cítilcítil, jak tvůj dech kolem mne teplý vál,
že anděl v milost svou mne s tebou pojímal.
Tys ještě od boha, jenž dychl v tebe rádrád,
daleko neodšlo; ty jsi skvost zářivýzářivý,
jest-li že popatřím v tvé oko čistší všeho
a líbám nožku tvou, tvé líčko plných vnad.
Každý ti odpouští ze srdce upřimného.
A ještě oči tvé jak by v tu věčnost zřely,
odkad jsi vypadlo jako dar rovný slasti,
a ještě toužily a hloubily se zpět.
Den zlatý kolem nás a pukající květ,květ
aby tě provázel vždy všudy stejně skvělý.
[57]
V týž čas.
Zvuk jako o pancíř když kopí zazvoní
a potom meč o meč a bitvy hučení
tím vzduchem tajemným, jenž zve se počátek,
jenž váží tolik jako život náš,
pluje a zanáší se v nevyzpytnou dál
a rovněž bezmeznou, v půvabném zamžení,
nechtící vědět nic a jejíž měsíc vzplálvzplál,
jakmile první šeř se k vrchům přikloní
a přes den vztažena k ochraně klesá páž.
Tam někde vysoko nad zájmy všedních hlav
je člověk přebledý a v sebe ponořený,
jenž silný, trpící jde v dumách, zasmušený
a zpívá o světle, máji a o plameni
a ráji, který v díl připadne opět světusvětu,
neb přijde velký čas, kde vše se vracet bude,
odkad se vznořilo, hvězd pásy v slunce rudé,
a člověk v první ráj ve lásky zanícení
té lásky po cestě, kdež růží uzardění,
kde slavík rokotá, toužebně šumí splav.
A potom vrátí se do božských všecko retů.
[58]
Však dole volá kdos: bojboj, to je moudrost přecpřec,
a kde boj nejkrutší, tam vždy mne nalezneš,
a jiní kývají si libujíce též:
boj, boj jest heslo mé, má tužba a můj dech.
A opět zpěvný zvuk po kraji letí všem.
I tehdy praví se: to samozřejmá věc,
naprosté bloudění, je-li kdo básníkem.
Čas týž jde, jediný, neznalý cesty zpět
a slunce tu též zář šle na prach, srdce, květ.
59
Fantasie o slzách.
Když z jasných prohlubní
se vznoří opět den růžový nad vrcholy,
třesk zbraní probudí, rozchvěje ples i boly,
skutečnost věje zas, soudíme prchlý sen
a k slzám v mnohý zrak postačí vánek jen,
aby ty slzy vzbudil.
Ta krásná oblaka,
jimiž se těšíme, k nimž oči upíráme,
ta skvělá oblaka jsou lidské slzy samé,
však svého života za plachost nemohou,
že mrtva, bělostná putují oblohou
a za večera svítí.
A potom přijde noc
a květy třikráte prudčeji dýchat budou
a rosa upadne na haluz puků rudou,
na astru smuteční, na trávu útlou tak
a věrných pomněnek v upřímný, stálý zrak
s oblaků těchže spadne.
A čárný víly zjev
na dlouho do jitra u sladkých prodlí květů,
a ony pocítí milostnost božských retů,
a nebe mladost svou, těch rosných perel třpyt
vypijí s rozkoší, velikých kapek kmit
a svoji čistou krásu.
[60]
Při českém poháru.
Jaký to pro mne plesples, při smíchu zvonivém
ve vůni líbezné a máji zářivém
při ohni hvězd
ve kole jasném plát a pozvedati hlas:
jaký to pro mne ples, jak sladký je mi čas!
Při čárných zjeveních jak dobrá je ta číš,
od ústek děvčete ji v svůj ret přikloníš,
jak sladká jestjest,
jak číš je ohnivá, jak rozpaluje skráň,
oj, hned vše zlaté zřím jak zralých klasů pláň.
Nad hovor přátelský, co znáš, co položíš,
hovore družnýdružný, spěj, dám znovu kolem číš,
jak sladká jest,
ještě jdi blaho výš, kteréž z nás osloní,
když rety na rety se dlouze nakloní.
Jací jsme králové, když láska vládne nám,
již není osudu, je utrpení klam,
při lesku hvězd
jaký pro toto pro mne ples při utěšení snem,
při vůni milostné ve květu májovém.
[61]
S křížem.
Neseme všichni kříž do Golgot tisícerýchtisícerých,
a co má vzdechů hruď, je marno jeden dát,
je marnost slzení, vší truchlivosti šat
a zasmušený hled
jak tisíc výčitek a hlodu teskný vznět.
Každý tě poznává jen podle rány v boku
hluboce bolestné, jest-liže na skráni
koruna bodavá se tobě přiklání
a říkáš hledě výš:
tvá svatá vůle buď, schyl se k nám tvoje říš.
Nes ten kříž zmužile, nes ho po cestě tvrdé,
zde v cestě nejlepší kamení trudné jest.
Až bůh si vzpomene, mír pošle s bledých hvězd,
však setře čela znoj
a anděl stoupivší zastaví ostrý boj.
Když přijdeš nejvýše na nutnou Calvarii,
tam dokonáno díš vadnoucím pozdním rtem
a ihned brány ráj otevře do kořán
a od těch strašných ran
duch silný vyletnuv stává se andělem.
[62]
Mír.
Zač prosíš moře hvězd, zač dráhu sluneční:
radostný paprsek nalezne ten tvůj znak
na cestě k vrcholu či v cestě s vrchu zpět
a polibí tvůj zrak
a čelo polibí a srdce, které sní.
Nad nitrem, které ždá si přátel svatý kruhkruh,
bez přátel pustá zem a smutná jako hrobhrob,
když končí hořký den i sladký okamžik
a přísvit zlatých dob
vzepne se, vzklene se nejkrasší květných duh.
Vyvstane obloukem nad čerstvou mohylou
a slaví lidskou pouť a srdce tvé a sen
a jako brána v ráj stoupne si u tvých hlav.
Jak západ barví den,
hned východ rozplane smíchem a slzou tvou!
[63]
OBSAH.
Str.
Chvíle v podvečer5
Pozdrav6
Ranní8
Moře se nebojím10
Ve sněhu, který svítí12
Peníz daně14
Když růže zhasnuly16
Přítomnosti17
ZeméZemě18
Naděje19
Dum resurgeret21
Elegie o dvou růžích22
Na brzkou shledanou24
Podmořské poklady25
Červánek26
Myšlénce že jest bůh28
Syn člověka30
Spánek32
Všem, kteří se táží, co je svaté34
Meč a mlat35
Krásný večer37
Muž ve skále38
V přátelském objetí39
Filomela41
Strom45
Od pevného člověka49
Bez slzy51
Zpěv slepých52
Ave53
Víno55
Dítě57
V týž čas58
Fantasie o slzách60
Při českém poháru61
S křížem62
Mír63
Nákladem spisovatelovým. – Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1883.
E: av; 2004
[64]