Všem, kteří se táží, co je svaté.

Stanislav Mráz

Všem, kteří se táží, co je svaté.
V té jedné ulici, kudy jde dělník jenjen, když večer hojící břemena zanechána, v ulici ouzounké truchlivá žena stála a jenom prosebně své ruce pozdvihala. Nikoli omylem odešla právě sem, ten zástup dělníků víví, co je rmut, co rána, co utrpení, jež nám prodlužuje den. U nohou ženy dvě si pohrávaly děti na šátku chatrném, alespoň rozprostřeném a byly úsměvné a laškovaly spolu. To štěstí mladostimladosti, to mocně zazářilo dle nepřemoženýchnepřemožených, však přemáhaných bolů a opět mluvilo, že jediné jest všem, že všude totéž jest a bude jako bylobylo, jak láska mateřská, jež nade všecko vzletí, jež zbývá nejčistší ve světě porušeném a všem, kteří se táží, co je svaté, jeví se přesvatá ve lesku vítězném. [34]
Básně v knize Písně člověka:
  1. Chvíle v podvečer.
  2. Pozdrav.
  3. Ranní.
  4. Moře se nebojím.
  5. Ve sněhu, který svítí.
  6. Peníz daně.
  7. Když růže zhasnuly.
  8. Přítomnosti.
  9. Země.
  10. Naděje.
  11. Dum resurgeret...
  12. Elegie o dvou růžích.
  13. Na brzkou shledanou.
  14. Podmořské poklady.
  15. Červánek.
  16. Myšlénce že jest bůh.
  17. Syn člověka.
  18. Spánek.
  19. Všem, kteří se táží, co je svaté.
  20. Meč a mlat.
  21. Krásný večer.
  22. Muž ve skále.
  23. V přátelském objetí.
  24. Filomela.
  25. Strom.
  26. Od pevného člověka.
  27. Bez slzy.
  28. Zpěv přísných slepců.
  29. Ave.
  30. Víno.
  31. Dítě.
  32. V týž čas.
  33. Fantasie o slzách.
  34. Při českém poháru.
  35. S křížem.
  36. Mír.