Syn člověka.

Stanislav Mráz

Syn člověka.
Vyššími pod palmami muž něhy obrovské před lidem tiše vstal. A z jeho očí šel mírnosti krásný pal a zář šla všude s ním, rozséval těchy květ a slzný polibky vysušil slední hled. A pravil veškerým: jest jiná lepší říš, tam najdeš úsměv svůj a nejkrásnější sen, který máš v hluboku, splněný uvidíš. Opustí údol tmy, nastane zlatý den, fík rád se oplodí, slasť půjde krajinami. A obtížený lid do pustin za ním šel a nářek zapadal v proroka horování, který byl rovněž chud a nesl krutost zimy a kráčel úpalem a truchlil s truchlivými a hrozil bohatým a jenom odpouštěl a sukní sešitou nepřikryl tělo ani. Ten lid šel za ním rád, se záhy všecken zved’, by rovněž přemáhal, by rovněž přemoh svět a teplý paprslek by v strastné cesty slet. Aj, to jest počátek. – A ještě do dnes táhnou a ještě neznámých let půjdou řadu drahnou za mužem majícím skráň trnem rozbodanou. A ruce probité, s širokou v boku ranou a láskou ve srdci, jež největší a světlá jakživa nesoudí, jsouc hvězdou rozeplanou. [30] A mezi skalami, po moři nespícím, když vichry zaduly a vlna vzrostla, vzletla, tisíce půjdou let, úrodných, dobrých roků a budou blednouti tmy kolem při jich kroku, při každém kroku víc a budou prchati, se v bázni bledé třásti, i stíny poslední až klesnou do propastí, ze kterých vyvstaly, odkud se vzmáhaly, zář vzejde bělostná jako dav holubic. Až budou pod patou se svíjet zemské strasti, pod patou poutníka pro bytí vezdejší, až mír se převalí proudem přes širý svět, rány se zahojí, srdce se skonejší a zlato dohraje ubohou svoji roli a srdce člověka přezáří hvězdic tlum, ten svatý těšitel, zapomenuty boly, a jedno splněno, co vysnil v samotách satanem pochyby mrazící pokoušen, kdy všecko dřímalo v půlnočních temnotách, až bude plesná zář a vůně lidský den, On zvolna odchví se ku blízkým nebesům. 31