Moře se nebojím.

Stanislav Mráz

Moře se nebojím.
Jde cesta přes vody a vlny šlehnou výš a bijí lodě v bok, když mizí zlatá zář. Moře se nebojím, chci se mu smáti v tvář, ne smáti od břehu, když mře i vstává den, ne smáti do znaku, ne v sešklebenou líc, ale se jemu smát do samých zřítelnic. aA zahrozí-li mrak a snese-Ii se níž, to veslo spomahá sevřeno v dlani víc. Míň vlna zabíjízabíjí, než bije zrádná zem, ó ještě, plachto má, se vzdýmáš ráji vstříc. Dost když mám hvězdy let skloněný v nebe lem, i zlatá luna jde se mnou i s odleskem ležícím na dnu vod, jest ještě cherubín, který mi chrání bok, má jako lampu líc, žije pro srdce mé a rozplašuje stín. Jak šťastná tryzna má, že plachta dme se výš, že skrze chladný tok při dechu strastných let se béře duše má pod bílou ratolest zrosenou hvězdami; k čemu se vzteká vír na pevnou lodi plec, co úder na úder, [10] když rád mne nese dál, když se mnou žene v před a když mne čeká břeh, jenž balzám je a mír, ó budu v květech spát, jakjak, dnedne, se nachýlíš, ó v květech májových a celá cesta jest, že jdu jak v laguny růžový gondoler. Zdaž píseň labutí, zdaž truchlivosti zpěv, zdaliž mám žalobu lákati ze svých strun, zdaliž mám pláč; ne, smích, smích bujný jako děv když noc je měsíčná, smích kola vzdušných vil když tanec započal a paprsk zazvonil. Když snění Palmyra rozbita v prsou mých, ten první máj a sen, aj, souzený mi břeh má oči poupátek, déšť květů veselých, jimiž mi kývá dál a zapuzuje vzdech a žezlo podává a postýlá můj trůn. 11