Moře se nebojím.
Jde cesta přes vody a vlny šlehnou výš
a bijí lodě v bok, když mizí zlatá zář.
Moře se nebojím, chci se mu smáti v tvář,
ne smáti od břehu, když mře i vstává den,
ne smáti do znaku, ne v sešklebenou líc,
ale se jemu smát do samých zřítelnic.
aA zahrozí-li mrak a snese-Ii se níž,
to veslo spomahá sevřeno v dlani víc.
Míň vlna zabíjízabíjí, než bije zrádná zem,
ó ještě, plachto má, se vzdýmáš ráji vstříc.
Dost když mám hvězdy let skloněný v nebe lem,
i zlatá luna jde se mnou i s odleskem
ležícím na dnu vod, jest ještě cherubín,
který mi chrání bok, má jako lampu líc,
žije pro srdce mé a rozplašuje stín.
Jak šťastná tryzna má, že plachta dme se výš,
že skrze chladný tok při dechu strastných let
se béře duše má pod bílou ratolest
zrosenou hvězdami; k čemu se vzteká vír
na pevnou lodi plec, co úder na úder,
[10]
když rád mne nese dál, když se mnou žene v před
a když mne čeká břeh, jenž balzám je a mír,
ó budu v květech spát, jakjak, dnedne, se nachýlíš,
ó v květech májových a celá cesta jest,
že jdu jak v laguny růžový gondoler.
Zdaž píseň labutí, zdaž truchlivosti zpěv,
zdaliž mám žalobu lákati ze svých strun,
zdaliž mám pláč; ne, smích, smích bujný jako děv
když noc je měsíčná, smích kola vzdušných vil
když tanec započal a paprsk zazvonil.
Když snění Palmyra rozbita v prsou mých,
ten první máj a sen, aj, souzený mi břeh
má oči poupátek, déšť květů veselých,
jimiž mi kývá dál a zapuzuje vzdech
a žezlo podává a postýlá můj trůn.
11