V přátelském objetí.

V přátelském objetí.
Sedíme spolu a hovor jde, smích a klepají číše a polibky znějí, je v síni nám teplo a světla se skvějí a srdce má bujarý, radostný zdvih. Sedíme spolu, jde hovor a smích. Již smutný, náš hochu, též rozjasni hled, pojď z ústraní blíže a rozjasni tváři. Nic nečekej zítra na sluneční záři a příštího jitra na planoucí květ, již, mládenče smutný, též rozjasni hled. Zde pokud při teple my můžeme být, být můžeme spolu, což venku nám mrazy, jen přiražme dvéře, nad sníh, který slít’, jsme ještě my spolu, jsme výše, jsme drazí, jen přiražme dvéře, co sníh, který slít’. A stulme se k sobě, ať hřeje nás dech, ty vrásky pryč s čela a rozkoly z nitra, jen blíže, jen úže, již odporu nech, ať litostně nelkáš při rozchodu zítra, jen blíže, jen úže, ať hřeje nás dech. [39] Ať nepláčeš zítra, až uvidíš hrob, jak zírá a čeká, a málo je kroků a maloučko letu a plavby a toku a konec je na tisíc věkových dob, ať nepláčeš zítra, až uvidíš hrob. Ó škoda a škoda a škoda je zas, že v kolo jsem nechtěl a nepodal ruku na přátelství, milost nám plašící muku a nepozved’ k nápěvům veselým hlas – ó nastokrát škoda a opět a zas. Že odtáhl rety, když podali číš, číš slazenou dvakrát a plamennou číšičíši, že zapomněl loutny, že miloval tiši a zanechal všeho, co nadnáší kříž, že odtáhl rety, když podali číš. A nikoli marnost, byl užitý čas ve přátelství drahém a milostném citu a pozdravy marné nebyly zas, co poslány drahým po měsíčném svitu a ptáčcích a květech při milostném citu. Již stulme se k sobě, ať hřeje nás dech, ty vrásky pryč s čela a rozkoly z domu, jen blíže, jen úže a rozpaků nech, zde sešli se bratři, jak bůh sám chce tomu, jen blíže, jen úže a rozpaků nech. 40