Od pevného člověka.
Větvice planoucí ve květu tisícerémtisícerém,
když dlouho v noc jsem stál pod nebes plamenem
vyrušen k blouznění již nejprvnějším šerem,
kde stíny měřil jsem, jak poklesaly v zem,
mnumou skráni skropila krůpějí rosná tíž.
A na to děl jsem hned: noc má své světel sbory
a rosa sladký pád a slavík ukrytý
svých stesků poklady a jistou vůni bory
jakož i květ i svit svůj podíl určitý,
určitý úděl svůj a přidělenou říš.
A člověk ocítá se mezi dvěma světy,
jej oba táhnou blíž, jej chce pro sebe mít
i skutečnost i sen, chlad, plamen, stín i svitsvit,
aby se v otázkách pověčných chvěly retyrety,
a člověk vnímá vše, vše rozsuzuje sám.
[49]
A v tom jest veliký a v tom je nade všemi
a to jest jeho tvář, rozeznávací tah.
Vše drahou určenou se béře, hvězdic plam,
puzeni nutností jdou ptáci k jižní zemi,
však člověk může stát, jít, volit na cestách.
Svým aspoň účelem vše v tvrdých poutech stojí,
král člověk je však prost a má svůj zdravý cit,
a vášní hlubinu neb ňadro schopné k boji
i jasné vědomí, že přičinlivou dlaní
svou tužbu nejvyšší je si s to ukojit.
Že horu vyvstaví, kde nyní propasť hrozí,
že vody nastaví do sloupů jako v den,
kdy zuřil Faraon a protivníků vozy
sledován středem vln šel chvatně Israel
bez chleba jistého, však za to svoboden.
A opět klesne hned Mont Virgine chlum zemězemě,
ten vrchol vrcholůvrcholů, jak člověk své „chci“ děl;
a v skalní žulnou plec svou paměť může rýt
a živlů mocnostem se na šij postavitpostavit,
neb naše otrocké a poslušné jsou plémě.
Již nikdy nezdvihej ku nebi slzný zrak
ni trochu smutný zrak a zasmušené líce.
Nebo jsi víc než květ, než sladce zpěvný pták,
syn boží zajisté, panovat zrozen však,
toužíš-Ii hvězdou být, věz, drahý, že jsi více.
50