Dítě.
Nechť v jeslích studených anebo ležíš v peří,
ve peří kajkovém, ó poupě, zdrávo buď!
Ó štěstí vtělené a květe nejkrásnější.
Co hledí na tebetebe, ti ihned v boha věřívěří,
jest-liže rouhání dřív plnilo jim hruď.
Upírej na mne hled, hled, dítědítě, přespanilý,
když dlouho upíráš, upírej ještě dál.
Já nikdy nepočtu k ztraceným tuto chvíli,
já cítilcítil, jak tvůj dech kolem mne teplý vál,
že anděl v milost svou mne s tebou pojímal.
Tys ještě od boha, jenž dychl v tebe rádrád,
daleko neodšlo; ty jsi skvost zářivýzářivý,
jest-li že popatřím v tvé oko čistší všeho
a líbám nožku tvou, tvé líčko plných vnad.
Každý ti odpouští ze srdce upřimného.
A ještě oči tvé jak by v tu věčnost zřely,
odkad jsi vypadlo jako dar rovný slasti,
a ještě toužily a hloubily se zpět.
Den zlatý kolem nás a pukající květ,květ
aby tě provázel vždy všudy stejně skvělý.
[57]