PROLOG.
Přichází s loutnou v forum života
básník, v vzruch, který ohluší i zdiví.
S jemnou a sladkou loutnou nebo lýrou,
mu nástroj v lokty Phoibos, Pierra vtkla.
S hvězd fluida je stkán a sroben, střep
meteorů, jež chopil za kštici ohnivou
sám patrón specima. A mísí hlas
ve vádu komárů a jepic dne.
Přátely hledá si, hlas zaniká.
Ó rcete, čím ten překřičený hlas
je v výkřiků záplavě trhu módy?
Nabízí každý zboží svoje slnné
a ryčí, v rouchu harlekýna, skřítka
i toze umravněné. Hlas je umučený!
A shas by, buben přehluší jej zhola
reklamy, překřiknutý odumírá.
Je třebí resonance. Ohlas, souhlas
to množství, publika. To zmnoží tón,
že z fora nevrací se vyhnanec.
Nepraví prophéti, by uzly spletli
a z dómu vypudit se snažili
krásy a umu, líčí umravnění
a soudu vysokost a počestnost,
correctnost, nebludnost. Však k nebi křičí,
pomněte, něžné loutny sladký trill,
vznos a posvátné snahy ambrosijský kvil,
ten překřiknutý, umučený hlas!
Vás obžalujeobžaluje, zisku vypasenci,
lichváři, kteří nejvíc v fóru řvete
a pseudolahůdky své nabízíte!
Vám v krb zapadne, v noci bezesné
a z dna svědomí [vzpě] zavolá
kdys bolavý ten, ukřižovaný hlas!
Plačící, kvílivý, tragický, nesmířený.
Jde s loutnou básník. V trh má namířeno
a spěje, kluše, běh má přímočarý.
Co učiníte? Ne, tón ubijete,
leč podložíte přízní, sesílíte,
zbudete anonymní třeba, ale sbotnat
mu dáte, nejmocnějším hlasem bude
až, nejsilnějším. Vinníci fora, pravím,
nebuďte, publikáni! Tón v příděl volá,
struna, pták nitra vykřikl, zavolal v plán.
On nemůž’ více, nežli tíhnout blíž
a pět a scandovat!
Vy dejte resonanci!