Překřičený hlas (1914)

Intermezzo z stancí a piec kontemplativních a spekulativních co cyklus analýz poetických a příspěvek k Thaliino dokumentům nejužší a nejžhavější současnosti, Stanislav Mráz

Diplomatická verze Ediční verze
COLLEKCE „CLIO“. Sv. VII.
STANISLAV MRÁZ:
PŘEKŘIČENÝ HLAS.
INTERMEZZO Z STANCÍ A PIEC CONTEMPLATIVNÍCH A SPECULATIVNÍCH CO CYCLUS ANALYS POETICKÝCH A PŘÍSPĚVEK K THALIINO DOCUMENTŮM NEJUŽŠÍ A NEJŽHAVĚJŠÍ SOUČASNOSTI
Opus z pleiony optimistické a dle očíslování celkového i extraitového CDXXI.
V PRAZE. TISKEM J. ROKYTY V PRAZE. – NÁKLADEM DÍLNY AUTORA. MCMXIV.
[1] PŘEKŘIČENÝ HLAS.
Intermezzo z pieç a stancí contemplativních a speculativních co cyclus analys poetických a příspěvek k Thaliino documentům nejužší a nejžhavější současnosti.
I.
BITVY A ŽERTVY SOUTĚŽE A PRAVDY.
PROLOG.
Přichází s loutnou v forum života básník, v vzruch, který ohluší i zdiví. S jemnou a sladkou loutnou nebo lýrou, mu nástroj v lokty Phoibos, Pierra vtkla. S hvězd fluida je stkán a sroben, střep meteorů, jež chopil za kštici ohnivou sám patrón specima. A mísí hlas ve vádu komárů a jepic dne. Přátely hledá si, hlas zaniká. Ó rcete, čím ten překřičený hlas je v výkřiků záplavě trhu módy? Nabízí každý zboží svoje slnné a ryčí, v rouchu harlekýna, skřítka i toze umravněné. Hlas je umučený! A shas by, buben přehluší jej zhola reklamy, překřiknutý odumírá. Je třebí resonance. Ohlas, souhlas to množství, publika. To zmnoží tón, že z fora nevrací se vyhnanec. Nepraví prophéti, by uzly spletli a z dómu vypudit se snažili krásy a umu, líčí umravnění a soudu vysokost a počestnost, correctnost, nebludnost. Však k nebi křičí, pomněte, něžné loutny sladký trill, vznos a posvátné snahy ambrosijský kvil, ten překřiknutý, umučený hlas! Vás obžalujeobžaluje, zisku vypasenci, lichváři, kteří nejvíc v fóru řvete a pseudolahůdky své nabízíte! Vám v krb zapadne, v noci bezesné a z dna svědomí [vzpě] zavolá kdys bolavý ten, ukřižovaný hlas! Plačící, kvílivý, tragický, nesmířený. Jde s loutnou básník. V trh má namířeno a spěje, kluše, běh má přímočarý. Co učiníte? Ne, tón ubijete, leč podložíte přízní, sesílíte, zbudete anonymní třeba, ale sbotnat mu dáte, nejmocnějším hlasem bude až, nejsilnějším. Vinníci fora, pravím, nebuďte, publikáni! Tón v příděl volá, struna, pták nitra vykřikl, zavolal v plán. On nemůž’ více, nežli tíhnout blíž a pět a scandovat! Vy dejte resonanci!
POHÁDKA DOBRA, PRAVDY A KRÁSY.
Nám sliby charé cos zas zpívalo, nad lesy kouřilo kadidlo slávy boha, v párách nad lučinami rozprášeno bylo, vše v pouť lákalo, tlumok, uzlík vzít, spět za štěstím. A kams jsme v dáli tíhli. A pósu hérů, gestum jsme si vyměřili, páž vztáhli superbně. Zda v poškleb jen, sesměšnění dlaň jsme vznesli výš ku gestikulaci či vznesli rámě? Ve nitru zahrály sny velikášů, věrouky aesthetů i mravouky flexe jsme doby učistěné vzpomněli katechismu. Sol v sled se vzneslo výš jak jablko kejklíře, zkřivené touhy se vzpřímily, zbarvení rozmaru. Své osvobození nalézt’ jsme spěli v kraj, samoty, výspy, houště proběhali, a prohledali tiše zapadlé. Vše posud žité,žité bylo málo, málo. Bedra se pod tím ani neschýlila, co radost přála a co dalo štěstí. Na dlani unes’ jsi to. V srdci, spíše tak. Špet blaha to, dnů, vteřin, pídí sčet. A horování? Vše jsme litovali, co v regionu jeho nedochůdčetem bylobylo, a bylo vetchých mnoho nalezeno. A v mumraji a ruchu bytostí my nic nestihli, na jas zlatých vesel co Tyché připomíná. Až kdes v poušti. To bylo, síly kdy již poklesaly nám, nic nebylo vytěženo v líp. V všem zbýt jsme rozpnuli se celiství a jak ti jiní, zbyli poloviční. Šla cesta za bůžkem či za chimerou? [3] Idea nemohla mít stělesnění, fantom, však přece formaci. Jen křídla. Co plulo blíž, se náhle vznořilo, co přepadlo nás, aby oblažilo, to byla žena s rohem ve dlani. A dary různé v cestu sypala a dštila. To byla Tyché. Leč my vystihli, se s dobrem, pravdou, krásou leda kryje, s ní splývá, promítá se trojicí vzácnou. A blysklo, nemusí být vyváženo to blaho její z dna, ta látka blaživá, ukázka v dost kdy z její zážehu, okřání velké nám i oradostnění, když z její kynu či jiskry je žně, ztad původ má. A přec jsme léno žďáli zúplněné. Cit pravdy, dobra, krásy větší byl než léno celé obnažení tří. A my si libovali: pól kdes a daleko per skřipot znikl pisálků bigótních. A bylo jasno: kdyby vydatněji jak zapracovala touha, že by jabko gnose zub rozrval ve dvé, překousl, ať ono edenu stromu středu nebo mravné, chimerské. Ořech věcí v patu zachřestil, slupka se rozvřela jak lůno panny a jádro pozdravilo, sladká tresť poznání, líp zavinutá v formu i utvořená. A tu vzdychli v vděk jsme: Vystihujem eliský druh, prvý z živoucích, jak v akt smělý vznosu byl blahý Adam, když se zaryl vznětem v plod pohádkový. Héva útočila. I Tyché kynula a podněcovala a bohatší o vzácnou empyrii mnohotnou, kardinální, jsme se vraceli ze dómu její, totiž výspy klidné samoty zanesené. A cestou zpět jsme pochvalovali si, pouť co dala. A blazi byli jsme i v vzpomínce, když příchuť přinesla, v leb ozlacení, když o uzlících, o tlumocích v dlaň, o sandálech a bedrech přichýlených, o holi, o širáku putovním, o touze, citu, vznětu, úsilí za pravdou, dobrem, krásou v shodu, střet, krytí, obdobu a promítání, v pouť za idólem my vzpěli sladkou píseň!
POD BABELEM POESIE.
Podněty, přiheslování zní z všech stran, volá jak echo z cípů všech, papouščí pošklebek jak, budovy robů v šíru se prohlašování. Nástrojů zvučení, skřípání, bušení. Formální práce více není, pro věk zapadla v výhost v ústraní výměnku a pravetchosti, živé uvědomění se vyslovuje v každé sadě stancí. Kdo proslovuje, v úkon se přihlašuje, ten myslí, žije, s Psyché ukázněnou přichází. Není blábolení snářů febrilního, jak po opiu fikcí a domněnek. To charé delirium předstírané zniklo a jiné vzpluly normy. Minula, včerejška sonambulistický tlach ten zapad’, pokročil o hon i parnassista, verš zahojnil obsahem, látku sobě vybírá determinovanější, přizdobil stróphu, zlepšil a skrášlil. Budovu týčíme chimerskou, věž umu a poesie. Zda papírovou? O směry se přeme, ta nemá přednost škola ani ona. Jsme pod Babelem poesie. Ruchu a shonu příboj, každý lepí z strany jiné a boku, každý v jiném stihu. A hovořivost vzrůstá, velká jest, jde každý, honosí se náplní obsahu, ústřední jak kloika. A staví, bočí se a tesá, zpívá... Blíž k bohu! Jenom píď výš ku poznání! A o něm víc se nad vše disputuje, ač v dlani nervósně se chvěje stavivo. I srdce znervósnila. Pravdu mní mít každý. Kdo ruce dnes by na mih založil, by dílo posoudil své, směřil, odhad a obhlédl? Se spozdil by, to nelze. O tempo později by dále dokročil. A nové blíž se šine lešení a nastavuje, klíží, váže, tmelí, roubí. Nemohou pro ně vzhůru mnozí, po lebi šlape jeden druhému. Po pleci, po ramenech. V tuhém úsilí ten, nemoha mih pustit, pronedbati, na jiné s hora, kálí a eliminuje se i na pohlaváry, již cíp ký okupovali mocného snažení budovy, bok a nyní břich nad jiné nadzvedají. Již pro cihlu se shýbli, pro nástroj. Tak pohádka o dobru, o kráse se rozvinula čarovný jak květ, hoch nezralý ji slabikuje, má ji v slabikáři. Ampule jsou mozky rozsvícené, na lebi formované, vše dílna jedna jest v úkonu pstrém. Manury, formy, průkazy života. Ó Pane, snášíme a nakupujeme více vždy doklady své papírové slávy, rigourosity zobecnělé, výš se týčí papírová pyramida! Okénka v ní: čin krásy, dobra zvící! A pokud v chamtění a hemžení kol věže té čin se zří, čin krásy, každý sebe co hřivnu udat, perfektnost svou chvátá. Věž Babelu. Pod ní a všude moře kalu. Jak mouchy, ptáci, vše potřísní předem. 4 Ti, co jsou nejvýš, zdola jsou nejmenší. Methódy, systémy, ty obhlédnem až s hora! Jen nové patro výš! Se udat ve pochvalu! Mní nové umění! Větší a lepší! Výš! A publikum, ten prvek podnětlivý a věčně neskojený, hybný sám, jak strážce Pharaona u pyramid, přizírá, bič má výtky, hany k ruce vždy, napoblíž. A phráse bije, šlehá a trýzní, mučí! Floscule podceňující, šalebná. Víc fikce nežli pravdy hýří! Kdy Moloch zvědy a žádosti bude ukojen? Chřtán jen leda rozvře více! Ocenitel je Minonaur! Vře neshoda a spor všady a meteority po sobě vrhá v znoj chasa pohřížená, pracující! Pošklebků blesky, co mentor persifluje, se farizejsky pitvoří a bočí, karatel zdvihá nad dav utýraný, chamtivý: Co ze všeho shonu, vzruchu bude, kdy bratra bard nezří ve druhu, svár kdy zmítat bude druží chimerskou? Sám za porouchanou a svetšelousvetšelou, dosloužilou, zas jinou sondu chystá. Věž stále nehotova, tak to bude věky, doby nezjištěné. Ciráty v kruhu jdou a procedury. Zdá se, že přiznat výši nemní, že poznání se nechtí přiblížit, že přiznat nemní všecko vystižené, že pro lakotu krov přiložit váhá ta roznícená chasa, že kritika method jim zakalila, zabarvila zor i zřenízření, a v cimbuří když nelze lapit boha, mu „Bon jour!“ říci, vrci v slunnou líc, jej někam vléci v úřad popisný, zda vskutku je to bůh, se legitimuj, neb hledat zbývá úkol jiného, vlastního života i divů původce, dál musí mumraj, shon a vřava díla. Z všech hesel zbude jedno. Zavrhovat! Pod věží níže kohout Petra pěje. My slyšíme to a stiháme dobře. Jen dále roste colos, obluda. O schod a stupeň nový, by vzdych’ spleen: Zas dále o milník v processu etap, průběhu pokroků. A dál jak v kolotoči, zas o patro výš věž Babelu vzrůstá...
PEGAS MEDITUJE.
Je krása energie, slyším zníti. Je přenos mohoucnosti, není věčná. A ihned na to nóty navazují a explikace: Také krása neví dne ni hodiny, není nesmrtelná. Se rodí, přerozuje, obnovuje, křísí i vzniká, leč též zaniká. A z živelnosti tvé mít podložení musí. Ty nad svou energií též musíš bdít, bys splodil ji i schvátil. Lakotnost chimerská je dvakrát dým. Je krásy území, kam stačí energie. Její i ústředí, media její mysta. Tak od ukáznění vše odvislým je dvakrát. Ale při vyjezděnosti i disciplina obrousit se můž’. Je její setrvalost dvojsmyslná. Potíž se neznamená, semklost kázně a energie výron uniká... A dobře tak. K šklebu i podcenění by došlo tak se. Nedáš, energie, nerodíš vzdorovitá, neplodná? A bard by otočil se k energii a káral by a přel se s sílou vlastní. A krása doznala by ponížení, pohanu, urážka by zrodila se lénu posvátnému, pro Pierru zlatitou pohana a hýřila by. Ne neskonalost, krása je energie! To rcete, epigon tuk v pozor staví fóra a snaživec jak athlet tuží svaly. Grazie v souboj pojďte! Musy v turnaj, leč jiný, smysl je míň chimerský a neskutečný juž. Umění tím jistě nebude znehodnocováno, ježto vzkyne, rek přijde, jenž se zahonosí v pych tož v foru, že sama Homéra shltnul i s střevy, jich obsahem vybraným. Či to pokyn kráse, by hlasem sytým, posíleným jen hovořila? Však sotva stačí podklad, když v lebi netkví klobouk apokalyptický. Ty musíš v skráň mít kápi, vínek daru v specima předurčení mysta. Pozývá, přizývá v atrium kdo? My jsme robustní, ježto jest krása také robustnosti a živelnosti božské dědictví, výhrada. A energií jest a původ můž’ mít, jak bublina, z třtiny! Confesse umělce zda potom zní: Jsem artist, sám jsem, z direktivnosti vše beru a vážím! Ten je vzchod a původ, z nicu! Tak tvořil neskutečnou ideou, ze schema také pratvořitel Zan. Krása je energie, autor je bez myšlénky. Ona tě oživí jak apota, jen v forum přijď, v břeh, třeba v klín síť rybí. Je všech a ve všech. Liberální v vrch poznatek, these. Hudba nitra, která dští, plá, vzchvívá, nasazuje, určuje. Hle velké věci nechtí stačit dnes. Však stačí naděje kyn širé rotě. Med Haemu, přinesený věštci, dýmdým, a posvěcenými Pierry sluhy, 5 kastráty, avšak stačí vepři módy, jenž v čtverhran fora, nároží cest postaven, když rozmažeš mu kol úst všaké lejno. Tož slibů, domněnek a předstírání. A proto cápek kýs spěl do kuchyně, by nacpal břich a získal požitky za požitky a sladké lahůdky. Tuk za tuk speculoval, účtoval, směnit mnil, dát a odměřoval dósy. Však když se nejvíc a důkladně napral, že břich se zdvih’ mu samý pod nos v glób, když mohl naň jak na vrch vystoupiti Sinaie, zmdlel a zhloup’, byl tupým zhola a pozdřímnul, na krásu, energii a počin celý prvků výměny a darů, lén a dědictví, na úkol, účel, úmysl, dílo, na obměnu žití, síly, na exaltaci a Mus devět v chór, na cestu v Parnas stezí příkrou výš v lán trojí stupňů, dím na energii, na čar i trud, jak na smrt zapomněl.
REVOLUCE.
Je revoluce idól, pojem, slovo. V podstatě není žádné revolty. Modifikace jménem označení a svobodné občanů soužití. Či shon, vzruch vešken revolucí jest, z hór nachu, z žití vzchodu lidskosti. Toť jako v vesny daru oplývavém. Květ je-li, též je vůně, odeur, pach, ač nardu dech být může umělý. Však vůně-li zde, echo edenu, zón pozdrav, příchuť, přídech eliských, jak radostně jest možno žít. Jen vůle! Chtít dobro, darů, hojnosti co kol! A proto přirozné jest oplývání života, ve podstatě není revoluce. Zátopa, příval, moře květů kol. Nač chválíš rmut a morný síry van? Chtěj lad a irid žeň, trs. Vem’ vůni! Co směniti smíš na určení věků? Bys jako zajíc s rozvřenýma bděl očima, a sbled’ tak, kultura se přes tě v cíl svůj vpeří (vznese).
STÍN.
Nestačí kárat, štědřit políčky mravné. Ovzduší haníval jsem pošetilosti a výtky slovo mnohé vstříc mu slal a klnul, odstup, zaklínal jsem bláhovost. Však jest to jen jak hra se stínem. Stínu bys v líc děl: Nebuď, znikni! Proč je stín? Je světla zlišení a úbyt, umenšení jen téhož. Lakotnost pro celý požitek je mnohdy zrůdná. Ale stále svádí. Mravy a zvyky pstré se vrátily a móda, nevrací se ale shovění. Neznáme milosrdí pro rostoucí, pro zápolivé k pychu idólu. My idól ždáme celý, celé sol, ne pouze jiskry z amba, paprsky. A přec je vzácným, krásným červánek i pitvořivý, kreslivý má účel stín a smysl jeho mnohdy zveličení víc tají světlo slnivé než příkré. Pro zápolení volnost mějtež všicci a v soutěž! Za neplodné stíny máte? I ony tvoří! Ovzduší nebýt nerovnosti mravné a pošetilosti satirské, jak zlišíme, dobrými jsme byli, stačícími? Cos byl v roli i v komedii stín. Zdál mdlý se, jak se v patu zved’ leč, vše zveličil, bys byl zřen, postať i výkon, šin a spěch a hnutí. Byl’s dostatečný, pokud nezavrhl jsi zhola, absolutně a z výhrady stín. Jak týž jsi zapudil, hned mnil jsijsi, pýr je dobro, brak, jsem pidík, co je snaha. Je nuda víc a píle klamem jest a bludem. Za naděje spěl jsi slibem, tě lákal kams a byl to fantom jen tvé exaltace, febris její plod. A malým máš se, sváříš v neskoj s sebou a hartusíš, žehráš, ač do vysoka jsi vzrost’, se vynes, vypnul jak karytiada Michal Angelova, jak Simson, Aeolos. A jistíš s naprostotou: Marní byli, pýr, plevel, kteří stafagi tvořili. A proto’s v nitru vlastním nalez, střetl stín bludu. Zní to: proto pošklebkem jsme provázeli vlastní illuse, že v hrudi vlastní nalezli jsme zimu. Stín sebe pitvořivý, kreslivý jsme persiflovali a pasquilovalipasquilovali, a přece celé blaho, lahoda, jím byli jsme čím, když jsme se obdivovali. Vypnutí, vynesení, do šíra rozložení jak kmeny úžasné. A říkali jsme: Bláhovci minulých dob domněnkou pitvořivou, nápodobivou tož, drze zhanobili idólu obrazobraz, se smutně proslavili, zkřivili jeho líc. Eue! Brak, veteš epigoni jsou, rota! Parnas jsme vyčistili, důtkami Musy dóm a chvostem pýchy a výhrad, plášti purpurnými lán i scénu umetli. Co nyní víme? Diskuse exactní se vedly, upřílišněné, akademické líce a mentorské si ještě tuhou rysy zhušťovaly a podkládali, přikreslili cos, co zbylo 6 domněle lidské na timpu, visagi. Idólu líc je nyní cudna tak, je učistěna příliš. Je přemalována, je nadlíčena. Jas samý, chybí stín! Však conthurn všech se náhle zdá být malý. Pathos je neslyšitelný a nesesílený echem, je malý, vetchý. Čím tož jest nebýti ovzduší, jež klnuli jste, jež míjet mnili jste, se napínali vším úsilím. Je měli za neplodné, však čím jste tvořili? Rozdílem, stínem! A díla svého, píle povšimnutím, shonu i vzruchu! Echo, dave, stíne! Vysoko kroužili jsme. Kdo to stih’, kdo ví? Jen veslem o píď níž kdo zbyl. Byl o píď níže, důvod k kaceřování, pro metlu mentorskou. A mnozí vzlykli: Parce, jam numquam... Mravné naučení: Ten taký byl, ten jiný. Bit byl směr, hanoben každý. Mentor kárán nebyl. Však nyní před střízlivější předstoupiž. Zbylo ostřízlivění, kde šumívalo dílo. Však produkce do mnohotnosti pestré se netříštit, bys věstil týž hlas jeden a žďál, by unisono všude zpíval, zněl, co přezpívat měli velikáši, jen polobozi, nebylo by směru vítězství, rehabilitace školy, representace vyhasla by ducha! V tom taj a základ, rovnost s jinými že mají snaživci, že nemůž’ zavržení kés stávat à priori. Mám třebí encomiastů nejmladší modernity odlišení a odraz nejpošinutější sféry. Apoty ne pouze samé, mistr učeníky i jáhny měl. Čím tedy volání, že nutno umu přinést vody živé hrst, však čistoty um býti navršené že musí. V bezdno dokonalosti být musí že podložen a naprostoty. Ten neví, co zavrženci jsou, kdo proscribuje. Je třebí velké obce chimerské. Pierské domény říš v tom se tmelí, že není omezena, bez konce jest, hráze, v ves cíp, bok svobodna. Nelajte stínu!
PÓSA.
Buď kleta každá pósa vyhražená! Co za tou bludu se, zla vůle bočí! Co kočičího zlata dominuje! My milujeme postoj moderní! Dis za zrcadlem každé furie se šklebí, za vypnutím parady v blud hnus! Ó lepší doby, vaší povzdálené liché frivolity, těhotné v líp façonou distinquovanější. Býk znak síly?! Ne, atmosféru pudů odpoutaných, vzácnější mih v um vypnutého žití! My milujeme postoj moderní! To pro nás jarní obrod Afrodity!
KROK PLŽÍ.
Krok plží zda můž’ býti methodický a snářství popů zda je bardů snění? Lze krásu cítit jen či vysloviti též, co je aesthetismu coróna? Kde sídlí pravda na zlatitém trónu? Ký cíp, pól berle bludu vyhrazen a biči, invasi? Pomněte, poesie majestát je dob našich modernita! To forma lidskálidská, v loži posvěceném jež zrodila se, která v příští kývá vždy kynem a minulost podceňuje. Jež zve, žďá, láká: Chci charé doby ať v skorosti sklon padne Carthago!
VYSOKÁ MLÁDEŽ.
Moderní mládež vysoká, nabírá, váží z hluboka. Za castalský pram nemní špínu a bigótnosti rmutnou kapalinu. Ne patoky kés v braserii, kous ptačí louži v ironii, k proroku v zenith žďá i k hoře! Pryč s škeblí! – Sem okov volný a moře!
NA KOLEJ PROPHANOSTI.
Na kolej prophanosti patu nezvrátíš! Se stále pídit budeš ku idólu, ať v plesu chimery či její bolu, rád v alb sníh, Ixion, plž vlečeš tíž. Tvá výhoda, zisk, právo onen klid jest contemplativnosti, ač jej nezná chasa ta, které v znoji horším puls vždy musí vřít. Myst Kybely neví, co Luciny hruď roba drásá. Je člověk umělec, byť sešlechtěn nad mnění. Komus běžným přec, leč víc má všeho než všednosti plaisir v líc a všech idólních míň věk zbude nestižný sen! Demonstroval’s i proklamoval’s co v dostidosti, leč v zor to dlužno držet do sytosti stále. Prophanost také možností je skrýš. Znáš lepší mosaiku cest, s hvězd stkanou v spíš, a s její kolejí, rmutem se nesmíříš! Jen veslem posíleným střel do oblak! 7 Vždy prostor rozvřen v šíř, buď výš ti brak. Za výtku skorosti klienta v cenění,cenění je neodvislost tvá čím a volnost pychu umění!
PŘEROZENÍ.
Je síla v divinaci. Psychicky přerodí vnímače i physicky. Vliv um má! Prisma jeho čím v přiroznost se zdá, dech, slovo, sen, větrná bláhovost, však sled a jádro jest krása a pravdivost.
PTÁK.
Básníku kdosi vytýkal, že chud a chudou tabuli má, kdy hoduje. Že z skromných prvků snů svých kuchtí rmut a furii svých vznosů persifluje. Však co je hmotnost? Příklad zraku: Psí miska dána byla ptáku. Pták nasytil se, nebyl degradován, a vzjel kdy v trill, byl těmi obdivován, co sterilněji prv se nasytili. Ó labužníci! Strópha ta hrot skrývá, že um, kde po výsostech v dokonalost pílí, ne na menu, leč pták jak krásně zpívá, záleží. Myslil v léč, že ptáka degraduje a básníka že tísní sprophanuje zákeřník Parnassu? O jiné běží. Podmínky jiné um v zdar vyžaduje. A na přepychu v tom ni nezáleží.
CICADA.
Prophánní poutníku, prosím, jdi dál, odstup, neb zpívat chci já slyšet cicadu! Líp vňat skřek křídel, rhytmus. Zříš snad sám, jak v žití vzruch kol, co plá, co svítí, zní, dýchá, kývá, je mlada příroda!
ZLATÉ KLÍČE.
Mistr Dante, Beatrice měli k ráji zlaté klíče. Sami se milovali. Klíče nám nenechali. A přec po stopě kdy mistra jdu a analyse chtíče, ve brevíři znělek z bystra, blysknou v zor mi ony klíče. V stanci šlehnou, klepnou v rýmurýmu, a když v polibku vzní, zvoní, zřím, že srdce tkví kdes v týmu. Ráj je v kořán, nard ztad voní. Srdce bije v poplach ruče, jak tě svírám do náruče. Iris vábí, hvězd roj nítí, máj je, aidon hymnus tluče, láska bdí a klíče svítí.
II.
Z HLASŮ A PÍSNÍ EMPYRIKA SRDCE.
VĚČNÉ DRAMA.
Je věčné drama stálé ve obměně a zve se žena. Jedna pohybnostpohybnost, a kdybys navazoval s skřítky spolek, ten sujet, zaklnut jak, nevyčerpáš. * * * A napřed juž se jemu vysmívala a její smích byl pošklebný a hrdý. Tak byla sanquinická příliš. Já to zřel. On beránčí zas měl kýs temperament, směs krve jaké ve formaci muže. Věděla, paní bude, vyhrazená. Diky že váha citlivá je, triomphuje v sled, když značí ženy celé odevzdání. Jak věštka usoudila, prozírala, že něha nevykypí, nevykvasí, že jest to látka věčně botnající, záhadná, měkká v dotek, poddajná, jež vzrůstá leda a se nezmenšuje. A mnila, při polibku náhodném cizím, že neshasíná. Klání v sklonu že turnaje pohlaví jest, že štít jeho je v dvé a kopí rozbito. A hrála netečnou a střízlivou, však výsměch Éru nepatřil, leč jemu. Ta finta, přetvářka a fikce, ta vzněcuje vždy v líp krb, plamen něhy. Tím jasno, nezmírá proč, neumdlívá že. A on být mystem jeho stále se zapřísahá. Ona bezděk nestálou jest, na mih odkládá jen fikci, zdráhání maskou zhrdá, abstinence. Druh vždy leč zbude v vrchol podnícený. Ó bez sklonu je Éra komedie, jen v dvou to scéna v variantě věčné; dva mimovémimové, a přece stálé drama, jak v kaleidoscop v vzchod vždy, původ znova. A její autor, hry jest účastník a travestiant, největší atalan. Kdo jest jím? V prolog znáte předem. 8 Je fabulist a fraškář, básník v neúmor věčný, ač na označení bližším nesejde v střet, v shodu, krytí, ve splývání jevu i visage. Promítají se tři reliefy a značí totéž: Láska, žena, Éros!
PÍSMENO L.
To nejslavnější ze všech písmen jest. Na nebi psáno hvězd je značkami. A v nebe průhledem je. V eden prvý, původní, leč v Elysiu trvající přes dob a sieclů tah, řetěz, průvod. Nikdy nepřekocená písmena, nesložitá, však z vzchodu bytující primitivní závora, sňatá s nebe. Klička vděku, háček nad pohlavnosti prvou představou a pojmem. Důležitější všech, tak že alfou nepočíná abeceda žití a též je aethru omegou i centrem. Ves ostatní v svor pojímá, v své tahy, neb jména jednoho se vztahem honosí a s ním se kryje, které jména jiná potlačí, přeslní, v svou všemoc, vládu pojímá, svírá. Tak je omnipotentní, že sfér všech jasu rozkazuje blahá pro jména téhož jediného pych. Křest, proslovení, označení v mlnno. A měkká jest i sladká nad nektar a ambru, v blednoucích rtech ač je i isopem. Propasti prázdna hříčkou vyplní, mladosti prvé úhlavní postulát. Charada na rty děcku vložená, by uzel její snadno přeťalo a doslovení šprýmem svedlo. Písně, v něž shoustly prvky a atomy žití, se živly zmocnily ve destillaci čistší a vzácnější. A sama boha osvěžit musí v vedru díla v zefyr před lidstvem neskojeným v hrůzu, děs, ať mráz či plamen údy prochází. Předpis, jenž dává prosodii i tempo. Klíč zlatý, který svádí ku tanci, se mění v píšťalu a hvízdá v tremolo. Pro jedno jméno tím vším písmě jest, to jediné. Hláska jak v svor sylba již a sylba jako jména celý tmel. Je lampou věčnou, ač plam pouze sloupu má podobu, je srdce plamenem, ač jeho bez vásy můž’ slnit, hřát. Nad jeho amfórou se vznáší věk. Je pozdrav i vzkaz z zón, jež nepostřehnem, legie mílků, himerónů zjevů. Jí žije, vzniká, počíná vše, botná. Rod lidský v ní se rozmnožuje, trvá. Úvodem v pokušení hláskou jest, ku evocaci slavné holdu. Ať z rusého či ebenového je vlasu spředena, v smích krásky bledooké z svitů zoru, vždy blaživá je, z cukru signum, dar. Úkrojek dortu, dessertu mlsoty, litera z marcipánu, v značku naň, se stolu bohů spadlý drob a tret! Klíč vnov, ku bláhovosti i moudrosti v směs. Nebeská mysl, jež to písně snila, na jazyk vložila! Echo, které vznívzní, a zvuk, když v vzpoury hnět a chaos alarmujeme na Olymp. Srdcí přístupných odplata. Tak slávská čistě, bezděk, mimovolně. Jí v ráji nasytíme se, ji žehnat více budem i pochvalovat v zvrcholení. Jen litera, však počíná jí rozkoš. Žij tedy slavné, měkké, zlaté písmě! Jsi perla, hranění mluvy jsi krystal. Blah, kdo byl otcem tvým kdy na Parnasse jazyka! Úkon, v němž nástroj i mistr splývá!
PROČ’S MNE VOLAL?...
Ty ptáš se: proč’s mne volal? Jak líp říci? Čím překypuje nitro, oplývá ret hárající. Bych měl model tkvící, jenž uvolnil by fantasie lva, jenž cohesi byby, leč též oprať vzdal, nad tíseň, rmut se moh’ tvým čarem vznésti, ples abych rozpoutal a spřed’ v stanz v tresti, bych vykoupil své písně ideál. Volal jsem v muce a křížil jsem ruce. Netečně přihlédla’s. A kdo co volá? K mé touze nechápavá, líčila’s se zhola a zbyla v povrch, jak se cizí ptává. Proč jsi mne volal? Bych moh’ žít v skoji, liana přimknout se sny v tvém postoji, v klid nést moh’ břímě, v parnu i zimě. Já žízní něhy vykřik’ bičovaný tvé, lhostejnosti hřeby křižovaný. Vše na mně trnulo, nic se v tě nehnulo, srdce se nevzchvělo, v tobě cit spal. Já musil věk mřít a chtěl vypjat žít! Vzpřímen jsem pláti chtělchtěl, toužil a žďál, tys byla kamenný jen portrait v žal. Ač rád bych bídu, trud byl potřel, zdolal, přec nikdy jsem se tě v stesk nedovolal. Až posléz. Žítko vysoké nás zakrylo, byl vesny žírné čas a sladké, smavé. A vše, co posud nylo ve mně lkavé, se ve confesse příval uvilo. Já dovolal se, teď víš, proč jsem volal. Bych srdcí eden s tebou stih’ a duší, bych zlíbal tě, tvým Romeem byl v hluši a melodičtější bych příz snů snoval a stanzí. Hladím v skoj tvé zlaté vlasy 9 a zírám v oko tvé, teď smavé krásykrásy, a stihám: na dně jeho nostalgie tkví pravá ta a ryzí poesie!
ALEJ.
Celá alej bíle kvetla, když se naše srdce střetla, duše k duši holubice sladká, plachá v něze slétla. A zas alej bíle kvete. My nežďáme víc si k sudbě. Každá snítka v krásy hudbě, srdce nic juž nerozplete! Chaloupka se za mnou dívá pod bělí v kmen přichýlena. Cesta pravá, neproměnná, celá květy potřísněna. A mé srdce výská, zpívá!
ČERVENÝ BOD.
Juž spadla níž opona šeře chvatné? Své představení ještě dohrává divadlo slunce. Stromy, živé teploměry, se krčí u cest, houště keřů znají, jak hudba shonu ves v sklon doznívá. Utichá mumraj velké pantominy. Bůh mimy má, vše maska jest, ať zvěří či visage lidská. Červené jsou hory, červená pole výše od obzoru. A barevné jsou chýže přeludy. A solu záře právě na stín stačí. Já tíhnu cestou pískem nesypanou jemným a přemítám, proč sněti zadýchly tak těžce v příchod šera. Pod přichýlením jich spěji, však co hasne krb, terč solu žhavý, chvat přirychlených kroků kreslí, chřest písku pěje cesty pod patou hodinu pozdní. Dětí sbor se s dnem loučí jak s mladostí, ač západ sol jen teprv persifluje a zříš v bok pruh zlata zrudlý kupy ozařuje sena a jiskry deštěm v zor zaslní z něho. Ó ještě vůně a paprsků dósu! Však není svitů víc a motýl srdce v roznět o pancíř ňader, jak v sklo, marně bije. Je jako ciferník, jenž čítá vteřiny v napjetí, zor mní více vystihnout, však v obzor vzdálený jen poutníka stín hlubý stihá. S touhou jest to tak, jak s myslitele snahou, contemplací. Kol slunce gnose víří, vše mu málo vhod, však v konec vrávorá, sklon tance hrdých pós. V sled místo jasu zlata zří, mře, zbývá – červený bod.
MODEL PRO PÍSEŇ.
V před oči tvoje stále vyzírají, hrot prsu ukazuje výš. Chci vzor pro píseň svoji, dle něhož plát v taji bych moh’, ji stavět a milovat v svor. Je úkol básníka, by spodoboval věrně skutečnost. Co se krylo v touhy chtíčichtíči, to roztavil by trilky ve slavičí a v krásy zrcadlo, tož na tě, hleděl směrně. I činím resumé: Jsi model čaru. Na ňadrech tvých postavím snění chrám. Jsi podnět umu, vše sburcuješ k zdaru, přivábíš. Na jich bělu v drahokam. Minaret, věž ve hvězd až plání. Divu architekturu, sloup, architráv slynný. Čistší a krystalnější osnovu z vlivu tvého a fantasie svojí pavučiny. V noc poutí luhem v bok plát budeš luna. V krov zvábíc zlato nebe, zvony sfér vzbudíš a hudbou opojíš jich věr. A vše to vpije, zopáčí má strunastruna. Pieça šplhá výš kol tě jak zvoneček. Vždy víc se přimyká a klíží, pojí. Chci model pro um, vzor, příklad, kyn v vděk. A tebe nalézám, se, píseň svoji.
SOTTO VOCE.
Střevlík v šeru přes stez běží, nocleh žďá, neví kde spát. Řepky květ blíž se mu směje, s vršku kámen v spěch mu spad’. Hladové mé srdce zase touhou po tě třeští jen. Pozdrav babky ve ohlase šlu ti sotto voce v sen. Jak mne sdílně obletuje, o tvé něze ujišťuje. Posel bludný. Zpěv můj v vzkaz nese v spěch ti jeho bas... 10
STRÓPHY O LÁSKY NEVINNOSTI.
Je lichotivé jako ženy hlas a sladké, sdělování v šeru tiché. A pluje motýl jak, jak seraf krás a láska nevinnosti novězrozená. I vzpomínám, jak po pěšinách srdce mé chodívalo, plulo k milence, za vlahých soumraků, jak ve zrcadle podobných, po stezkách vlídných a blaživých. Však zaváty jsou teď a znikly v pýru, list rezavý i žlutý v ně se snesl. Toulat se nemůž’ srdce roztoužené, ni křepčit tanec něhy bachický. Však naděj živí, kývá, vzpřimuje, že van je učeše, chvost zamete Pana a satira, ať radost v průvod, tah láska jimi v capriol můž’ spět. Ve spěchu okřídleném zniknou v hřbet, tvůj zažehná rmut nebi vzácný smích a stesku hradby všechny odnese a rozluky glób slzy osuší. A trouver rozplá tvůj, vše spije písní, jak vůně zátopa vše ovane. I sebe nardem Psyché opojí, pro sebe žas, sebou se zaholedbá. A tóny rozsije, co pelem, prachem třísní zas Venus lilie. Však erotik mnohý by za námi žďál v chýži himeronahimerona, já dím, se nestaň prv, až mistr slohy po pouti prašné omyje mu nohy. Neb s loutnou Éra, umem jeho prv nic společného, s něhy hodem mít v rub nemůž’. Neb zrobena v původ, by ženě lichotila, v její hold a čest vždy znovu struny vzpjala, naladila. Pych její nemůž’ znesvěcen být, zlehčen. Je jiných qualit Éra zápolení v doméně krásy. Řád je v jeho shonu. A proto v jeho stopu mníš-li v snažení, v před milky zrak ať též ti okazuje. Na srdce pěšinách. Ve výspě ticha. A v šeru, v němž je sladké sdělování...
III.
PLEBEJCI A NABOBOVÉ SPECIMA A VĚČNOSTI.
FRASEUŘI.
Doba jest moderní, říkáte stále jak deklamatoři, zásobu recitujete svých frásí. Však z poznatků nových skrytě, objevů splétáte jen důtky nové, kujete pouta, ač jen pro léč, úraz ducha. Ten úklad v rafinerii chystáte, strojíte vždy. Však běd a rmutu v dosti juž bylo za siecly. Rcete spíše tedy: Kdy bludu bude skon, kdy názor spevní, kdy ujasněno, člověk svobodnější též že mravně zlepšen jest i uvědomější? Žďá pro dobro své zapovinnostnění stálé, za zlo zodpovědnost, v se rozřešen, osvětlen. Avšak, fraseuři, vy nové rozséváte klamy, jste fámy, fora vřed, v trvání morálním i smyslu jeho skvrny. Jste o frak svítící se otřeli snad pánů vznešených, že ssláb’ vám zor, přes píď by nezřel v dál? To oni jsou, již s velkým gestem drob vždy dávají, kde z pecnu sám si zakrojit můž’ lid. Slepí pro minulost, tupí pro příští, vězte, má jiné metly, jiné jehly bůh, než kés starosvětského soužení. Hle, vám je pravdy blesk a hrom a její tribuna snad snůška slova, mluveného hrdinství. Stále si připomínáte, co v eden bylo na počátku, že metla, prokletí a msta a výhost, odveta a hnět. V dům u vás tedy pravda nevešla a nezasedla, loutna nevzněla Diky, jež věštila: Juž nikdy doby se nicot nevrátí. Zan smířen jest, Jehova-Diespiter, ráje kmen středu byl vyvrácen a štípen jinam. Tož v srdce, leb, ve půdu poznání, v území nové, jiné, chimerské. Zlo odumírá, zniká, zapadá. Se nová confesse a moudrost zrodila a nová doba na ni si ukazuje. Hle, věk slíbený, čas lepších generací! Však buďte lepšími, ať hodni jste oceny morálnosti rozšířené a stupňované. Tedy s obnovenými nekomunikujte věk doby spráchnivělé. Čím mrav i moudrost jich. Výš nad vše jděte, se snažte! Bůh sám již si stačí, ví vždy rady, by byli potěšeni důvěřiví. Hledáte tedy dobu charou, bastardi, a křivitelé slov a úmluv, výsledků, matoucí vykladači, glosséři, scoliasti, 11 přes lest, své finty novou nacházíte! Však neznesvěťte jméno modernita! Ne, nikdy utrhání pošinuté sféře, a dobru kvetoucímu z boží vůle i omilostnění. Zdar cyclopismu snahy! Ne hana, výtka, vždy jen požehnání!
OPICE.
Za chvost se drží v klícce své a klímá. Je k lítosti. Co maskou její říci Dis mínil nebo Zan? Ji zburcovali a blyskla zorem. V příklad ubohosti je visage její, víc než žebrat nezná. Hrst nastrkuje jako bohém sešlý a dlaněmi pro pasquil zaprosila diváků. Vzpomínám, tu zřel jsem líc kdes v albu kritiků. Ten licous, bradu. Ti po generósních se naparují a na ochotu dlaň hned natahují. Ten boltec fauna jest. Pro lest i zradu, by chyt’ v ni nášept latrón v galopadu smyšlének, fint. Sám imituje, však žďá jen původní a neskonalé, originality vrch! DíkDík, svůj vždy jsem! Kyj k trpasličímu by hodil zde se herou, v starý atribut, však tříška stačí, třtina či tyčinka. Jak ta figurka potrefná, bloud též jest, holeček. Tým moudrosti, vždy leč něco nechápe, nestihá, nemůž’ vyrozumět zhola. Co výklad nemá třebí, v šíři valné promlouvá o tom, k čemu explicace je povolána, skrblí v discours tam. Cos uklouzlo mu v postřeh, oponuje či v prozíravosti a pikle kuje? Toť protest nevysloveného, jenž persifluje, předstírá velikášství vždy svým za kožichem. A obětí je autor nehonosný. Mu nástroj sbortí, squalifikuje tón, bloumá po lichostech, zevniternostech hňuphňup, opice ve skřipci, nerv, jádro věcivěci, pól jistě jemu, úhoř, uniká. Však v mravní podstavec žulový, v skálu pro sdiferencování bližší chápeš vše, ó mistře spravedný. Propastí chimery ti zavrženci, věčně nechápaví nemají struktury a jsou stejně vilní. Um nemůž’ nad snažení jít, je dým, brak, pýr. Zkad jev ten trvající a věčně živý? Času i dne pierského, fora i trhu hříčkou překocují disposici. Vše porušují, kazí soudci rozmařilí a neúprosní. Výklad ký? Aesthet nad Phoiba a gramatik nad gramatiky, jenž by znervósnil a morósním byl, nemít k pokárání, vytknutí cos. Zavilý kysele se tváří, líčí, ježto nezná jinak v výkon, co intrikánsky, chytře usmívá se nad svým kavárenským tassé kávy. Ti pokrytečtí líčitelé vznětu či odmítání. Cirky oběti jsou asi jiné. V co líp směnila je? Jsou spíše opice či vepři krásy a věcnosti? Opice ke mně vzhlíží lítostně. Jedno jisto: Pták a pěvec pěje. Co činí kočkodan? – Vepř věčně leda – chrochtí.
DŮVOD.
Vtip pálí a žehá jak žíravina. Co k čočce satiry se sblíží, zažehne. Však proto odvrhněte nedostatky, by bod útočný neměl co bít a pálit.
RADA.
Při lásce ptej se Pilát, co je pravda. Pochybování či oddanost? Při feminismu zda to půvab či fysická neúplnost.
BYL MUDŘEC STARÝ...
Byl mudřec starý, stále mudroval. Takový Euripides zamyšlený. Frons přísný měl, classický profil vzal, byl bezvousý a vlas měl rozpuštěný. A oko hned se v nitro obracelo a opět po aethru se rozletělo a tajemně v něm plála pupilla, jak jiskry dštila by či krb jak plá. Měl symetrické boltců ulity a přejemné v vnímání, přecitlivé. V ně chytil zvuk, byť z nejdálnějších zón. Hles, šelest, vibraci. Drsný, pustý tón prophání nenáviděl. Chřípě šířil pro vůně nejsladší a nejtajemnější. Byl cestou dojmů, jimi zalitý. Byl ústředím, všeduší, vždy jak dříve v něm stále vzruch se událostí vířil. Sensací nitra tož vznět. Citu drama, myšlének. Visionů panorama ctíval a říkával: Ve žití básníka a myslitele vše jest velký akt stálý a panacey jedné katarakt. Vysoký život svobodný je čím, byť mošna chuda. Radost,Radost z jiné zóny je, jiné nace, totiž chimerské. Srdce je brašna, schrána, klenotnice, 12 vším promítnutí světlem uvolnění. Vším rozjiskření vznětu. Ojasnění v skráň nymbem Clio jest jen z pychu snění. Nad tůně křišťálem či studny v tým okovem,okovem skřípal jak, níž jak jel v takt, dumával: Také voda živí, staví, pomáhá, doušek její žehnal, ctil. Kastalský lok v číš. Však ne mok jen v díl, chléb každodenní též čím krása, um a pravda, dobro morality v zkum a chleba abstrakce je dárcem on, myslitel. Víc je duší živina, ideist nad epikurejství ves shon. Ideou život pravý začíná. V nás síla je i vetchost, jak chcem míti, v nás božství neb jen živočišné bytí, snaž proto sám svůj příděl polepšiti. Je hřivna vším, chud, kdo drob v víc nepřipraví, by zmnožil ji. A proto zřídka epigony oceňoval, že zbyli myrmidony, tapači, nohsledy. Leč výtka ká? I to jest otevřená zřítelnice, a ramen rozepnutí po idólu, byť původnosti nesed’s ve prestolu. I eklektik je bratrem chimerským a před máť Pierru můžeš spět s ním spolu, dlaň v dlani. Však buď mistr bohorovný, oceny úděl tvůj vždy být můž’ skrovný. Dím: z motýlího, jepičího trusu kdybys v žas upřed’ pieçu v zázrak, v div, z pavoučí příze, s barv oblaků v kyv, Phoibu s ferule ji zloupil v klusu, záhadnou rotu neukojíš, zrádnou. Jak zákeřníci na tě v fintu vpadnou, sám nebo postať musíš v silnic prach níž, u cesty ať v bystrosti jich v vzmach vzor, příklad ležíš, Hiob jak, ran plný. Byť snes pel microscopický skor, přeoslný, a opus shnět’, vždy žďají více vnadnou stróphu i pieçu. Však tvá rhetorika či z srdce neúmoru v cit, pal vzniká, či z zahrnutí skráně v Musy požehnání. Toť klientek devíti slitování. A proto zlehčit je, kde dáno, přáno, zda smíte nezřící, míň zasvěcení? Co vaše jest? Jen čas! Mu rozkazovat, zeň famula učinit cílů, péčí. Čas disciplinovat máš, sebe, jiných není příkazů, rolí. Máť Haemu ušetřená zbuď v odhad, ocenu, soud, neproměnná. Vždy v umu lán o to vol usilovat, bys na Parnasse aspoň spravedlivý byl onen jeden, jenž v Sodomy klínu moh’ zhouby celé zastaviti kyvy. A Pierra všecky ušetří, ves roj, je ochraňuje ráda ve patrónu, je proteguje, vezme pod aegidu. Jak ve sluchu co zvoní, udávej vše zase, forma, stihej, sebe předurčuje. A o bozích a vesmíru v hvězd rej hovory ved’ a meditace v stonu, o mohoucích a nízkých, prophánních. Své jinak pojímal leč vykoupení, před majestátem umu vše brak bylo a běžnosti se v výtky vždy vstříc lilo a v líc tak nepokrytě v jeden švih: Slavnosti jiné máme, v mumraj, děj, bratři a přátelé, vědecké sensace, vypnuté body extasí, poznání, neb život umu jest jen ovace velká a božstva s ním kol lesku orace. Extase, v kterých velké vystiháme taje i mihy srdce svéhosvého, odkrýváme památné. V kterých nová nalezáme fenomena a objevujem v dílo, příkazy pevné kázně zbýti v klidu, setrvání a konservace, zrání, jak za úkolem v pouť, v spěch v cyclopidu. Nelze se vymknout, jak sfér v mumraj, třídu. A pochvaloval se: Nechť čím chci slynu, jsem Proteus, se měním, sotva zhynu, jsem fönix, mag jsem, věčně mlád, svůj šetřím ependym a ovládám, svým gangliím já poroučím jen sám. Morálnost panice mám, v mih, v jev, v spád, a ženy vystihuji z nervu cíl a účel, její pychu nebojím se. Vím a jistím, svědčím: kdybych zpříma v dílně se postavil, víc v roznět rozplál sdílně a explicaci vystižených tajů, strop pobořím a hvězd jas dálných rájů, jich věnec dosáhnu! A proto přichyluji se v meditaci, bych chaos minul v bídu i požár pólů všech a aethru. Čil se přichyluji v meditaci hlubě nad thékou, v devoci jak v bůžků srubě v posici skoré, již kdos podceňuje, ji béře v škleb, sám furií persifluje. Miluji člověka, jsem druh v den, v noci samaritský, však pravím více, ujišťuji: kdo miluje i zvíře, zlo naň moci nemá. A doznávám v sled, ne sám rád já značil cos, mé togy pouze šat, má sukně myslitele! A tak dál. A stále speculoval, mudroval, že v knih by nevtěsnal to tučných v čáry řad a foliantů formátových vele. To zatracoval, jiné žehnal směle, byl ve všem nestranný a přímočarý. Byl bezohledný. Vždy umu, byl cizí sobě, byl vědy, hloubání. Byl si látka a analysoval, sondoval mízy její. Byl zmravněný. A žeň ryzí, výsledek všeho mudrování? Vrátka zda gnose stih’ té plné, jež jest sladká 13 jediná, sama? Ó illuse, ó páry! Ó tužeb, snů, idólů našich žáry! Dnu nervu pravdy vše vzdal, dnů ves dary a roků, žití, stih všech podstat tvary a hodnot, prvků? Vděk jich, pych, v vrch cele? Původu pravdu, zřel v líc stvořitele? To nepověděl, nenapověděl a rád, jak jiné, nevyzradil, nepublikoval v chvat? Co vymudroval? Zůstal mudřec starý... A když mu hermu po hádání dali mnohém, ti věční závistníci, přáli, kdos v pohrdání kdysi do ní kop a v chýži velikáše sbořil strop. Všel. Jenž se chýlil vždy v péč a studium, mělký byl mu a ten v čepici krovu byl velký. Co nedopřál si onen státi zpříma, myrmidon v smíchu sved’ ve póse mima. A souhrn všeho? Příhoda, jež ani nedojímá...
KDE JINÝ SLOUPEM...
Kde sloupem jiný jen, já k dobru ve ochotu a vůli, jeho přizývání blíž a schvalování byl celý, hrdý dóm. Svým kapesníkem já příron ozdravění v moru Augiáše pach chléva přivíval jsem k chudým ducha, od studen pravdy číši nabízel. A mnozí byli žíznivi. Na chýži jsem hnízdo zavěsil Pierry, loučit s ním se, v krytu její svítí, kdy mám teď, chvat jen stíží zvracím kroků. Než Pierru nemám milku, leda pravdu. Tak v sklon se vybrarvuji svoru stancí, řetězu pieç. Co přisoudí kritik vzňatý? Vše přeje nejlepší! Na trhu, fóru, kde proscribce sloup místo sloupu dómu, to staré, známé: Ten se králem, hérem činil chiméry. Consumatum est! Mu přeji oprátku výtek nejlepší quality! A questor přikývne jak pětsetkráte: Nám rouhal se i tobě, ukřižuj! Nic tendenčního v stróphě posud není. To špatně ceníte mistra co ideistu. Však v regionu sondy kritické se našel, Homéra kdo s Haemu smet’. Čím pidík doby psavé, nadprodukce, jenž zapad’ v shon, kdy nejvíc vypnula se pohádka papírová. Proto usmívám se nad thékou, vítanější přislibuji, hřeb nabízím a hradím v echo šklebné: Trp břidil, decopist, bloud! Ukřižuj! 14 FIN.
OSLOVENÍ K P. T. ČTOUCÍMU OBECENSTVU.
Přes veškerá hrdinná a ideální proslovení v publikaci přítomné nanesená a obsažená, rád bych, aby vydařilo se vydání po stránce hmotné, aby uvolnilo se vydávání dalších publikací, na tiskovou úpravu čekajících. Toužím, aby defensivní hlas autora nezbyl převolaný a přehulaný v sycophantské vřavě produkce kolem, aby nebyl bez prospěchu zavát a v hlucho neplodné výspy zanesen. Proto autor pozvedá týž moralisující hlas, byste byli mu nápomocni v činnosti další, přijavše příděl záslužné součinnosti podpůrné. Tedy při živém dojmu příznivém publicace přítomné, račte mi přispěti na další úkoly tiskové a další dílo umělecké. Jinak račte aspoň uhraditi pro tentokráte účet haléřový per 70 hal. pro prodej detaillový. Komu o své újmě posílám výtisk, račiž si ho laskavě podržeti a račiž zalíbení své na práci naznačiti nějakým honorováním exempláru. Račtež tedy k umožnění a k zmnožení činnosti a pro žádoucí trvání dílny podepsaného podatele přičiniti. Samo sebou se ovšem rozumí, že těch, kteří získali opus přímou koupí v knihkupectví, výzva soukromého a poštovního roslánírozslání se více netýče. Na paměť známé slovo okřídlené, ale sporné, literárních ochutnávačů a gourmandů: „Chtějte velké umění a budete je mít!“
Adressovati račte: Košíře, Plzeňská tř. č. 114. (Malá Demartinka).
Autor.
E: av; 2004 [15]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Rokyta, Jan; Mráz, Stanislav
(Tiskem J. Rokyty v Praze. - Nákladem dílny autora.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 16