BYL MUDŘEC STARÝ...
Byl mudřec starý, stále mudroval.
Takový Euripides zamyšlený.
Frons přísný měl, classický profil vzal,
byl bezvousý a vlas měl rozpuštěný.
A oko hned se v nitro obracelo
a opět po aethru se rozletělo
a tajemně v něm plála pupilla,
jak jiskry dštila by či krb jak plá.
Měl symetrické boltců ulity
a přejemné v vnímání, přecitlivé.
V ně chytil zvuk, byť z nejdálnějších zón.
Hles, šelest, vibraci. Drsný, pustý tón
prophání nenáviděl. Chřípě šířil
pro vůně nejsladší a nejtajemnější.
Byl cestou dojmů, jimi zalitý.
Byl ústředím, všeduší, vždy jak dříve
v něm stále vzruch se událostí vířil.
Sensací nitra tož vznět. Citu drama,
myšlének. Visionů panorama
ctíval a říkával: Ve žití básníka
a myslitele vše jest velký akt
stálý a panacey jedné katarakt.
Vysoký život svobodný je čím,
byť mošna chuda. Radost,Radost z jiné zóny
je, jiné nace, totiž chimerské.
Srdce je brašna, schrána, klenotnice,
12
vším promítnutí světlem uvolnění.
Vším rozjiskření vznětu. Ojasnění
v skráň nymbem Clio jest jen z pychu snění.
Nad tůně křišťálem či studny v tým
okovem,okovem skřípal jak, níž jak jel v takt,
dumával: Také voda živí, staví,
pomáhá, doušek její žehnal, ctil.
Kastalský lok v číš. Však ne mok jen v díl,
chléb každodenní též čím krása, um
a pravda, dobro morality v zkum
a chleba abstrakce je dárcem on,
myslitel. Víc je duší živina,
ideist nad epikurejství ves shon.
Ideou život pravý začíná.
V nás síla je i vetchost, jak chcem míti,
v nás božství neb jen živočišné bytí,
snaž proto sám svůj příděl polepšiti.
Je hřivna vším, chud, kdo drob v víc nepřipraví,
by zmnožil ji. A proto zřídka epigony
oceňoval, že zbyli myrmidony,
tapači, nohsledy. Leč výtka ká?
I to jest otevřená zřítelnice,
a ramen rozepnutí po idólu,
byť původnosti nesed’s ve prestolu.
I eklektik je bratrem chimerským
a před máť Pierru můžeš spět s ním spolu,
dlaň v dlani. Však buď mistr bohorovný,
oceny úděl tvůj vždy být můž’ skrovný.
Dím: z motýlího, jepičího trusu
kdybys v žas upřed’ pieçu v zázrak, v div,
z pavoučí příze, s barv oblaků v kyv,
Phoibu s ferule ji zloupil v klusu,
záhadnou rotu neukojíš, zrádnou.
Jak zákeřníci na tě v fintu vpadnou,
sám nebo postať musíš v silnic prach
níž, u cesty ať v bystrosti jich v vzmach
vzor, příklad ležíš, Hiob jak, ran plný.
Byť snes pel microscopický skor, přeoslný,
a opus shnět’, vždy žďají více vnadnou
stróphu i pieçu. Však tvá rhetorika
či z srdce neúmoru v cit, pal vzniká,
či z zahrnutí skráně v Musy požehnání.
Toť klientek devíti slitování.
A proto zlehčit je, kde dáno, přáno,
zda smíte nezřící, míň zasvěcení?
Co vaše jest? Jen čas! Mu rozkazovat,
zeň famula učinit cílů, péčí.
Čas disciplinovat máš, sebe, jiných není
příkazů, rolí. Máť Haemu ušetřená
zbuď v odhad, ocenu, soud, neproměnná.
Vždy v umu lán o to vol usilovat,
bys na Parnasse aspoň spravedlivý
byl onen jeden, jenž v Sodomy klínu
moh’ zhouby celé zastaviti kyvy.
A Pierra všecky ušetří, ves roj,
je ochraňuje ráda ve patrónu,
je proteguje, vezme pod aegidu.
Jak ve sluchu co zvoní, udávej
vše zase, forma, stihej, sebe předurčuje.
A o bozích a vesmíru v hvězd rej
hovory ved’ a meditace v stonu,
o mohoucích a nízkých, prophánních.
Své jinak pojímal leč vykoupení,
před majestátem umu vše brak bylo
a běžnosti se v výtky vždy vstříc lilo
a v líc tak nepokrytě v jeden švih:
Slavnosti jiné máme, v mumraj, děj,
bratři a přátelé, vědecké sensace,
vypnuté body extasí, poznání,
neb život umu jest jen ovace
velká a božstva s ním kol lesku orace.
Extase, v kterých velké vystiháme
taje i mihy srdce svéhosvého, odkrýváme
památné. V kterých nová nalezáme
fenomena a objevujem v dílo,
příkazy pevné kázně zbýti v klidu,
setrvání a konservace, zrání,
jak za úkolem v pouť, v spěch v cyclopidu.
Nelze se vymknout, jak sfér v mumraj, třídu.
A pochvaloval se: Nechť čím chci slynu,
jsem Proteus, se měním, sotva zhynu,
jsem fönix, mag jsem, věčně mlád,
svůj šetřím ependym a ovládám,
svým gangliím já poroučím jen sám.
Morálnost panice mám, v mih, v jev, v spád,
a ženy vystihuji z nervu cíl
a účel, její pychu nebojím se. Vím
a jistím, svědčím: kdybych zpříma v dílně
se postavil, víc v roznět rozplál sdílně
a explicaci vystižených tajů,
strop pobořím a hvězd jas dálných rájů,
jich věnec dosáhnu! A proto přichyluji
se v meditaci, bych chaos minul v bídu
i požár pólů všech a aethru. Čil
se přichyluji v meditaci hlubě
nad thékou, v devoci jak v bůžků srubě
v posici skoré, již kdos podceňuje,
ji béře v škleb, sám furií persifluje.
Miluji člověka, jsem druh v den, v noci
samaritský, však pravím více, ujišťuji:
kdo miluje i zvíře, zlo naň moci
nemá. A doznávám v sled, ne sám rád
já značil cos, mé togy pouze šat,
má sukně myslitele! A tak dál.
A stále speculoval, mudroval,
že v knih by nevtěsnal to tučných v čáry
řad a foliantů formátových vele.
To zatracoval, jiné žehnal směle,
byl ve všem nestranný a přímočarý.
Byl bezohledný. Vždy umu, byl cizí
sobě, byl vědy, hloubání. Byl si látka
a analysoval, sondoval mízy
její. Byl zmravněný. A žeň ryzí,
výsledek všeho mudrování? Vrátka
zda gnose stih’ té plné, jež jest sladká
13
jediná, sama? Ó illuse, ó páry!
Ó tužeb, snů, idólů našich žáry!
Dnu nervu pravdy vše vzdal, dnů ves dary
a roků, žití, stih všech podstat tvary
a hodnot, prvků? Vděk jich, pych, v vrch cele?
Původu pravdu, zřel v líc stvořitele?
To nepověděl, nenapověděl a rád,
jak jiné, nevyzradil, nepublikoval v chvat?
Co vymudroval? Zůstal mudřec starý...
A když mu hermu po hádání dali
mnohém, ti věční závistníci, přáli,
kdos v pohrdání kdysi do ní kop
a v chýži velikáše sbořil strop.
Všel. Jenž se chýlil vždy v péč a studium, mělký
byl mu a ten v čepici krovu byl velký.
Co nedopřál si onen státi zpříma,
myrmidon v smíchu sved’ ve póse mima.
A souhrn všeho? Příhoda, jež ani nedojímá...