POHÁDKA DOBRA, PRAVDY A KRÁSY.

Stanislav Mráz

POHÁDKA DOBRA, PRAVDY A KRÁSY.
Nám sliby charé cos zas zpívalo, nad lesy kouřilo kadidlo slávy boha, v párách nad lučinami rozprášeno bylo, vše v pouť lákalo, tlumok, uzlík vzít, spět za štěstím. A kams jsme v dáli tíhli. A pósu hérů, gestum jsme si vyměřili, páž vztáhli superbně. Zda v poškleb jen, sesměšnění dlaň jsme vznesli výš ku gestikulaci či vznesli rámě? Ve nitru zahrály sny velikášů, věrouky aesthetů i mravouky flexe jsme doby učistěné vzpomněli katechismu. Sol v sled se vzneslo výš jak jablko kejklíře, zkřivené touhy se vzpřímily, zbarvení rozmaru. Své osvobození nalézt’ jsme spěli v kraj, samoty, výspy, houště proběhali, a prohledali tiše zapadlé. Vše posud žité,žité bylo málo, málo. Bedra se pod tím ani neschýlila, co radost přála a co dalo štěstí. Na dlani unes’ jsi to. V srdci, spíše tak. Špet blaha to, dnů, vteřin, pídí sčet. A horování? Vše jsme litovali, co v regionu jeho nedochůdčetem bylobylo, a bylo vetchých mnoho nalezeno. A v mumraji a ruchu bytostí my nic nestihli, na jas zlatých vesel co Tyché připomíná. Až kdes v poušti. To bylo, síly kdy již poklesaly nám, nic nebylo vytěženo v líp. V všem zbýt jsme rozpnuli se celiství a jak ti jiní, zbyli poloviční. Šla cesta za bůžkem či za chimerou? [3] Idea nemohla mít stělesnění, fantom, však přece formaci. Jen křídla. Co plulo blíž, se náhle vznořilo, co přepadlo nás, aby oblažilo, to byla žena s rohem ve dlani. A dary různé v cestu sypala a dštila. To byla Tyché. Leč my vystihli, se s dobrem, pravdou, krásou leda kryje, s ní splývá, promítá se trojicí vzácnou. A blysklo, nemusí být vyváženo to blaho její z dna, ta látka blaživá, ukázka v dost kdy z její zážehu, okřání velké nám i oradostnění, když z její kynu či jiskry je žně, ztad původ má. A přec jsme léno žďáli zúplněné. Cit pravdy, dobra, krásy větší byl než léno celé obnažení tří. A my si libovali: pól kdes a daleko per skřipot znikl pisálků bigótních. A bylo jasno: kdyby vydatněji jak zapracovala touha, že by jabko gnose zub rozrval ve dvé, překousl, ať ono edenu stromu středu nebo mravné, chimerské. Ořech věcí v patu zachřestil, slupka se rozvřela jak lůno panny a jádro pozdravilo, sladká tresť poznání, líp zavinutá v formu i utvořená. A tu vzdychli v vděk jsme: Vystihujem eliský druh, prvý z živoucích, jak v akt smělý vznosu byl blahý Adam, když se zaryl vznětem v plod pohádkový. Héva útočila. I Tyché kynula a podněcovala a bohatší o vzácnou empyrii mnohotnou, kardinální, jsme se vraceli ze dómu její, totiž výspy klidné samoty zanesené. A cestou zpět jsme pochvalovali si, pouť co dala. A blazi byli jsme i v vzpomínce, když příchuť přinesla, v leb ozlacení, když o uzlících, o tlumocích v dlaň, o sandálech a bedrech přichýlených, o holi, o širáku putovním, o touze, citu, vznětu, úsilí za pravdou, dobrem, krásou v shodu, střet, krytí, obdobu a promítání, v pouť za idólem my vzpěli sladkou píseň!