POHÁDKA DOBRA, PRAVDY A KRÁSY.
Nám sliby charé cos zas zpívalo,
nad lesy kouřilo kadidlo slávy boha,
v párách nad lučinami rozprášeno bylo,
vše v pouť lákalo, tlumok, uzlík vzít,
spět za štěstím. A kams jsme v dáli tíhli.
A pósu hérů, gestum jsme si vyměřili,
páž vztáhli superbně. Zda v poškleb jen,
sesměšnění dlaň jsme vznesli výš
ku gestikulaci či vznesli rámě?
Ve nitru zahrály sny velikášů,
věrouky aesthetů i mravouky flexe
jsme doby učistěné vzpomněli
katechismu. Sol v sled se vzneslo výš
jak jablko kejklíře, zkřivené touhy
se vzpřímily, zbarvení rozmaru.
Své osvobození nalézt’ jsme spěli v kraj,
samoty, výspy, houště proběhali,
a prohledali tiše zapadlé.
Vše posud žité,žité bylo málo, málo.
Bedra se pod tím ani neschýlila,
co radost přála a co dalo štěstí.
Na dlani unes’ jsi to. V srdci, spíše tak.
Špet blaha to, dnů, vteřin, pídí sčet.
A horování? Vše jsme litovali,
co v regionu jeho nedochůdčetem
bylobylo, a bylo vetchých mnoho nalezeno.
A v mumraji a ruchu bytostí
my nic nestihli, na jas zlatých vesel
co Tyché připomíná. Až kdes v poušti.
To bylo, síly kdy již poklesaly
nám, nic nebylo vytěženo v líp.
V všem zbýt jsme rozpnuli se celiství
a jak ti jiní, zbyli poloviční.
Šla cesta za bůžkem či za chimerou?
[3]
Idea nemohla mít stělesnění, fantom,
však přece formaci. Jen křídla.
Co plulo blíž, se náhle vznořilo,
co přepadlo nás, aby oblažilo,
to byla žena s rohem ve dlani.
A dary různé v cestu sypala a dštila.
To byla Tyché. Leč my vystihli,
se s dobrem, pravdou, krásou leda kryje,
s ní splývá, promítá se trojicí
vzácnou. A blysklo, nemusí být vyváženo
to blaho její z dna, ta látka blaživá,
ukázka v dost kdy z její zážehu,
okřání velké nám i oradostnění,
když z její kynu či jiskry je žně,
ztad původ má. A přec jsme léno žďáli
zúplněné. Cit pravdy, dobra, krásy větší
byl než léno celé obnažení tří.
A my si libovali: pól kdes a daleko
per skřipot znikl pisálků bigótních.
A bylo jasno: kdyby vydatněji jak
zapracovala touha, že by jabko gnose
zub rozrval ve dvé, překousl, ať ono
edenu stromu středu nebo mravné,
chimerské. Ořech věcí v patu zachřestil,
slupka se rozvřela jak lůno panny
a jádro pozdravilo, sladká tresť
poznání, líp zavinutá v formu
i utvořená. A tu vzdychli v vděk
jsme: Vystihujem eliský druh, prvý
z živoucích, jak v akt smělý vznosu
byl blahý Adam, když se zaryl vznětem
v plod pohádkový. Héva útočila.
I Tyché kynula a podněcovala
a bohatší o vzácnou empyrii
mnohotnou, kardinální, jsme se vraceli
ze dómu její, totiž výspy klidné
samoty zanesené. A cestou zpět
jsme pochvalovali si, pouť co dala.
A blazi byli jsme i v vzpomínce,
když příchuť přinesla, v leb ozlacení,
když o uzlících, o tlumocích v dlaň,
o sandálech a bedrech přichýlených,
o holi, o širáku putovním,
o touze, citu, vznětu, úsilí
za pravdou, dobrem, krásou v shodu,
střet, krytí, obdobu a promítání,
v pouť za idólem my vzpěli sladkou píseň!