POD BABELEM POESIE.
Podněty, přiheslování zní z všech stran, volá
jak echo z cípů všech, papouščí pošklebek
jak, budovy robů v šíru se prohlašování.
Nástrojů zvučení, skřípání, bušení.
Formální práce více není, pro věk
zapadla v výhost v ústraní výměnku
a pravetchosti, živé uvědomění
se vyslovuje v každé sadě stancí.
Kdo proslovuje, v úkon se přihlašuje,
ten myslí, žije, s Psyché ukázněnou
přichází. Není blábolení snářů
febrilního, jak po opiu fikcí
a domněnek. To charé delirium
předstírané zniklo a jiné vzpluly normy.
Minula, včerejška sonambulistický tlach
ten zapad’, pokročil o hon i parnassista,
verš zahojnil obsahem, látku sobě
vybírá determinovanější, přizdobil stróphu,
zlepšil a skrášlil. Budovu týčíme
chimerskou, věž umu a poesie.
Zda papírovou? O směry se přeme,
ta nemá přednost škola ani ona.
Jsme pod Babelem poesie. Ruchu
a shonu příboj, každý lepí z strany
jiné a boku, každý v jiném stihu.
A hovořivost vzrůstá, velká jest,
jde každý, honosí se náplní
obsahu, ústřední jak kloika.
A staví, bočí se a tesá, zpívá...
Blíž k bohu! Jenom píď výš ku poznání!
A o něm víc se nad vše disputuje,
ač v dlani nervósně se chvěje stavivo.
I srdce znervósnila. Pravdu mní mít každý.
Kdo ruce dnes by na mih založil,
by dílo posoudil své, směřil, odhad
a obhlédl? Se spozdil by, to nelze.
O tempo později by dále dokročil.
A nové blíž se šine lešení
a nastavuje, klíží, váže, tmelí,
roubí. Nemohou pro ně vzhůru mnozí,
po lebi šlape jeden druhému.
Po pleci, po ramenech. V tuhém úsilí
ten, nemoha mih pustit, pronedbati,
na jiné s hora, kálí a eliminuje se
i na pohlaváry, již cíp ký okupovali
mocného snažení budovy, bok
a nyní břich nad jiné nadzvedají.
Již pro cihlu se shýbli, pro nástroj.
Tak pohádka o dobru, o kráse
se rozvinula čarovný jak květ,
hoch nezralý ji slabikuje, má
ji v slabikáři. Ampule jsou mozky
rozsvícené, na lebi formované,
vše dílna jedna jest v úkonu pstrém.
Manury, formy, průkazy života.
Ó Pane, snášíme a nakupujeme více
vždy doklady své papírové slávy,
rigourosity zobecnělé, výš
se týčí papírová pyramida!
Okénka v ní: čin krásy, dobra zvící!
A pokud v chamtění a hemžení kol věže
té čin se zří, čin krásy, každý sebe
co hřivnu udat, perfektnost svou chvátá.
Věž Babelu. Pod ní a všude moře kalu.
Jak mouchy, ptáci, vše potřísní předem.
4
Ti, co jsou nejvýš, zdola jsou nejmenší.
Methódy, systémy, ty obhlédnem až s hora!
Jen nové patro výš! Se udat ve pochvalu!
Mní nové umění! Větší a lepší! Výš!
A publikum, ten prvek podnětlivý
a věčně neskojený, hybný sám,
jak strážce Pharaona u pyramid,
přizírá, bič má výtky, hany k ruce
vždy, napoblíž. A phráse bije, šlehá
a trýzní, mučí! Floscule podceňující,
šalebná. Víc fikce nežli pravdy hýří!
Kdy Moloch zvědy a žádosti bude
ukojen? Chřtán jen leda rozvře více!
Ocenitel je Minonaur! Vře neshoda a spor
všady a meteority po sobě vrhá
v znoj chasa pohřížená, pracující!
Pošklebků blesky, co mentor persifluje,
se farizejsky pitvoří a bočí,
karatel zdvihá nad dav utýraný,
chamtivý: Co ze všeho shonu, vzruchu
bude, kdy bratra bard nezří ve druhu, svár
kdy zmítat bude druží chimerskou?
Sám za porouchanou a svetšelousvetšelou,
dosloužilou, zas jinou sondu chystá.
Věž stále nehotova, tak to bude věky,
doby nezjištěné. Ciráty v kruhu jdou
a procedury. Zdá se, že přiznat výši nemní,
že poznání se nechtí přiblížit,
že přiznat nemní všecko vystižené,
že pro lakotu krov přiložit váhá
ta roznícená chasa, že kritika method
jim zakalila, zabarvila zor i zřenízření,
a v cimbuří když nelze lapit boha,
mu „Bon jour!“ říci, vrci v slunnou líc,
jej někam vléci v úřad popisný,
zda vskutku je to bůh, se legitimuj,
neb hledat zbývá úkol jiného,
vlastního života i divů původce,
dál musí mumraj, shon a vřava díla.
Z všech hesel zbude jedno. Zavrhovat!
Pod věží níže kohout Petra pěje.
My slyšíme to a stiháme dobře.
Jen dále roste colos, obluda.
O schod a stupeň nový, by vzdych’ spleen:
Zas dále o milník v processu etap,
průběhu pokroků. A dál jak v kolotoči,
zas o patro výš věž Babelu vzrůstá...