STÍN.
Nestačí kárat, štědřit políčky
mravné. Ovzduší haníval jsem pošetilosti
a výtky slovo mnohé vstříc mu slal
a klnul, odstup, zaklínal jsem bláhovost.
Však jest to jen jak hra se stínem. Stínu
bys v líc děl: Nebuď, znikni! Proč je stín?
Je světla zlišení a úbyt, umenšení
jen téhož. Lakotnost pro celý požitek
je mnohdy zrůdná. Ale stále svádí.
Mravy a zvyky pstré se vrátily
a móda, nevrací se ale shovění.
Neznáme milosrdí pro rostoucí,
pro zápolivé k pychu idólu.
My idól ždáme celý, celé sol,
ne pouze jiskry z amba, paprsky.
A přec je vzácným, krásným červánek
i pitvořivý, kreslivý má účel stín
a smysl jeho mnohdy zveličení
víc tají světlo slnivé než příkré.
Pro zápolení volnost mějtež všicci
a v soutěž! Za neplodné stíny máte?
I ony tvoří! Ovzduší nebýt nerovnosti
mravné a pošetilosti satirské, jak
zlišíme, dobrými jsme byli, stačícími?
Cos byl v roli i v komedii stín.
Zdál mdlý se, jak se v patu zved’
leč, vše zveličil, bys byl zřen,
postať i výkon, šin a spěch a hnutí.
Byl’s dostatečný, pokud nezavrhl
jsi zhola, absolutně a z výhrady stín.
Jak týž jsi zapudil, hned mnil jsijsi, pýr
je dobro, brak, jsem pidík, co je snaha.
Je nuda víc a píle klamem jest
a bludem. Za naděje spěl jsi slibem,
tě lákal kams a byl to fantom jen
tvé exaltace, febris její plod.
A malým máš se, sváříš v neskoj s sebou
a hartusíš, žehráš, ač do vysoka
jsi vzrost’, se vynes, vypnul jak karytiada
Michal Angelova, jak Simson, Aeolos.
A jistíš s naprostotou: Marní byli,
pýr, plevel, kteří stafagi tvořili.
A proto’s v nitru vlastním nalez, střetl stín
bludu. Zní to: proto pošklebkem
jsme provázeli vlastní illuse,
že v hrudi vlastní nalezli jsme zimu.
Stín sebe pitvořivý, kreslivý
jsme persiflovali a pasquilovalipasquilovali,
a přece celé blaho, lahoda,
jím byli jsme čím, když jsme se obdivovali.
Vypnutí, vynesení, do šíra rozložení
jak kmeny úžasné. A říkali jsme:
Bláhovci minulých dob domněnkou pitvořivou,
nápodobivou tož, drze zhanobili
idólu obrazobraz, se smutně proslavili,
zkřivili jeho líc. Eue! Brak, veteš epigoni
jsou, rota! Parnas jsme vyčistili,
důtkami Musy dóm a chvostem pýchy
a výhrad, plášti purpurnými lán
i scénu umetli. Co nyní víme?
Diskuse exactní se vedly, upřílišněné,
akademické líce a mentorské
si ještě tuhou rysy zhušťovaly
a podkládali, přikreslili cos, co zbylo
6
domněle lidské na timpu, visagi.
Idólu líc je nyní cudna tak,
je učistěna příliš. Je přemalována,
je nadlíčena. Jas samý, chybí stín!
Však conthurn všech se náhle zdá být malý.
Pathos je neslyšitelný a nesesílený
echem, je malý, vetchý. Čím tož jest
nebýti ovzduší, jež klnuli jste,
jež míjet mnili jste, se napínali
vším úsilím. Je měli za neplodné,
však čím jste tvořili? Rozdílem, stínem!
A díla svého, píle povšimnutím,
shonu i vzruchu! Echo, dave, stíne!
Vysoko kroužili jsme. Kdo to stih’,
kdo ví? Jen veslem o píď níž kdo zbyl.
Byl o píď níže, důvod k kaceřování,
pro metlu mentorskou. A mnozí vzlykli:
Parce, jam numquam... Mravné naučení:
Ten taký byl, ten jiný. Bit byl směr,
hanoben každý. Mentor kárán nebyl.
Však nyní před střízlivější předstoupiž. Zbylo
ostřízlivění, kde šumívalo dílo.
Však produkce do mnohotnosti pestré
se netříštit, bys věstil týž hlas jeden
a žďál, by unisono všude zpíval,
zněl, co přezpívat měli velikáši,
jen polobozi, nebylo by směru
vítězství, rehabilitace školy,
representace vyhasla by ducha!
V tom taj a základ, rovnost s jinými
že mají snaživci, že nemůž’ zavržení
kés stávat à priori. Mám třebí encomiastů
nejmladší modernity odlišení
a odraz nejpošinutější sféry. Apoty
ne pouze samé, mistr učeníky
i jáhny měl. Čím tedy volání,
že nutno umu přinést vody živé
hrst, však čistoty um býti navršené
že musí. V bezdno dokonalosti být musí
že podložen a naprostoty. Ten neví,
co zavrženci jsou, kdo proscribuje.
Je třebí velké obce chimerské.
Pierské domény říš v tom se tmelí,
že není omezena, bez konce jest, hráze,
v ves cíp, bok svobodna. Nelajte stínu!