To nejslavnější ze všech písmen jest.
Na nebi psáno hvězd je značkami.
A v nebe průhledem je. V eden prvý,
původní, leč v Elysiu trvající
přes dob a sieclů tah, řetěz, průvod.
Nikdy nepřekocená písmena, nesložitá,
však z vzchodu bytující primitivní
závora, sňatá s nebe. Klička vděku,
háček nad pohlavnosti prvou představou
a pojmem. Důležitější všech, tak
že alfou nepočíná abeceda
žití a též je aethru omegou i centrem.
Ves ostatní v svor pojímá, v své tahy,
neb jména jednoho se vztahem honosí
a s ním se kryje, které jména jiná
potlačí, přeslní, v svou všemoc, vládu
pojímá, svírá. Tak je omnipotentní,
že sfér všech jasu rozkazuje blahá
pro jména téhož jediného pych.
Křest, proslovení, označení v mlnno.
A měkká jest i sladká nad nektar
a ambru, v blednoucích rtech ač je i isopem.
Propasti prázdna hříčkou vyplní,
mladosti prvé úhlavní postulát.
Charada na rty děcku vložená,
by uzel její snadno přeťalo
a doslovení šprýmem svedlo. Písně,
v něž shoustly prvky a atomy žití,
se živly zmocnily ve destillaci
čistší a vzácnější. A sama boha
osvěžit musí v vedru díla v zefyr
před lidstvem neskojeným v hrůzu, děs,
ať mráz či plamen údy prochází.
Předpis, jenž dává prosodii i tempo.
Klíč zlatý, který svádí ku tanci,
se mění v píšťalu a hvízdá v tremolo.
Pro jedno jméno tím vším písmě jest,
to jediné. Hláska jak v svor sylba již
a sylba jako jména celý tmel.
Je lampou věčnou, ač plam pouze sloupu
má podobu, je srdce plamenem,
ač jeho bez vásy můž’ slnit, hřát.
Nad jeho amfórou se vznáší věk.
Je pozdrav i vzkaz z zón, jež nepostřehnem,
legie mílků, himerónů zjevů.
Jí žije, vzniká, počíná vše, botná.
Rod lidský v ní se rozmnožuje, trvá.
Úvodem v pokušení hláskou jest,
ku evocaci slavné holdu. Ať z rusého
či ebenového je vlasu spředena,
v smích krásky bledooké z svitů zoru,
vždy blaživá je, z cukru signum, dar.
Úkrojek dortu, dessertu mlsoty,
litera z marcipánu, v značku naň,
se stolu bohů spadlý drob a tret!
Klíč vnov, ku bláhovosti i moudrosti v směs.
Nebeská mysl, jež to písně snila,
na jazyk vložila! Echo, které vzní, a zvuk,
když v vzpoury hnět a chaos alarmujeme
na Olymp. Srdcí přístupných odplata.
Tak slávská čistě, bezděk, mimovolně.
Jí v ráji nasytíme se, ji žehnat více
budem i pochvalovat v zvrcholení.
Jen litera, však počíná jí rozkoš.
Žij tedy slavné, měkké, zlaté písmě!
Jsi perla, hranění mluvy jsi krystal.
Blah, kdo byl otcem tvým kdy na Parnasse
jazyka! Úkon, v němž nástroj i mistr splývá!