Ne matkou krása mi, um, poesie...
Ne matkou krása mi, um, poesie
jen holou, v léno vyšší jsi mi provocace.
Tak jiný pěl, v dost hra bez cíle v krátce
že stačí, užitek jež nevzdá hrubší. Vije
nechť zisk se ku požitku phantaisie.
Je mléčnou střídou pleionismus práce,
leč pravda Gai osou, harmonie
světa a pólů, božské divinace.
Komorou pairů lidskosti jest um,
však v rozklad kde se řítí národové,
tmel, vosk, kov i květ, jímž v vzchod, obrod z dum
se soumraku vnov sklíží, vznoří. Apotové,
v rmut persequovaným a bědným přejte,
ve srdce klínu asyl, v soucit vzpějte
jim, v naeníe sbledlých v turnaj dobra věci
tajte, dlaň v pouť po mostě tajuplném reci
skytněte mdlým z zapřísáhlosti zónů.
Avšak svět láskou vykupte v vznět v sklonu.