Tě zápal šlechetný, národe, žene.
Za dlaň tě Uranie vzala, věků máti,
a kynul Chrónios: Máš být a pláti,
avšak máš žít! Kde Erechteion klene
svůj kryt nádherný z kamu Pentelicu,
máš v závod kmenu prvý stoupnout v mžiku
v stín pilastrů, olympskou trofej vzíti.
Plášť sidonský ať na pleci tvé svítí,
pierská, lenejská, icarská býti
můž’ ostruha. Kou volíšvolíš, v přízeň fata
bys vzal?...
Tvých hřiven devíti vděk chvátá
a kyne v píli, obezřetným byl
a ostražitým bys. Oř Phoiba v cíl
kdy tíhne, jas svět zatopuje. Brána
kéž, reku odvážný, v škleb zbude ti, planá
laconská, přítmí její, Orcu díl!
Cit slávy, touha palmy krok tvůj vede,
vznět, avšak sirotky též zřím tvé bledé,
blíž vánočního klestu, Jezulete
mír, naděj’ hledati, zda v blud, jenž vzkvete,
rmut, tíseň, zloby příval?
I chví ret:
To Bethel děcka, bědných těcha Nazaret!
* * *
Na kolotoči occasionelní písně
a pamphletu čím’s svátku narození?
Čím’s messianismu velké pochopení
v pych a vděk recreace mravné třísně?
Občanští, módní, jeslí Virgil dýchá
v něž, Locke též v roznět i Klopstock z ticha
i Milton, slepý Mäeon Albionu
– zda nevidomý též pro odstín scály?
co díte, sníte, v mystiku zda táte,
co v dar bucolské fléty v hlas v klín žďáte
v ten svatý čas, zda k tombu brzkou stez,
či čin by skvělý v aethru strop se vznes’,
a spočinul ve pleion legionu,
své hnízdo rozbiv v dálném regionu?
Zda v škeble Augustinské hlas vždy malý
hymnu a psalmódie Elysium
vzplá v echo, eremity v epicenium:
Rozvřete bránu v kořán Pantheonu!
Stodolu dobra v šíř!
Ó dobra lichvář býti
chtěj, národe, zisk největší chtěj vzíti,
v klín třínož pólů, z dlaně nesměrného
děcka i třízub, satirský bič, všeho
víc, berlu katechetickou ves luhu,
distriktu, etátu, důl Brauronu,
dno Pactolu, vem poklad Mína v nu,
Gyga.
[3]
Kdo v klínu stáje kývá v mžik
za aeolské pachole v zmijí smyk
a znění gracií chóru, nezrozený?
Jak recreator zve se narozený
a v vděku a přednosti neskončený?
Ká chárada, question, taj ký? Šíp
v toulu apollinský v terč recreace v líp?
Ó reponse v hru, v šprým:
Messias-Lyaeus to Gyg!
* * *
Mistři, kdy confesse vaše má býti
pravá i názor, jesle chudé ctíti
s mnou chtějte v dobu tuto, přátelé,
lyaejské všech nás v cult to jezule.
Též – Délos svědčí – Phoibos se kdys
zrodil; leč Ossa, Pellion se chvěly,
neb noc v den vzplála, avšak alby hřměly
níž valíce se v dol, Diana sama
v děs chvěla se v to víru panorama,
máť dobrá, trpící. Leč Rheou byla,
již vlčice kdys v péč v strast nahradila
i Pyrhou. Nový věk i rod vždy vstával:
to potopy Peloponessu ať v nával
či viny z temnoty, nevěry noci
charého códu Israele. Viz,
to čas bylbyl, balvan též kdy cyklops tajně
smet’ v brázdy role Rómy věčné blíž,
v sklon císařství též mluvit zvěř se jala,
pes Cynthie vyl, kometa v aethru plála,
se chvěla Gaia v tuchu v příchod Pána.
Fantómů chór i mrtvých stínů v spíš
ve foru těkal i Tisipha. Bájně
se mysterium odhrálo to krajně,
že v paměti všech kmenů, pólů, věků
zbylo a phásí, v slib jich lepší v vděku
i tuchu, oraclum.
Epopej planá
zda bylo spásy lidstva vykoupení
a národů? Pak Dante darmo v zmdlení
snil; Virgil, syracuský bard k spomoci
v hru vložil, v blaho davu, syrinx v ret
i salamandr s Haemu stoupil v rys
v suitu fauna, satira, siléna,
menady, oread.
Kéž zpět
kdy zříš, ne slavských bratrů pouze v střet,
leč sama sebe messiášem tys,
jak mecénem věk, národe. Dál plaše
si těšitele, rádce, mecenáše
čiň, však v roli lidskosti, národů skvělé –
ne v kříže martyra, zbuď v jeslí spasitele!
* * *
(Antistrópha.)
By nebyl Japet, Vulcan v feruli
kys zloupil s Elisia plam, život mdlý
jak byl by; člověk v nehod útok zlý
jak žil by? Daphnis pískat naučiti
pastýře musil, oplakáván v zbytí
by množstvím moh’ ves být. Ne Sáby vzplát
v spěch, hold a ochotu nard králů rád,
jak Bethel štěstím lidstva moh’ se zvát
by, Nero z Trajana být křeslo moci,
kývala darmo v dráhu hvězda noci,
dlaň agathodéma. Ó Uriel
jak Michal, Fausta v prolog Gabriel,
by hymnus vzpěli umu, studia v píli
a snahu zvědy smír a skoj se schýlí,
že všemu vzdor kdys, odpuštění vin
a scestí pravdy a chiméry léna
zbloudilá flexe najde krb i klín
věrný a neklamný, nerv sevře zmdlená
věcí, jak morálnost věk neskojená.
Je děcko démonické. Jej ctěme všicci,
vítejme v příchod nový, návrat v kruh:
a svobodný kde rek kdy bádáš v vzruch
hle, vítěz na lži smyčku, s klidnou lící
můž’ nejsvobodnější v stráž téže zvící
volnosti, liberál zván ctný být, bdící.
Byl Mäeon krásy otcem, fondateurem
4
tragické, Thespis scény arangeurem
fabule prvým, Moisem v střet v krátce,
an Messiášem, byl otcem, typem z láce
národů, žití velké provokace.
* * *
Avšak ó v canticus žehnána věčná
buď ona provocace pólů, věků.
Jak v obrod lenejská jsi nekonečná,
dob světlo, triomf Baccha jak v Gang k vděku,
tak glóbem chvějící Gai, ves luhem v skřeku.
Zde zlato králů, tam bardálů trópy,
zde myrhy věž, tam manny v pych potopy
Haemejské liják, příval. Myrha solí
je tragickou, vulcánskou, hořkou v boly
Oel pomazání, posvěcení pram
má Alfeu, Menandru, Kaystru sám
jak Jordán, Phiale či Cedron žasný tam.
Lyäeus, otce bok je, salamandr kýs
jen v pantheistického stolu chóru rys
že mísí se, předče, ne doplňuje
jej, máť ať jeho jménem jižním sluje.
Leč sama Penelope v symbol cnosti
to buď, těch jeslí dvou: Lyaea v dosti,
Gyga a Christa-Phoiba, vzdá Pasiphea
jak labyrinthu Mína niť. – Stůj epopea,
krok zaraz poutník bludný, dráhou dob
znavený dlouhých, čkání, snění rob
touhy i přemítání dobra v díl.
V zor parabolu, apolog, kam skryl
orientu zrozenec a mistr, tmesi
své pravdy, nauky filosof své thesi.
Avšak v occidentu nejzazší mezi
zašel Ind v vzchod skor Eufratu Tigridu,
siechy recreator žďaný v bídu
a čkaný tož.
Leč diademist málem
zda občanský praeceptor množství králem
byl z stáda pastýře ctného. Či v Rómu znik’
kdys colosnou, boháč i obchodník,
drak zlata, Capitólu za chiméru.
Stoup’ s kříže, senator ve Babel v šeru
zda sabaothu vzkříšení či mělký
carierist zašel, prv apot velký
a prophet? Macabejský v strasť zbyl v foru,
Daniel chudoby, střídmosti v svoru
Jesaias quality i cony v vzoru,
cohaese nábožné i exaltace?
Vše hodno jeslí blíž tvých meditace,
ó mistře zrozený, vlk jehně mine
kdy v klid, též analytik v věcnost, vzkyne
kdy svátek tvůj, ať tolerancí slyne.
Dí Virgil:
Nejzazší věk Kumae v lemu
je věštby, Astrea níž stoupá s Haemu,
se družek tlumem, chórem, bodlák plodí fík;
vše Gaia skýtá bez potu, ždej v dík
co mníš a volíš, Ceres k Pierrid se sněmu
přidružila, jich touru křepčíc v mžik.
Avšak je král děcko, vždy přísně zlému
osudu čelí, co parce pěje blíž
v dým, škleb je titanu Aeolu v spíš
jak, v dlaň jenž rdousí šperk furie. Výš
k idólu stezí, Becançonu, Haemu.
Lev, tigr, laň, cicada, barbar, fant,
myš maeonská či žába tejská, sycophant,
bonz, bastard, rouhač, mystik, compilant,
eucharist –
Přátelé, mistři, mysti pojďme k Němu!
* * *
Co fléta vánoční šalmaje hraje,
měch dud se vzdýmá, tón píšťaly taje,
tvé štěstí, národe, též v jeslích zraje
těch: hvězdy bob výš dohořívá,
tvá socratická svíce zmdlena kývá,
5
nesmírný lustr aetru bledne, hasne.
Hus, Komenský, hle, k kolíbce čím jasné,
náš Celsus. K hostině své Plato spěje,
leč Dante též, Chronión co Bacchus přeje,
v stůl skřítek i klientka pravdy děje,
dobra i umu. Ó letnice spásy
kdys chiméry; leč vánoce též krásy,
kolíbko Pierrid v střet zaklnutí
i dvojí epopeje Idy vzdmutí
prvé v sčet scanse, pathu, Melpomene,
sokk, palstry vánoce ké božské, cenné.
Též dílny mysterium, neskrovný
div vzchodu, pasilinqua studovny
módní a recreace boudoiru,
kde lampa opatrnosti vždy bdící k zdaru
též plá.
Kde kaditelnice je, páni?
Vykuřme kacířství svých síní maní,
a dílny bídu, rmut, rez bez váhání!
Vyčisťme Louvre, Versaille odbornosti,
na váhu pýr i šťovík neshodnosti
pravdy. Tvé, obecnosti, pastorale
ó jak jest vznešené, důstojné, kalé.
Však nechci katechetickým být v mále,
encomiast z eucharisty, vnov
kdy chýže pierrské z stáje kryje krov
a hostí Gyga, Phoiba, Aeola co děcko,
Danta i Christa, Maeona.
Věř všecko:
bard Ascry, Syracus tam v déšť bez slov
a příval explikace flexe leží;
to Husa, Celsa kolébka též svěží,
Plauta i Shakespeara, TheseaThesea.
Století, jeslí tvých to epopea!
Čím sexe Denisa, kdy mluvíš v tróp?!
Pojď, v adoraci žděj, přej: aetru strop
vzdej Elysium vlídné i štědré v rok
jak mecén velký.
Modlí kde se jeden,
se druhý směje v bacchanale vpředen
světské... Ne, hany, úhon, výtek toktok,
urážek, hořký uhození plod
v žeň kvítí sardského, mír dlouhý, stálý,
klid v stínu ethismu v bok pstré ves strany,
v stráži a ochraně mravné, ne k žalu
za ctí hon v hřbet na vřavy Bucephalu.
Přej svátek enclin, též i spočin vlídný,
Phalaris v furii své ustaň stydný;
vám otec odmění, vzdá přízeň vhod,
vnov, v střet a návrat frízu ku večeři
své a Mnemosyny vás pozve v šeři.
Však pravdy v určení zván kdo jen věří,
a krásy, pokoj vůli dobré v pot,
kdy modlí se, v ples vzpěje.
Rceme dnes:
Aetru hossianah! Jehovah Crónos žij práv.
Trill, pastorální caprioll taj v mrav.
Bard k jeslím slávský, národ v mrak buď zdráv!
* * *
Ty k jeslím, matko lidstva Slavie,
buď imaginární. O lós ten pros
štěstí, zor v lkání touhy a snu zros.
Niké – Uranie buď i Venus – Thalie.
Hle, děcko kment má sardský v hled též, hrot
v dlaň i váhu. Diké sama vhod
buď, kmen svůj suď, ves lidský skoumej rod!
Žeň z Ceres dlaně štědrou, blahobyt
vytouži, holubičí srdce v kmit
dál pro svůj lid pros, v ret píseň, zóny
nech v klid jej obývat věk, regióny
své, milník vbod’ kam, zbuď vždy, stůj,
s magnéskou galérou v břeh Hesprid pluj!
Zlo skříně Pandóry vzdal od svých vlastí,
aeolský japyx líbej člun jen v slasti,
6
kmenu arcadický, cyclopů ambu
žehnej, dělníka páce v dythyrambu
díla a dělnosti. Klest zakývej
ti v čest, rád hymnus svátků zazpívej
a doby!
Slyš, Siloe, vulcanský rhytmus v děj!
V jas hvězdy messianské choretid vzpěj!
Stáj Bethelu za rzi je Augiáše,
grazie, nymfy, Pierry chýž vaše,
to buditelů, apotů kryt – Athaeneum naše!
* * *
Též toist vánoční quirittu, žáku
pierskému i sycophantu v mraku,
dělníku, recreatoru, ideistu,
palstristu, laureatu, idólistu,idólistu.
Skráň hydry zloby spomoz bíti dále,
ethické provocace v pravdu stále
inclinuj, zor na skutečnosti věrné.
Obludy nerovnosti mravné v perné
zrcadlo výtky v bič v líc stav, rys víš
proč sškleben, v caricaturu proč portrait v spíš.
To zkamenělá Oreada sic,
leč nejihne. Zni chvála cnosti vstříc,
taj hymnus její. Potrefná to líc
vnov, Pierotta ne, Pontemella v zbytí
Pasquina. Firlipanze maska svítí
zda to.
Střel v psalm doby ctné výš,
adventu dobu, čkání, touhy zliš,
ad laudes messianský chór vzhousti chtěj.
Leč nedomeloduješ, pastýři! Stanz splývá
tak dojemně tvá, v zmlknutí že kývá.
V Elysium samo v eclogy své chvále
na veslech pierských se zvedni v bacchanale,
Damose, Menalko, bratře! Buď stálé
bucolské, pseudoclassické tvé pastorale...
V dlaň onyx: Minstrel, bard žij!
Večer io
svatý.
Stáj, jesle i jezule Nazaretské evio!
* * *
Bacchanalie svobody slav, národe,
rmut persiflage ký, v lest smyčka kde.
Jablečný kvas svůj slav, med v špíž vem v klest
Hymettu! Včelí věk píle mzda to v čest,
tvé, amazono cecropská, dělnice
vulcánská a cyclická harcovnice.
Hojnosti pradob obraz sněť je. Děcko
se s děckem kryje, rozplývá, v lem všecko
chápe a stihá, skřítek, myrmidon.
Král elfů všudy skryt, v cíp ves, v ký shon
a Diogenes s laternou v dlaň vstoupí,
by hračky osvětlil tret a brak skoupý.
Děcku cos v punčošku! Hle, Buciphala
leč mladistvosti, Phryxa veslo zmála
papírové. Vnov v budoiru skryl
se Pontemello v frašky, šprýmu trill.
Pastýři, ovečky; je nastav v řadu.
Leč šilháš po himerském Gyga stádu,
a děcko svátku a vánoční v scálu
palletu appelskou, v dým bledne v málu.
Inscripse zmlká – slyš, půlnoční zvon!
Též adorací v chorál Cypris vmis
hlas, Libidiny sandálu v pych fríz,
epódu, psalmódii, reverii,
svítání něhy, v božské slitování
lenejské děcka, harmonie plání,
vzplaň vodopijan kráse v toist maní!
Io, umu léno! Ó saturnské ideální
svátky! Ó mäeonské sabaoth triumphální!
Ó dílny triomf v div věcné ves mediální!!
* * *
7
Chci jindy v stín pět vánočního klestu:
inscripsi, sonett, hymnus, v bosquett ódu!
Shov laik, čtenář tož, encomiast v shodu
se vrátím jindy v vyšlapanou cestu
mystické decembrové komédie!
Dých’ caurus v kruh vnov, io svatá reverie
messianská. Laconský obol dílny
vánočním nadělením jejím sdílný
buď! Co figura veselá v prologium
dí Fausta: Zdrav vše! To krásy epicenium
též Thespida vánoční. Svědč koše mim
krásy. Tož v maxim slední opa dím:
Věnujte bob ve svátek amba v šprým!
Jezule, Hesprid, Hévy žeň má kývej,
v pouť k Hamonu za maskou ryzí splývej
arie děcka sycophanta. Hle aster dlaň
plná! Leč ukolébavky Bethelu v daň!
Haemos i Nazaret mám v srdci stejně v plam,
ó světlo Eliské tě v Psyché v pravdě mám!
Ne Alfeu jen, i Digancie echa
caprioll, Phiale ať i Garizimu spěchá,
Morey, Olivetu!
Golgóty dál v zjev
zor zastři v chvat a střet! Agathodémů zpěv
zdráv buď! Akt znovuzrození lide io
tvého, Bethel a Budče chór pastorální ioio,
decembru irid messianských cróna evio!!!
FIN.
Tableau de matineè cerclu a bosquettu desíti eclog vánočních v extrait psalmódie pygm. a occasionelní: I. Tě zápal šlechetný, národe, žene atd. atd.
E: av; 2004
8