32.
Sláva dni, jenž podal matce Tebe,
Sláva dni, jenž podal matce Tebe,
Stkvi se věčně v slunci jeho nebe,
A zář v lesku slasti drahně Tobě
Perlou ctnosti Tě a růží zdobě.
Kdybych cárem severů slovanských
Byl neb kníže ve Vlachách romanských,
Koupil bych Ti drahé kmenty, šaty,
Neb z Persie dal přinésti obdar zlatý.
Ani toho, ni onoho není,
Ale za to v ústech sladké pění,
V srdci převýborné citů sklady,sklady
Mám co rozekvetlé z růží sady.
Věnec uplítal jsem pro Tě tady
A v něj vpletl lásky svojí vnady:
Přijma jej okem spokojenosti,
Vzhlédni naň a na mne z upřímnosti!
(Otci neb matce.)