33.
Rok po roku pryč ubíhá,
Rok po roku pryč ubíhá,
Vše pozemské uvadá:
Kvítků krásu zvadlosť stíhá,
Za plesem trud dopadá.
Růže sotva se rozvila,
Vadne, vnadu ztrácí svou,
Dívku – k svatbě se strojila –
Kladou v zemi studenou.
Má-li svět, ač velekrásný,
Má-li něco stálého?
Nepadá jak v noc den jasný
Vše do hrobu tmavého?
Šlechetného ducha plody
Času dechem nevadnou,
Nezničí je zkáza vody,
Ohně vedrem nezprahnou.
106
Po takovém duše Tvoje
Vroucně touží pokladu,
V nich má zalíbení svoje,
V moudrosti a ve ladu.
Kéž Tě síla neostaví –
Mládeži by’s dlouho žil –
Cit šlechetný, rozum zdravý
V útlých srdcích vždy budil!
Ať se svět jakkoli tváří,
Haní neb pochlebuje;
Ať se, komu štěstí září,
Nad jiné vyvýšuje:
Nechme jen každému vášně,
Jak se komu líbí žíť –
Otročně neb prostopášně –
Mužnosť v náš buď vryta štít!
Mužnosť jesti peň vší ctnosti,
Jaká člověka zdobí,
Na něm dobra letorosti
Vzniknou a se krásně stkví.
107
Pně tohoto plod nehyne,
Věky věkův přetrvá;
Kdežto zem, jak čas uplyne,
Dítka svá v hrob pochová.
(Silvestrův večer.)