9.
Citové vděčnosti k odchodu učitele.
Zajde slunko za tmavé hor stěny,
Ztemní den se, zhasne jeho svit;
A již v náručí, ach! trpké změny
Budou trudných synů srdce bít;
Žádná slasť na světě stálá není,
Každou zmaří závistivý trud,
Dnes je blaha kvítko v rozvíjení,
Zejtra strhne je zlob divý prúd.
Toho důkaz naše srdce cítí,
Neboť s mužem, jenž nás k dobru ved’,
Tam kde jasné pravdy světlo svítí,
Žijem dnes co žáci naposled.
120
Ó, to byli pro nás blazí dnové,
Ty když, pěstiteli milený!
V mladých prsou budě city nové:
Ved’s nás k znání svaté Uměny.
Ó, to byly pro nás blahé chvíle,
Tvá když, dobrý učiteli! péč
Vázala nás v dědictví přemilépřemilé,
V slavných předků libozvučnou řeč.
Vyplň hlase, z duše zkormoucené
City vřele,vřele dobrodinci jenjev,
Ztvrď, že synové jsme Slávy kmene,
Že nám v žilách vděčná proudí krev.
Drahý! vděk, jenž prsa kojí,
Přijmi od nás, věrných žáků svých;
Lepší odměnu za snahu Tvoji
Bůh dá Tobě jednou v nebesích.
(K tomu sbor:)
Morava nečeká déle –
Nás prochvívá bol a žal,
Ztratiliť jsme učitele,
Jehož každý miloval.
Srdce k Tobě láskou planou,
Tys nás k vědám, k umám ved’;
Slze s očí všem nám kanou,
121
Žijem s Tebou naposlednaposled,
Dnes co žáci naposled.