V žaláři.
Tma kolem a v tělo mne zebe,
tak prázdně tu zvučí můj hlas –
ó že jsem kdy poznala tebe!
Buď proklet, buď proklet ten čas!
To měsíc byl lásky a růží –
já toužila po lásce též,
já věřila zrádnému muži,
a všecko bylo jen lež!
Já chudá a sprostá jsem byla,
on krásný byl, bohatý, mlád,
a přece jsem uvěřila,
že má mne rád!
Kde olše se ku břehu chýlí,
tam potkal mne o samotě,
já proklínám onu chvíli –
tu nejkrasší ve životě.
Ta jediná, neblahá doba,
ó jaké to blaho a ples!
My plakali rozkoší oba,
že našli se konečně dnes...
12
Pak jinou mu nevěstu dali,
já šílila, klnula jim,
až od prahu bičem mne štvali
i s dítětem neduživým.
Kde olše se ku břehu chýlí,
tam dítě mé počalo lkát,
já stisknula krček mu bílý
a dala jej do země spát.
Ó lidé, ó bez duše kati,
že lásku jsem hledala též,
což musila do hrobu štváti
dvě srdce ta jedna tvá lež?!
Dvě na věky zatratit duše,
a vzbudit jim boží hněv – –
kéž duch můj, pokoj vám ruše
jak upír ssaje vám krev!
Tvé zrádné oko nechť více
již do hrobu nenajde klid,
kéž musí mne, s šibenice
jak klátím se, všady zřít!
13