BALLADY.
[1]
Libušino lože.
Tvé čelo pálí horečně
a ruká tvá se chvěje,
a zrak tvůj divě zeje
a hledá cosi kol.
Ty před svou matkou ukrýváš
taj jakýs duše na dně,
však ona pozná snadně,
že nosíš v srdci bol.
Když měsíc tíhnul k západu
a kohout budil spící,
mne našel ještě bdící
jak večer – z rána zas.
A když jsi povstal na loži:
„Zdař Bůh, má dobrá máti!“
Však dobře bylo znáti,
jak zachvěl se tvůj hlas.
[3]
Hle„Hle, jarem opět zmládnul svět,
tam venku tak je milo,
tam všecko květy bílo
a hlučno písněmi.
Jdi v pole, háj, jdi ku břehu,
kde teplé slunko hraje,
tam každá bolest taje,
i tvá tam oněmí!“
„Ach odpusť synu bludnému!
Já nechtěl, drahá máti,
tvé dobré srdce rváti,
sám trpět chci jak muž.
Já mněl, že vezmu v chladnou zem
svůj divoký žal k sobě,
a se mnou v tichém hrobě
že zmlkne brzy juž.
Pak na tom našem hřbitově
bys někdy přišla ke mně
a zulíbala jemně
můj rov tam nastokrát.
Však já ta drahá ústa tvá
i skrz tu hlínu vřele
bych cítil na svém čele
jak nebeský dech plát.
Já slýchal kdys, že v hlubinách,
tam na dně Vltavině
jsou zlaté zámky, síně
na věky pohřbeny.
4
Tam z drahokamů zářné zdi
krov z velkých perel nesou,
a uvnitř bílé třesou
se stříbra plameny.
A jantarová podlaha
zvuk každý tiše stlumí,
jen voda sladce šumí,
a zvoní krůpěje.
Tam slunce sotva zabloudí,
a svity bledé luny
tam zní jak harfy struny,
kdy van v ně zavěje.
A prostřed zámku třpytného,
tam ložnice je panny,
strop z vodních růží tkaný
a stěny z lilií.
Z nejčistší pěny záslonou
tam bledé světlo vchází
do bílé z mušle vásy,
kde v květ se rozvijí.
A prostřed z peří labutí
tam malé lože stojí –
však oko mé se bojí
ten překročiti práh.
Jen ve snu někdy nahlédnu
v tu svatyň čisté krásy,
v níž mladá žena hrá si,
neb tone v libých snách.
5
Toť dívka nad vše líbezná –
toť Libuše je kněžna,
tak růžová a sněžná,
ne z ženy zrozená.
Vlas černý temnou ručejí
jí s hlavy volně padá
a líbá bílá záda
a plná ramena.
A její rety šeptají
cos jako píseň touhy –
to den ji nudí dlouhý,
jejž tráví samotna.
A její náruč rozpjatá
se ku objetí vine,
však marně léto mine
i zima mrákotná.
Mne přání mučí nezbytné;
jen jednou v zemské pouti
jí v loktech spočinouti,
nechť zahubí mne tak!
Jen jednou žhavě její úst
se tknouti růžných květů,
bych měl i z oněch retů
ssát jed a zemřít pak!“
A smuten spěchá ku břehu.
Tam drobné vlnky dole
se v hravém točí kole,
a zas se dají v běh.
Nač k srdci tiskne ruku svou?
6
A jeho líce bledá
co úzkostně tak hledá
ve kruhu vlnek těch?
Teď z důli vyvřel šumný vír
a bílou pěnou kropí
své unikavé stopy
a v šíř se rozplývá.
A drobných jisker tisíce
se na povrchu honí
a každá vlna roní
tam světla zářivá.
To jistě jakýs tajemný
se obřad koná v hloubi,
to kněžna snad se snoubí
tam s novým milencem.
On v její sladké náruči
ráj najde blaha plný,
jej měkké, něžné vlny
čarovným uspí snem...
„A já tam v důl, ač nevolán,
se přece vloudím zticha,
nechť soka mého pýcha
můj zkusí divý hněv!
Dřív neustanu, ruka má
až divoce jej schvátí,
oh, jak se budu smáti,
až uzřím jeho krev!
Jej uchopím a mohutně
v dál hodím nehostinnou,
7
tu hlavou mrtvou, sinou,
i trup ten neživý.
Pak v loktech kněžny opojím
se rozkoší a blahem,
na její srdci drahém
ráj najdu zářivý!“
A zmizel v středu hlubiny.
Tam drobné vlnky dole
se v prudkém točí kole
a zase letí ven.
A ticho... řeka pojednou
své tiší temné dumy
a jenom zlehka šumí,
jak hýčkala by v sen.
Však náhle divě zastená
a do temna se chmouří
a její vlny bouří
a hučí z hlubin všech.
A jako šelmy příšerné
se vztekle rvou a sápou,
a mohutnou svou tlapou
chtí zdrtit skalný břeh.
A jedna vlna surová
se ze dna vzhůru valí,
a bílého cos halí
svou dračí perutí.
To bělostné je rameno,
a siné, bílé čelo,
8
toť úbělové tělo
bez dechu, bez hnutí...
A na břehu tam usedá
si lkajíc, stará žena,
rukama lomí, stená
a vlasy sobě rve:
„Oh, dítě bludné, nešťastné,
tvé bledé, mrtvé líce
neuzřím nikdy více
ni sladké oči tvé!
Ó vrať mi, kněžno, kořist svou,
ten máj mé zimy trudné,
to světlo do tmy bludné,
ó vrať mi dítě zas!“
Leč dále řeka bezcitná
své proudy valí s hněvem,
a přehlučuje řevem
té slabé ženy hlas.
9
Ballada o macešce.
Kytičko macešky, prostá a milá,
natrhal jsem tě z rodných niv,
pověz mi, dušinko, čím že jsi byla,
než jsi se kvítkem stala, dřív?
„Pohádka smutná – pěvče ty mladý,
nechtěj znát staré bolesti!
K čemu, kdy nelze podati rady,
opáčit cizí neštěstí?“
Kytičko ubohá, líto mi vskutku,
že jsem tě utrhnul, zmařil tvé dny,
uvadneš záhy, pohřbeny v smutku
budou tvé mladé, chudičké sny.
„Ne, toť můj osud – mám tolik síly,
zahynout klidně, mne nepojme strach,
jenom až zvadnu, druhu ty milý,
spal mněmě a nenech pohodit v prach!
Zažilať mnoho já – v podobě vaší
junák a děvče žila jsem kdes,
10
veselí, rozmarní, diví a plaší,
život nám kynul v jediný ples.
Zrak náš byl temný, modrý jak moře,
v prstencích vinul se zlatý vlas,
na našem květu podnes, však spoře,
prokvítá odlesk té krásy zas.
Marie – Ivan – dvé mladých duší,
láska k nim vešla jak jara dech,
kdo jí se leká, kdo že z nich tuší,
že smrt jim přinesla na křídlech?
Máj jejich lásky parný byl, krátký,
blaho je do svých zajalo pout –
byly to děti jedné matky – –
musili oba zahynout...
Hřešili těžce, však bez vůle svojí,
proto se smiloval nad nimi bůh,
změnil je v kvítka, by v prostičkém kroji
šatily, zdobily rodný tvůj luh.“
Dík za tu pověst, prostou a krátkou!
Nechť rosteš jen na mezi, na cestě,
přece tě zlíbám, a dám i s pohádkou
dárečkem lásky své nevěstě.
11
V žaláři.
Tma kolem a v tělo mne zebe,
tak prázdně tu zvučí můj hlas –
ó že jsem kdy poznala tebe!
Buď proklet, buď proklet ten čas!
To měsíc byl lásky a růží –
já toužila po lásce též,
já věřila zrádnému muži,
a všecko bylo jen lež!
Já chudá a sprostá jsem byla,
on krásný byl, bohatý, mlád,
a přece jsem uvěřila,
že má mne rád!
Kde olše se ku břehu chýlí,
tam potkal mne o samotě,
já proklínám onu chvíli –
tu nejkrasší ve životě.
Ta jediná, neblahá doba,
ó jaké to blaho a ples!
My plakali rozkoší oba,
že našli se konečně dnes...
12
Pak jinou mu nevěstu dali,
já šílila, klnula jim,
až od prahu bičem mne štvali
i s dítětem neduživým.
Kde olše se ku břehu chýlí,
tam dítě mé počalo lkát,
já stisknula krček mu bílý
a dala jej do země spát.
Ó lidé, ó bez duše kati,
že lásku jsem hledala též,
což musila do hrobu štváti
dvě srdce ta jedna tvá lež?!
Dvě na věky zatratit duše,
a vzbudit jim boží hněv – –
kéž duch můj, pokoj vám ruše
jak upír ssaje vám krev!
Tvé zrádné oko nechť více
již do hrobu nenajde klid,
kéž musí mne, s šibenice
jak klátím se, všady zřít!
13
Ballada o pěvci.
On na skálu s důvěrnou harfou si sed’,
kde pod jeho nohou moře si hrálo.
Měl v slzách stopený jasný hled,
a v prsou srdce, chladné jak led,
co všady jaro se smálo.
Vše okolo jediný sbratřil ples:
břeh, plný polí i zeleně svěží,
a v suchopáru nachový vřes,
a v dáli vonný, modravý les,
i řeku, jež s touhou do moře běží.
On přezíral všecko. Po boku jen
mu harfu k zvukům větru dech ladí.
Ty linuly kol jak stlumený sten,
jak ptáček, kdy ze sna probuzen,
si samotu tichou písničkou vnadí.
A pěvec na skále tak si děl:
„Ty přírodo, jediná v kráse i vděku,
nač v různé ji vkládáš podoby těl,
kdy chceš, by člověk jí trpět jen měl,
a v rány kdy nemáš hojivých léků!
14
Když rozkoše svojí nejsladší kmit
jsi vdechla v spanilý útvar mé panny,
nač shášeti náhle dnů její svit,
nač vzbouzeti v prsou neznámý cit,
by uvadl zase jak kvítek ranný?
Nač mohutná křídla nadšení
ku těsné člověka připínat hrudi,
by poznal jen, v zápalu umění
ta zemskost jak tíží co kamení
a srdce mu stále ledově studí?
Nechť stařec nad divy vlasy rve
a s lichou vědou se smlouvá a hádá,
on žil již. Však mládí zná právo své,
jen lásku a mladost zas k sobě zve,
a srdce jen blaha, jen štěstí si žádažádá.
Ty slunce ohnivé, mocný tvůj vznět
vše jednou k životu hřeje a láká,
však ten, který svadnul, víc nevzbudí květ,
a kdo zde zhynul, ten nepřijde zpět,
ó nad ním jen věčné šero se smráká!“
Pak na skálu divoce vztýčil se zas
a lýru svou družnou o kámen tříští.
„Buď prokleta! Navždy zmlkni tvůj hlas!
To poslední buď o nás světu vzkaz:
Ta kostra a troska, jež zde se blýští!“
15
Plavec.
Kolíbej se, lodi má, kolébko i máry,
moře dmi se, chytej mne v zuby své i spáry,
syp mi pěnu do lící,
huč si, vlno bouřící,
neuhasíš k rodině mé v prsou lásky žáry.
Děti mé se za laňkou honí po oboře,
slepé matce duní v sluch temná hrozba moře,
žena kývá z daleka,
mne však bouře neleká –
statného mám, okutého a věrného oře.
Narazil jsem na druhy, vraceli se z dáli,
s potem v tváři ku břehu kvapně veslovali.
„Zůstaň, bratře, v přístavu,
jde nám dnesky o hlavu,
hlubina tam burné proudy plavcům v cestu valí!“
S bohem, bratři! K neděli mnoho nám je třeba.
Slepá máť má vína mít, děti moje chleba,
však – mé poupě nejmladší
po otci se otáčí,
pozdravujte: na břehu tam stojí moje Ebba.
16
Sám jsem. Jmenem Páně teď prostřu svoje sítě,
zatáhnu je do hlubin, páže maje, hbitě!
Každá žíla ohnivá
napni se jak tětiva,
beze strachu, plavče jarý, nebe ochrání tě.
Jaký šum to neznámý ozývá se z důli?
Chmůry kol jak příkrovy moře obemknuly,obemknuly.
S hůry prázdno mračivé,
dole bezdno děsivé,
přec je smutno, když je člověk sám tak v bouře zvůli.
A teď vlny šílené rvou mi člunek vrátký,
jak by robě vraždila vlastní ruka matky – –
vidím mračno nehnuté
žlutým světlem okuté –
lodi moje, zachraniž mne, můžeš-li, leť zpátky!
Stará pověsť plavců dí, že kdo v bouře zlobě
zří mrak žlutí oblitý, zhynout musí v hrobě...
Cítím prázdno mohyly – –
dobře, ach, mi radili – – –
s bohem, matko, děti – Ebbo, nečekej mne k sobě!
17
Démon zpěvu.
Na divokých vlnách kolébá se člun.
Ztroskotaný koráb v hlubinu se noří,
ze propasti nebes rudé blesky hoří,
z loďky ale zvoní píseň v spurném moři,
a zní sladký ohlas z duše snivých strunstrun.
V člunu vetchém hrdě stojí mladý muž.
Píseň jeho ladná jako hlahol Vesny
vábí v objímání, v rozkoš, tanec plesný,
že i divé vlny, kolébané ve sny
mocným kouzlem zpěvu také tichnou juž.
Ale náhle divý v písni zavzněl ton,
jakby struny lkaly divě, usedavě,
neb jak líbaly by vášnivě a žhavě
neb jak vraždily by šíleně a dravě,
že i mořem nový bouře zavál shon.
„Prokletá to píseň!“ děl mu kapitán.
„Nevíš, mladý bloude, kdo se moři směje,
že jej vlna tmavá v ostré skály svěje,
a že zahynou s ním všickni bez naděje,
neb se hněvá strašný, slavný moře pán!“
18
„Bůh buď s námi!“ chvatně jinoch jemu prál.
„Démon kýs je ve mně, ten mne k zpěvu nutí.
Vás-li uposlechnu, horší zahynutí
čeká na mne než vln lačných obejmutí,
a ten Démon zpěvu ve mně právě vstal!“
19
Duha.
Zazpívám dnes divou píseň,
při níž mrazem krev vám stydne,
při níž srdce tlouci stane,
její slohy – sťaté hlavy,
její slova – kletby, nářky,
její nápěv – meče hvizd.
To na Bílé Hoře stanul
královský lev s pyšnou hřívou,
s mocnou plecí, hlava jeho
korunou se kryla zlatou,
stál tu jakby z hory vzrostl,
sterou ranou krvácel.
Připlazil se had tu hrozný,
lvu se ovil kolem plecí,
sevřel jej až pukly kosti,
v mohutné jej uštknul srdce,
padá lev, a s jeho hlavy
padá zlatá koruna...
Temné rány hrubých palic,
dumné spády těžkých seker
20
hučí, duní pustou nocí
jednotvárně, odměřeně,
to tam velký truhlář robí
svoje dílo strašlivé.
Hřeby velké, pevné svory
zatloukají v tvrdé dřevo,
rakev stojí, pozvedá se
jako přízrak, jako postrach
– poslední ten hřeb sem vrazte –
popraviště hotovo.
Noc šla dále dusná, tmavá,
tichá jako nitro hrobu,
ale záhy vstalo ráno,
metalo své dlouhé svity
jako nože, jako meče
na to hrozné jeviště.
Starý Týn tam ohněm plane,
hoří studem, rudne hněvem,
či to hrůze ve smrtelné
krvavým se potí potem,
jeho věže jako kštice
ustrnulá trčí v mrak.
Dusno, ticho jako v hrobě,
jenom tlupy lidu stojí
s utlumeným, němým nářkem,
s pěstmi tajně zaťatými,
s okem krví zaníceným,
stojí tu jak nad hrobem.
21
Do radnice jitro padá.
Tam se v pláči radujíce
vyvolenci lidu svého
čekají, že ještě dnesky
v ráji s Kristem jísti budou,
a s ním z jedné číše pít.
Půjdou jako hosté k hodům,
v tváři úsměv, v srdci pokoj,
na rtech polibky svých bratří,
sledy bible, knihy Páně – –
kdože většího jim blaha
může ještě v světě dát?
Jeden muž jen stojí stranou
bez účasti, bez vnímání,
zdá se, na jeho že prsa
lehl smutek celé vlasti,
lehla bída milionů,
lehl příštích věků žal.
Jan to chrabrý, který vodil
do boje své druhy statné
za svobodu, za svou víru,
za právo a za poctivost,
jak Bůh sám mu velel ústy
lidu, srdce, svědomí.
„Konec všemu. Nešťastná ty
moje Praho, moje vlasti,
jež mne, chudé, siré děcko
na svá prsa přivinula,
22
kdože teď se ujme tebe,
kdo tvou pomstí potupu?
Znectěná a pošlapána
ležíš v prachu, blátě, krvi,
ňádra tvoje plna sliny,
hlava tvoje beze věnce,
a tvé svaté, čisté lůno
zhanobeno – běda ti!
Zoufalství mou duši hrozné
objímá a v propast kácí,
smutná tucha hruď mi dusí,
chladný pot mé kryje skráně,
učiněn jsem jako mrtvý
bez naděje, bez víry.
Kriste králi, Ty znáš pravdu,
ty znáš moje muka všecka,
rozpomeň se na mne sluhu,
znamení mi sešli s nebe:
Nezahyne v středu země
zneuctěný národ ten?
Volám já Tě při tvé slávě,
volám já Tě při tvých ranách,
volám já Tě při své spáse,
při věčnosti, při tvém božství,
bys mi zjevil pravdu čistou,
čistou pravdu, pravdu jen.
Čekám – čekám – – V malé chvíli
padne rána, přetne srdce
23
celé zemi, všemu lidu,
a ty mlčíš, nezjevíš se...
Pane, slyš mne!... Nechceš slyšet,
nechceš dát mi odpověď!“
Klesá vězeň v těžkou mdlobu.mdlobu,
černá půlnoc na něm leží
beze svitu, beze rána
jako příkrov, jako kámen –
zda-li přijde anděl spásy,
a ten kámen odvalí?
Sen měl velký. Viděl nebe
otevřené, a v něm Husa,
mučedníka pravdy boží,
Jana, jeho pomstu hroznou,
Prokopa, jenž v ruce třímá
český prapor mohutný.
A ten prapor zkrvácený
andělé dva z ruky berou,
a jej nesou na práh nebes,
v říši blankytu a světla,
tam jej v oblouk zavěsili,
všemu světu na odiv.
Sedum lesků, sedum barev
živých, svěžích jako slunce
září tam, a na ně anděl
píše slova, a Jan skládá,
zní to: „Praví Kristus: Vstane
hrozný mstitel kostí těch!“
24
Zmizel anděl. Jan se vzbudí,
zírá v touze ku blankytu,
kde se leskne mocná duha
jako svatý prapor český,
jasný, pyšný, neskloněný,
vítěz hrobů, smrti král.
Velká slza skrápí líce.
Ještě jednou vztyč své oči
k zářné duze... rozloučení
nastává... slyš ránu z děla:
Vzhůru, synu, Kristus velí,
tragedie počíná.
25
Ballada o bezu.
Nad pustou cestu starý bez se sklání,
jak žebral by svých květů sinou dlaní
o boží slitování.
Jde poutník mladý kol – bez náhle tlumí
své příšerné a farizejské dumy,
a jenom zticha šumí.
A poutník děl si: „Léta tomu celá,
co rakev navždy mně ji uzavřela –
ta duše moje vřelá!“
A bez jen dusně, opojivě dýše,
a nahýbá své květy zvolna s výše
až v cestu k němu tiše.
A poutník děl: „Ó div! ten květ mi kyne,
jak tenkrát, kdysi z rakve nehostinné
ty líce její siné.
A v myšlénkách si sedá v květy spadlé,
a smuten kloní k hrudi svojí schřadlé
ty líce bledé, svadlé.
26
Bez těžce dýchá jen a dusí, dusí...
A komu snad se jednou život zhnusí,
ať jde a také zkusí!
A nad mrtvolou zase dál se sklání,
jak žebral by svých květů sinou dlaní
o boží slitování.
27
Smutná ballada.
To hodina byla duchů –
tak zdlouhavě dvanácte ran
se vpíjelo do mého sluchu.
Tou nocí jak hrobní zpěv duchů
těch dvanácte neslo se ran.
Pak ozvěna znenáhla hasla,
já sám byl, nerušen zas,
jen lampa má polživá třásla
svým světlem. Venku byl mráz,
tak prudký, divoký mráz.
Vám doma je u krbu lehce!
Slyš, vichry jak divě se rvou,
ni psu mému z domu se nechce.
Kdo’s zabloudil půlnocí tou,
tož nebesům vzdej duši svou!
Co to? Jak zaskřiply dvéře!
To poutník snad zpozděný jde!
Zřím postavu v mlhavém šeře,
jak tiše se blíž a blíž beře –
stůj! Kdo jsi, co hledáš zde?
28
Ni slova nedí – toť žena,
a v rubáši – pro boha – snad?
Líc bledá jako ta stěna...
Se hlavy rubáš jí pad’,
a z něho vál hrobový chlad.
Já poznal ji... léta to dlouhá,
a mnohá dělila nás.
Čím byla ta pradávná touha
dnes, po létech, čím byla zas?
Nic... ani hrob nesmíří nás!
„Ó znám tě, znal jsem tě kdysi – –
ne – – neznám... nechci juž víc!
Ty zmučené vybledlé rysy,
kdo znovu je ze hrobu křísí,
proč přišly mi dnes opět vstříc?
Tak pokojně snad již spaly,
nad nimi hlíny stop šest,
mé sliby větrové sváli,
a s nimi tvou víru, tvou čest,
kde sledu, kde konce jim jest?
Chceš výčitky jak žhavé uhly
mi sypati do starých muk?
Tvůj pohled tak mrazivý, stuhlý,
chceš ssáti mou krev, můj tuk,
chceš, upíre, ssáti můj tuk?
Já otrávil život ti celý,
já zničil jej – já vrah tvůj jsem – –
ne – – přisám bůh... čin to byl smělý,
29
se v půlnoci vlouditi sem –
jdeš s výčitkou, nuže, zde jsem!“
„Ne, výčitek nemám,“ řekla,
a hlas ten jak bolně se třás’!
Já viděl, jak slza se smekla
s těch dlouhých, hedvábných řas,
a po bílé líci stekla.
„Ach odpusť,“ dál pravila tiše,
„já myslila dřív, duši své
že ve hrobě klidu dám spíše,
však nadarmo – ven mne to štve,
a ubohé srdce mi rve...
I děla jsem: V půlnoční chvíli,
kdy snem zamčen lidí je hled,
a bdí jen půlměsíc bílý,
já půjdu přes sníh a led
a zlíbám jej naposled.
Buď s bohem a šťasten vždycky...“
a zmizela jakoby stín.
To přelud, to nebyl tvor lidský,
to šílenství náhlého čin,
já zabil ji – já Kaina syn!
A bez dechu poklesám k zemi,
a ležím jak mrtev, a dál
spěl noci ostatek němý.
Já procitnul posléze, vstal,
a vzpomínky v závod jsem hnal.
30
Již pohasla lampa a ke mně
jen měsíc hleděl, tak čist.
Já zvednul kýs lístek se země...
ten její setlelý list,
dnes, po létech čtěný zas list.
Já pochopil všecko, já plakal,
zněl nocí můj zoufalý ston,
mne spánek nadarmo lákal –
jen hrob její stiší můj ston,
však hrůza! kde jest on?
31
Píseň zamilovaného rytíře.
Bledá slečno, máte v těle
srdce nebo kamení,
že váš pohled prosincový
v led každého promění?
Vždycky jste tak zádumčiva –
rcete, zdali mohl bych
za svůj život na ret krásný
neznámý vám vloudit smích?
Bledá slečno – líce vaše
závojem jsou zastřeny,
a z té roušky hoří oči
jak dva živé plameny,
a těch vašich bujných vlasů
zlatolesklý vodopád –
tak jsem v letních nocech vídal
anděly, kdy byl jsem mlád.
Bledá slečno – chladné větry
počínají krajem chvět,
a co jednou s sebou vezmou,
nenavrátí více zpět,
a mé štěstí žlutým lístkem
32
již se točí v kole jich –
vztáhněte svou něžnou ručku
po těch svadlých nadějích.
Bledá slečno – o mé srdce
u svých nohou máte víc.
Cože vám o jedno srdce?
Sklála jste jich na tisíc,
zlomíte jich ještě mnoho,
než vám hra ta sevšední –
moje srdce není prvé
a není též poslední.
Bledá slečno – milovali
jiní, vím to, také vás,
ale tolik netrpěli
jak já, za ten krátký čas.
Mám snad zemřít na hranici,
či mám zemřít šílený?
Ó čekání bez shledání,
ó živote bez ženy!
Bledá slečno – veslo bije
v bílou pěnu s večerem,
hlas ten jak mé srdce tichne
a umírá jezerem.
Snad ten plavec nedojede –
vlny táhnou prudčeji – –
škoda je těch krásných chvílí
a těch zašlých nadějí!
Bledá slečno – těšíte se
na ten krásný jarní čas,
33
až si z mého hrobu kvítek
utrhnete pro svůj vlas?
A pak řeknete-li v smíchu:
„Jaká škoda, jaký žel?“
Řekněte to, prosím, tiše,
by ten mrtvý neslyšel!
34
Panská věrnost.
Já říkal jí: „Ó nevěř mu,
jeť slovo jeho med,
však žahadlo v něm skryto je,
to poraní tě v ret!“
Leč ona přece přála mu,
co měla, všecko dala mu,
a jsem myslil, zoufalstvím
že sšílím naposled.
A povídám: „Hlas plamenný,
a srdce při tom led,
však jestli – – – já jej pověsím
pak na nejbližší snět.“
A po straně zas: „Hlouposti –
ó znám ty panské milosti,
dá za psa lásku, kterou já
bych nedal za ten svět!“
Jí bylo sotva šestnácte,
a jemu třicet let,
co on jich měl a nechal zas,
by nikdo nespočet’.
Však ona první láskou svou
35
tou plnou, velkou, divokou
jej milovala, poprve
jak oči své k ní zved’.
Tu chopil jsem jej za ruku
a na stranu jej ved’,
a řekl mu: „Já na káru,
vy na trůn jste si sed’, –
já lásky své se odříkám,
však moje puška, pravím vám,
ta donese, kam budu chtít,
ba zrovna čela v střed!“
On oči jiskře: „Musil bych
být jednou z bídných sket,
se světem celým kdybych se
bít za ni nedoved’!“
Já stisk’ mu ruku: „Dobře tak!“
A doma k ní zas: „Zjasni zrak –
ó tenkrát ve své moudrosti
jsem rád se přepočet’!“
Však osud nám ty naděje
přec jenom divně splet’:
kdys ráno v lůžku bez hnutí
on ležel, tich a bled,
smrt žárlivá jej chytila,
na věky s ním se spojila,
a nic se lidí neptala
ni slavných jejíchjejich věd.
36
Já povídám: „Hrom do všeho!
Dám prst si utít hned,
kdyby tu těžkou povinnost
kdo na svá bedra zved’,
a potěšil ji v bolesti.
Ó toto hrozné neštěstí
ji sklátí, jako vichřice
kdy slabý drtí květ.
Ó raděj kuli do hlavy
neb do lahvice jed!“
Jak uslyšela, na nebe
upřela divný hled
a děla: „Věrným přec je mi
jak za živa i pod zemí.“
A duše její přečistá
se za ním dala v let.
Ba pravda to. Ti páni nám
již dosti spletli běd,
a kdy nemohou se sliby
se nám již poroučet,
tu chytře zemrou raději
i s celou naší nadějí,
a ďas je hledej nahoře,
kdy nechtí více zpět!
37
Ballada svatební.
Dnes zlato své vám rozdělím
a co kdo chce, to dám,
bych prostřed vás, již truchlíte,
já vesel nebyl sám.
Ha smějte se! Mně v žert a ples!
Jsem jako mocný král,
neb s hlavy její svatební
dnes závoj rozevlál,
a první její v chrámu krok
mým sledním bude v žití –
oj k ní mne pusťte, musím přec
šťastného soka zříti,
jenž s hlavy věnec sejme jí,
co já kdes budu hníti!
Já barbar! na ní vylákal
jsem přísahu, a snad
teď proto bude rmoutit se
a žalem umírat,
a v loktech svého ženicha
též omdlí, když ji juž
kněz s jiným spojí na věky.
38
Však uzří, jaký muž
jsem bídný proti manželu,
jenž své jí srdce dává
za jeden pohled horoucí,
jímž spita jeho hlava
jak stíny svatých na nebi,
jež věčná blaží sláva.
Ach, již se blíží........ Jásejte
vy blázni, ať můj smích
kol samoten tu nekrouží
po kobkách příšerných
jak netopýr, jenž v polotmě
naráží krvavou
svou hlavou v sloupy, které zde
jak umrlci se pnou,
ať hymnus v chrám ji uvítá,
zkad navrátí se ženou
se srdcem slabým, s duší však
poznáním očištěnou
v dny příští, které nade mnou
se v chrámy velké sklenou.
Dnes budu spáti pevně tak,
že nikdo nesmí mne
svým hrubým slovem probudit
z té mdloby tajemné,
ať anděl skloní nade mnou
svá křídla nebo ďas.
Dnes budu spát tak pokojně
a zítra zas a zas,
39
a dále tak a stále vždy
co čas má jenom roků,
pod kalnou jeho hlubinou
pochován v jeho toku,
s tím červem v srdci neživém
a hmyzem v pevném oku!
40
Pohřební píseň bojarů.
Jenž vůlí boha jsi smrti ušel ve hrozný den,
ó krvavý Caři, buď našimi ústy pozdraven!
Ty kate, sekeru ostři a mohutnou ruku měj,
a havranům a supům za nás hojného masa dej!
Vlož v rakev mi zelený plášť a kopí a meč,
a ostruhy připni, jak šel bych ve slavnou seč.
Můj oř již touží po mně, se vzpíná, jdi, sluho můj,
a za pána naposled pohlaď jej a poceluj!
Pak hrob mi kopej osmi stop v širokou step,
a do něho obraz vlož svatý a sůl a chléb!
Ten hrob mi před vlky trním oblož kolkolem,
a daleko rozházej z něho rodnou, svatou zem!
Snad prsť tu roznese vítr v dálný, šírý svět,
a z hrudi mé vzroste krvavý volnosti květ.
Jenž vůlí boha jsi smrti ušel ve hrozný den,
ó krvavý Caři, buď našimi ústy pozdraven!
41
Ballada půlnoční.
S nebeské měsíc výšiny
do naší hledí dědiny,
prozírá všecka okénka,
a tak se snadně dovídá,
kde jaká skryta myšlénka.
Spí mladý párek pěkným snem
jak bílá růže s lupenem,
a kdo by právě venku stál,
ten velmi by se podivil,
jak na nebi se měsíc smál.
V tom půlnoc s věže přilítla.
Nevěsta ze sna procitla
a vzkřikla: „Bože, pohleď jen,
ó vstaň, můj milý, pro Krista,
smrt k nám se dívá do oken.“
A z venku slyšet mroucí hlas:
„Spas, Bože, zoufalého, spas!
Kdo bolest, žal můj pochopí?
Mou spásu jsi mi urval dnes –
spi jenom, druhu, dále spi!“
42
A ženich jako do truhly,
nevěstě údy utuhly,
a duch, co je tak poděsil,
kdy všecko spalo dále zas,
se na topole pověsil.
43
Pseudoballada.
Stůj, světe, a vypusť páru svou,
a elektřiny proud přervi:
já dnes tě poctít chci balladou,
až ustrnou všecky tvé nervy.
Ty slunce, stůj proti Gabaonu,
a měsíc nad Ajalon údolem,
já tympanů, tub a bombardonů
svou balladu pěju hlaholem.
Noc temná a tichá a hluboká
jak stvořená pro balladisty,
a „měsíček svítil z vysoka“
a byl tak svátečně čistý,
a hvězdičky mrkaly milostně
a skřivan pěl ku nebes chvále,
a sovy houkaly žalostně,
a byla noc – a tak dále.
Já připnu si ostruhy, chopím bič
a cigara, dvě láhve vína,
od domovních dveří velký klíč,
řku: „Ve jménu Otce i Syna,“
44
na hřbet se vyšvihnu Pegasu –
(nu prosím, jen dejte si říci:
já nejsemť vám z lecjakých chuďasů,
on vždycky mi jest k disposici.)
On (totiž můj Pegas) divý až strach,
a vzpíná se, na zadních točí.
Jeť mladý a neskrotný věru to brach,
a před nikým neklopí oči.
Můj Pegase, hříbě mé, buď mi zdráv,
já za celý svět bych tě nedal,
ač oslové hýkají, že’s tak tmav,
že rovna ti marně by hledal.
Teď valášku, vzhůru, ku předu spěj,
však dlouho jsem stájí tě trýznil.
Teď kyne ti veselý, svobodný rej,
po němž tak dlouho jsi žíznil.
Nuž, přes pole, lada, pralesů stín,
přes jezera, bystřiny, skály!
Nám v uši hvizd proniká Meluzin,
řek hukot řve na pochod stálý.
Tam v bažině z fosforu bludičky
by s cesty svedly nás rády;
ó jak jste vtipem chudičky,
ó znám já, znám vaše spády!
Teď v devatenáctém století
ty vaše produkce – ecce –
jsou sotva báchorkou pro děti,
a z fysiky mělť já lekce!
45
Dnes všecko kdy falešné, káva i čaj,
i ženské vnady a mravy,
mně připadá jako podivná báj,
že vy ještě fosfor jste pravý.
A s bohem jděte jen hezky spat,
sic nastudíte se brzy,
a nevíte, reuma jak častokrát
i trpělivého dost mrzí.
Kol hřbitova cesta vedla nás.
Tam na hrobech – hluboko dole –
dle hodinek mých byl půlnoční čas –
to mrtví seděli v kole.
Ba, odtud mé počalo neštěstí –
(tu balladu, prosím, já zažil,
a nevzal ji z národních pověstí,
neb podle Bürgera pražil.)
Tam staří důstojně seděli,
a mladí kolem se smáli,
buď binokly do novin hleděli
neb „barvičku“ vesele hráli.
A sázeli vášnivě – hrobní šperk,
jejž do rakve dali jim drazí,
měl ceny tam as jako s cesty štěrk,
a znovu se sází a sází.
„Má úcta!“ dím. „Drazí pánové,
tož odpusťte odvaze mojí,
se představím: z armády veršové
to sprostý hulán zde stojí.
Nuž, dovolte, abych s vámi též
46
si hodil a zkusil své štěstí!“
a Pegasa chopiv za otěž
k té družině chci jej vésti.
Leč pro boha! pravda-li, bdím či sním?
Jak hadem uštknutý skočím –
já vidím a nevěřím zrakům svým
ó hrůza – ach, kohože zočím?
Toť do středu věřitelů svých
jsem divným byl osudem veden,
toť ďas si ze mne snad stropil smích,
že neschází z nich ani jeden!
Mne poznají, za šosy uchopí již,
a trhají, rvou mi je v kusy.
Oh, věřitel v ruce jakou má tíž,
to neví jen ten, kdo to zkusí.
Já v rukou jich zanechám šosů dvé
a vskočím na kůň jak rybka,
a kůň můj ucítiv břímě své,
se vymrštil vzhůru jak šipka.
A hurra – teď honba nastala!
Já napřed a v patách mi oni.
Toť štvanice je zoufalá,
kdy věřitel dlužníka honí.
Mne obcházel var i ledový mráz,
ač v půtkách byl různých již tužen,
však tehda jak hromy zněl mi ten hlas:
„Teď zaplať, zaplať, co’s dlužen!“
Jen dále, jen ku předu! Skuhravý sbor
jak zvolna se za námi vrtí.
47
Oj, uniká jelen v bezpečný bor,
a daleko vzteklí jsou chrti.
Oh, výborně, valášku, postůj zas, stůj,
ten spurný zástup je skrocen, –
však ubohý, ubohý koníku můj,
ó jak jsi mi uštván a spocen!
Kůň stane. Však slyš zas... jaký to řev
mi proniká z daleka k sluchu!
Toť známý je sbor – oh, hrozný zjev –
hle, armáda letí sem duchů!
Já dále chci, koníka bodám v bok,
– ti z daleka blíže se rojí –
„Můj valášku, znovu zas v hbitý skok!“
Však on jak dřevo tu stojí!
Já rvu jej divoce za hřívu,
můj bičík jej přes uši šlehne,
však on tu k velkému podivu
jen stojí a kopytem nehne.
Již blízko, blizoučko zástup je ten,
můj koník jak v půdu je vbitý,
až poznám ó hrůzo, pravda, či sen –
můj Pegas je – jankovitý.
Ó s bohem, ty mládí vítané,
ach s bohem, vy přátelé všichni!
Ó polituj, duše mé, křesťane,
a za mne si otčenáš vzdychni!
Já k nebi obracím zbožný hled,
a modlitbičku si šeptám,
48
však ret můj modlit se nedoved’,
jen trhaná slovíčka breptám.
Již cítím chladný, hrobový dech,
a mráz mi probíhá ňadry.
Již obklíčila mne se stran všech
ta rota, oděná v hadry.
„Ach, vyrovnám já se milerád,“
k nim koktám s ponížeností,
a pět za sto na místě chci vám dát,
a myslím, toť na mne je dosti!“
„Ne, dolů s ním! Trhejte, celý je náš!“
řve zástup, mne sápat se hodlá.
Toť spiknul s vámi se satanáš:
co chcete, havěti podlá?
Mne zoufalý schvátil, smrtelný strach,
a na srdci, mozku mne studil.
Já vykřiknu: „Ježíš, Maria! Ach!“
Tu hrom a blesk – – a já se vzbudil.
Kde jsem? Jsem já to? Živ-li a zdráv?
Tu ležím, kol temno je všudy,
kam poděl se hrozný onen dav,
zda celé posud mám údy?
Či ďábel tak ve snu jen se mnou si hrál,
kde hřbitov je, kde můj Pegas?
Tu slyším hlasy: „Spi raděj dál,
a sen si hloupostmi nekaz!“
Jak? Možno-li? Konečně k sobě dím,
tož sen byl pouhý to všecko?
49
A já tu ležím a hloupě sním
a chvím se jak bláhové děcko!
Oh, pánové, rozumím vašim hrám,
však nejsem žádné již hoše,
a za tu lázeň do smrti vám
teď teprv nedám ni groše!
50
Balladetta.
Mlada byla. Jediná
hrob jí zdobí květina,
mladé paní s bolestí
svědkem byla neštěstí.
Časně oné mrtvé žal
útla ňádra rozbodal,
a kdy sen jí štěstí svad’,
bez reptání sem šla spat.
A ten mladý, slabý květ
přečkal dlouhou řadu let,
jej se netknul bouře ráz
ani vichrvichr, ani mráz.
Jen kdy někdo kráčí kol,
zachvívá se jemný stvol:
dobřeť ví ta květina,
co můž’ ruka zločinná....
Nic se neboj! Jeho krok
štván je světem rok co rok,
jeho čelo zryto je,
srdce nemá pokoje.
51
Ve spaní i ve bdění
vidí její trápení,
její smutný, tichý hled
studí jej co mráz a led.
V rozkoši i ve práci
život marně utrácí,
až pak jednou přijde sám
se zoufalým pláčem k vám.
Na hrob klesne, zmíraje,
čelem hlínu zrývaje,
v bouřné citů závrati
z kořene tě vyvrátí.
Polibky tě posije,
vroucí slzou polije,
a pak vtiskne tebe v sled
na své srdce – – chladný led.
52
Mnich Florian.
Hoří východ. Jak jen den
na oblohu tiše vstane,
kolem města slavného
na sta velkých ohňů vzplane.
A ty ohně posvítí
kacířům na cestu v nebe.
Prochází se kardinál,
tlupu mnichů kolem sebe.
Jeden ale mladý mnich
mračně zírá na to všecko.
Vece k němu kardinál:
„Nebudiž jen plaché děcko!
Povyjasniž svoji tvář.
Patř jen vůkol, Floriane:
na sta hranic za chvíli
pro kacíře tady vzplane.
Až ty ohně zahoří
výše než lesk slunce zlatý,
pak jich žár neuhasí
ani ten tvůj patron svatý!“
53
Odpovídá Florian,
mladou hlavu k zemi sklání:
„Taká živá pochodeň –
věru, pěkné podívání!
Jedna věta posvátná,
jíž se svět i nebe řídí,
ovšem větší ceny jest
nežli životy sta lidí.
A že za svůj blud a klam
krev i hlavy rádi dají,
za to Pán zas ohnivou
korunu ti podá v ráji!“
Z brány města dlouhý řad
kacířů sem vážně kráčí.
Muži odhodlaně jdou,
ale ženy hořce pláčí...
Vzešlo slunce. V jeden žár
hranice ty náhle vzplály,
a z těch ohňů velebné
písně v kraj se rozléhaly.
Velebné a nadšené,
až se chvěly vůkol stráně.
Florian stál opodál,
a pěl s nimi odhodlaně:
„My hynem, Kriste! Mrtvých těl
žár klesne sprahlý na popel,
54
však co je živilo, zda to
nebude noci odňato?
K nám bídným svůj dnes nakloň sluch!
My víme, Pane, Ty jsi Bůh,
však ti, jenž vraždí, pálí nás,
jen Tebe námi mučí zas.
Již duch náš vazeb těla prost...
Jej, Pane, příjmi na milost,
a kdož nás vrhli v žár a dým, –
ach, odpusť, Pane, odpusť jim!“
Zvolna, tiše, dojemně
umlkaly vážné zpěvy...
Neslyší víc Florian,
a co s ním se děje, neví...
Cítil, pouta nicoty
kterak rázem s něho spadla,
ku bratrům se povznáší
duše jeho čistá, zmladlá – – –
A než zpěvy poslední
kacířů tím žárem splály,
písně Florianovy
z hranice se rozléhaly.
55
Loučení.
Ach, neodcházej do boje,
a viz mne klečet u nohou!
jen jiskru dej mi pokoje,
a neoslyš mne ubohou!
Ó takovéto loučení
jest těžší nežli kamení –
to do vody se ponoří
a širé kruhy vytvoří,
a klidně spí pak v bezednu
bez citu, lásky, beze snů.
Však bez tebe čím budu já?
Tak plna smutku, bolesti
a samotna jak mohyla –
kdo potěší mne v neštěstí?
Ó rozloučení jeden jen
nám v žití přinést může den –
neb žena, kteráž miluje,
pak nelká, ani běduje,
je chladna jako zima, však
buď sšílí nebo umře pak.
„Má drahá Mary, zhřešil jsem
tak mnoho, že mi okamžikokamžik,
56
kdy ještě dlím po boku tvém,
tvůj litostivý kalí vzlyk?
Má drahá Mary, vlasť volá –
zda srdce mé jí odolá?
Když nebezpečí přijde zvěst,
tu každý stařec rekem jest,
jak za léta i mrtvá snět
krvavý zrodí, živý květ.
Já neptám se, zda milovat
bys mohla toho, kdo by dal
se jako sketa v mrzký chvat,
by nepřítel jej neproklál.
Ty sama bys jej stavila,
a v prsou nůž mu stopila.
Však kdybys přece prchla s ním
– zločinná s mužem prokletým –
blesk smrtný s nebes potom sám
by v prachu stavil kroky vám!vám!“
57
Panoš.
Zní nocí píseň panošova
pod oknem dcery pána krásné,
jíž naslouchala bledá luna
a hvězdy třpytivé a jasné.
Leč hvězdám ani bledé luně
ta píseň sladká nezněla,
on na mysli měl živou hvězdu,
a krásnějšího anděla...
Hle, z temna lesa vystupuje
dav černých postav tajně, tiše,
ne vlídných lidí zástup, ale
tlum půlnočních to duchů spíše.
A na jich dlouhé, ostré kopí
svou mstivá luna leje zář,
v jich čele černý rytíř jede,
má zamračenou, hrůznou tvář.
Ó běda – stekli hradní bránu
a dvorem pádí s bouří hlučnou,
však panoš místo v sladké struny
teď udeřil ve troubu zvučnou.
58
I vzplála bitva. Klesá rytíř
pod panošovým mečem v zem,
však za ním padla panošova
mladinká hlava pod mečem.
Ty’s dosáhl již nejvyššího,
jejž žádal’s, štěstí, neb’s dal žití
za tu, k níž lásku nemohl jsi
víc ve svých prsou utajiti.
Ó lépe, že jsi nedožil se
té hrozné, nahé skutečnosti,
jež stejně jako divá bitva
by rozmetla tvé bílé kosti.
Či mníš-li, hochu můj, že tebe
též ona stejně milovala?
Ó neptej se – – a budiž blažen,
že za sebe ti zemřít dala.
59
Pouť za štěstím.
Jel údolím,
a šedý dým
již z rodné chýže v dál mu kýval.
A mluvil tak:
„Přes jas i mrak
k své matce jdu, o níž jsem sníval.“sníval.
Mé tužby cíl
stem dálných mil
mi sladkou září plál a kýval.
Dům onen tam,
o němž jsem sám
za pustým mořem pěl a sníval!“
Však sešlý rov
naň beze slov
se usmíval a jemu kýval,
mluvit se zdál:
„Svůj ideál
zde hledej, o kterém jsi sníval!“
Pak cizí pláň
volala naň,
60
a cizí kraj mu znovu kýval:
„Co ztratil’s tam,
já tobě dám,
jen zapomeň, o čem jsi sníval!“
Za deset let
jej domov zpět
zas volal, dívkou jemu kýval.
Neodolal,
a zas se bral
své touhy k cíli, o němž sníval.
A tak si děl:
„Jak jen bych směl
ten minout práh, jenž tak mi kýval!
Kéž aspoň dnes
mne vítá v ples
té náruč, o níž tak jsem sníval!“
Však pustý práh
se ztrácel v tmách,
a z dálky zas mu hřbitov kýval:
„Co šlo mně vstříc,
nevrátím víc,
tu schvátil jsem, o níž jsi sníval!“
Slz horký řad
mu v líce pad’,
keř na hrobě mu smutně kýval.
„Hle, cíl mých snah
teď kryje prach –
ó kde jsou ty, o nichž jsem sníval!“
61
Ze žití zdob
jen tento hrob
mu zbyl a nyní jemu kýval,
a šeptal keř:
„Pojď k nám, a věř,
že najdeš vše, o čem jsi sníval!“
62
Osika.
Strom bojácně ční do nebe,
mře, živoří jen pro sebe,
tak sám a sám
se chvěje tam.
Je stáří, bouřím vydán v plen.
Ty tíží jej, však jeho sten
ve chladnou dál
zlý vítr svál.
A ve hřbet jeho vrásčitý
znak trestanců je vyrytý,
hlídá si rob
svůj vlastní hrob.
Po jeho těle zlověstné
se býlí jako řetěz pne,
a každý úd
jím pevně spnut.
Klid nenavštíví jeho skráň.
Stín věčné bázně padá naň,
ve větrů svist
se chvěje list.
63
Pták hnízda na něm nestaví,
jen dravci v době únavy
svou chabou snět
smí nabízet.
Ten zatne spáry v jeho leb.
Prst každý jako tvrdý hřeb
ve schnoucí týl
se jemu vryl.
A dravce táhlý, drsný hlas
jím otřese jak smrti mráz,
a dále pak
zas letí pták.
A temná rána ve prsou
až straší černou hloubí svou,
neb nikdy v ní
se nerozdní.
Vnitř raněný se havran skryl,
svá těžká křídla zastavil,
to nový stín
pad’ ve tmy klín.
Jen ještě křídlem zachvěje,
jak všecky v srdci naděje
by uspal den
ve věčný sen.
Ó strome bídný, zmučený,
i lichou bájí znectěný,
64
ó rci mi, nač
by můj byl pláč?
Mne neboj se. Co trpíš, vím,
i záští lidskou, parnem zlým,
leč zříš-li pak
ten černý mrak?
On blesk i smrt i pokoj má.
V ráz jeden svýma rukama
tě uchvátí
a vyvrátí.
Než shniješ, jako žil jsi – sám,
já z těla tvého nadělám
si tvrdých dřev
svou na rakev.
Z tvých listů věnec uviju,
a hlavu svou jím pokryju –
životu v zmar,
a smrti v zdar!
65
O paní morem zemřelé.
Dnes mladinká paní zemřela,
ji v stříbrnou rakev muž dal,
tvář její má podobu anděla,
jejž hluboký ovládnul žal.
Jí svíce planuly nad hlavou,
a jejich svit, lesk a zář
se snášely v její ssinavou
a ledově studenou tvář.
Jí netknul se posud muže ret,
a věnec panenský, čist
byl dán jí v rakev, na hlavu zpět,
a sehnut nebyl ni list.
Muž hluboko do noci nad ní bděl
a v myšlénkách zíral v tu líc,
a bylo mu, jakoby v hrobě tlel,
a nežil na světě víc.
A jakoby dávno v rakvi již spal
a nad ním ples šuměl a chvat,
a jakby kdos cizí oblékal
mu paní ve svatební šat.
66
Ten cizí ji celoval v ústa, skráň
a ňader bělounký sníh,
a ona se smála, volala naň
a v loktech mu ustlala svých.
Muž pomalu, zticha z hrobu vstal
a ložnicí plížil se k nim
a objal paní a celoval
ji poprve mrtvým rtem svým.
Tím polibkem jedním smrt jí dal
a do hrobky vnesl ji své,
tam po boku potom lůžko jí stlal,
a dřímalo mrtvých tam dvé – – –
I vzdýchnul, vzbudí se... pohledne kol,
tam šero si hraje a svit,
on cítí v hrudi vřít sladký bol,
i pláče, rozkoší zpit.
Ten její rajský, panenský ret!
On šílen, kráčí k ní blíž,
a shýbá se k ní, zas vrávorá zpět,
a na srdci divokou tíž...
I skočí, se rty svůj pečetí ret,
a v srdci plamen mu plál,
však ústa její chladná co led,
a mráz mu z nich do duše vál.
Tu vzplanuly svíce a pablesk jich
kol retů jí dolů se krad’
67
jak trpký, vítězný, jásavý smích,
kdy krví syt divý je hlad.
Muž nehnut, jakoby přimrazen
stál, v líci hrůzu a děs,
pak vyrazil zoufalý ze hrudi sten,
a těžce na rakev kles’.
Již doplály svíce a jitra třpyt
mu dávno nesl se v líc,
on posud spal, hroznou vidinou spit,
a nikdy juž nepovstal víc.
68
Ballada o dceři krále Jana.
Král Jan má krásnou dceru,
já dobře o ní vím,
já chtěl bych, na svou věru,
ten poklad zváti svým.
Jen jedenkráte spáti
jí bujných na ňadrech,
v snu slyšet ji se smáti,
v snu slýchat její vzdech.
Neb ona v pláči, smíchu
svůj tráví mládí čas,
a v podvečerním tichu
zní slavičí ten hlas.
Na křídlech vánku sladký
ten hlahol letí v svět,
tam hasne, mře a zpátky
zas ozvěnou jde zpět.
Smích její jakby lákal
a vzbouzel tajný žal.
Kdo slyšel jej, ten plakal,
a dlouho vzpomínal.
Kol pastýř stáda nechá,
a rybák plnou síť,
69
i poutník slabý spěchá,
by slyšel hlas ten znít.
Však záhy ve kvil touhy
ten zbloudil jemný smích,
zněl celý soumrak dlouhý,
než v půlnoc klidnou ztich’.
Tu sama, steskem spilá
v tmu prázdnou hleděla,
své ruce v ňadra ryla,
a rána dobděla.
Však nejhůř potom z jitra:
tu vzchopila se v ráz,
a silou bouře z nitra
svůj divý rvala hlas.
Ten zoufalý smích vtínal
jak nůž se všechněm v hruď,
tu každý ruce spínal:
„Bůh milostiv jí buď!“
A byla zvěst, že jednou
sem z dálky přijel host
zřít její krásu lednou,
ten pyšný světa skvost,
a zřev tu chladnou vnadu,
„To málo pro mne,“ prál.
Jej štváti dala z hradu,
však on se ještě smál.
A tomu doba dlouhá,
co zmizel v černý les,
70
a v její ňadra touha
se vhlodala jak rez.
Pak darmo hlavu chýlí:
„On nejde nazpátek!“
„Ta naše paní šílí!“
„Toť hrozný byl mu vděk!“
Tak na pavlan kdy vstoupí
ze zlatých veřejí,
i mramorové sloupy
se v nitru zachvějí.
Dnes večer zas tam stála
a v dálku hleděla,
zas kvílela, se smála
a rána dobděla.
A z rána – slunce svitlo
na její bledou líc.
Cos v údole se kmitlo
a blýskalo vždy víc.
To stříbrné je hledí,
to stříbrný je štít.
Ten jezdec slova nedí,
jak do kamene vryt.
A stojí, vzhůru zírá –
– ty paní, zdali víš?
Pěst jedna úzdu svírá
a druhá ruka výš
jak v přísahu se zvedá.
Tu zjasní slunce líc – –
i vzkřikla slečna bledá,
a vrhla se mu vstříc.
71
A ticho... Ve hluboku
to tělo, bolný zjevzjev.
Tam skálu v rychlém toku
ta mladá barví krev.
Král Jan svůj život kleje
a nebe, celý svět,
a rytíř jen se směje
a zvolna sjíždí zpět.
72
Ballada žabí.
Kdys v jasné, letní noci žabí sněm
pěl bídné lásky smutné requiem.
U svého otce mladý žabec sed’,
byl sláb a nešťasten a hrozně bled.
A tak děl k otci: „Vidíš, na hrázi
jak milenců se dvé tam prochází!
Oč, šťastnějších že nezná širý břeh,
a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“
I vzplálo léto – čas je, pomalu
se hojit ze své lásky úpalu.
Po břehu ke vsi svatebčanů dnes
hle, s písní, střelbou hlučný spěchá ples.
Trub hlahol žabí píseň přehluší,
dí žabec: „Jak mne rve to na duši!
Oč, šťastnějších že nezná širý břeh,
a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“
Tu vstala noc – na nebi samý skvost,
a do jezera divný přibyl host.
73
Tak známý všem a mladý hoch to byl,
sliz vodní bledou, mrtvou tvář mu kryl – –
A starý žabec: „Říkej otčenáš,
hle, dítě nerozumné, tu to máš!“
74
Zrazená.
Na čelo jí ledovité,
v líce hlady zmořené
zvěst přilítla, znítila je
do čirého plamene.
„Ten, jenž všecko sliboval ti,
a pak všecko tobě vzal,
jinou nyní líbá v dáli,
zapomněl a – přísahal!“
A než dva dny uplynuly,
žena v rakvi ležela,
tvář tak bleda, děsně krásná
jak padlého anděla!
V ruce křížek, a ret siný
jak by v smích se křivit zdál,
a na hlavě myrty vínek
vichr divým vztekem rval.
Podzimní den na hřbitově
skromný průvod uviděl.
Zmlkly zvony, a kněz šedý
tato slova vážně děl:
75
„Štve nás noc i denní záře,
slunce znoj i zimy mráz,
však tam v nadpozemské výši
v novou růži zkvete zas!“
Tu se mrtvá pozvednula,
z očí blesk jí strašný plál,
a ten vlas jak druhý příkrov
kol jejího čela vlál:
„Nechte si to svoje nebe,
raděj v peklo, nežli s ním
tam se setkat, se zlosynem
nevěrným a prokletým!“
76
Rytíř a dívka.
Rytíř:
Můj pyšný zámek tamo ční
jak měsíc do tmy půlnoční,
já bohatší jsem, král než sám –
buď mojí!
Dívka:
Pane, nechci k vám!
Rytíř:
Mých otců činy, moje páž
jsou jména mého čestná stráž,
mou pověst závidí mi král –
buď mojí!
Dívka:
Pane, jděte dál!
Rytíř:
Jsem mlád; všech dvorních paní květ
kdy chci jen, zlíbat smí můj ret,
i královnin jsem vzrušil cit –
buď mojí!
Dívka:
Pane, nechci být!
77
Rytíř:
Král žárliv na mne, rozkázal
můj zbořit zámek v čele skal,
mne spoutat zlými okovy,
mou hlavu oddat katovi!
Dívka:
Ne, nikdy ne! Snad dosud čas...
v mé ložnici nenajdou vás,
až setmí se, pak z chýže ven
tě vyvedu – jsi svoboden.
Jsi v nebezpečí, chud a sám –
pojď! na útěk se s tebou dám,
a proti vrahům tělem svým
tě zastíním!
78
Hon.
Na honbu jel Józa král.
Přes pole se kvapně hnal,
pláň proletěl i hvozd černý,
vinice i bažiny,
až mu z celé družiny
zbyl jen Diviš, přítel věrný.
Jeli dále klopotem
– tryskem chví se celá zem –
jak dva běsi rozezlelí,
až ve mladém osení
oři jejich schvácení
padli, pěnou kryti celí.
Jako bouře po lese
od vesnice žene se
na ně sedlák s divým křikem.
„Jak nad námi živ je Bůh,
dnes ti, králi, věčný dluh
jedním splatím okamžikem!
Zlý tvůj osud sem tě nes’!
Tobě dražším jeden pes,
než sto bídných, selských lidí.
Hoj, kdo krev tak prolévá,
79
a vichřici rozsévá,
za čas krátký bouři klidí!“
A tu blýskne ostrý nůž,
král svůj konec čeká juž
a se chvěje v náhlém strachu.
Však se Diviš rozehnal,
kralovraha k zemi sklál,
a ten hyne před ním v prachu.
„Viz, Diviši, chátra ta
nevěrná a proklatá
na mne, pána, ruku vztáhla,
má že ruka svěcená,
pro ně krví sbrocená
na ně přísně kdysi sáhla!
Ale Bůh mi svědkem buď,
a mne za to krutě suď,
že jim stokrát všecko splatím!
Zřím plát znovu krve nach:
aneb zatlápnu je v prach,
aneb sám svůj život ztratím!“
Diviš hledí do země,
a si myslí tajemně,
že kdo v divém hněvu plání
ve své pomstě nezralé
vztáhne ruku na krále,
není hoden slitování.
Od vesnice po chvílce
běží dítko v košilce
80
udýchané za tatíčkem.
Bosé nožky uštvány,
zlaté vlásky scuchány,
a strach hledí mladým líčkem.
Beze hnutí leží tu
otec v bujném pažitu,
dítě v bázni volá stále,
až po marném hledáníhledání,
křísení a volání
v pláč vypuklo nenadále.
Ale spurný Józa král
pěst svou k ráně rozehnal,
prudce udeřil je v líčka,
až se dítě zachvělo,
a pak náhle skácelo
polomrtvé u tatíčka.
A když koně povstali,
znovu sedla připjali,
volným krokem dál se brali,
pryč s té stráně tesklivé.
Mlčí král, a v děsivé
sny se věrný Diviš halí.
Diviš hledí do země
a si myslí tajemně,
že kdo v divé pomsty plání
tak se k pomstě rozlítě,
vztáhne ruku na dítě,
není hoden slitování!
81
Vidí v duchu rodný dům
smutně čníti k nebesům,
a v něm svoje ležet dítě
s krvavými okovy
u mrtvoly otcovy...
Diviš zavřel oči hbitě.
– – – – – – –
Měsíc ukryt za mraky
v boj se pustil s oblaky,
a když zahnal všecky stíny,
viděl, dvé jak ze mlází
jezdců černých vychází,
však jen jeden z doubraviny.
82
Ballada básníkova.
Bouře lítá černou nocí
mlází rve i suchý strom,
proudy deště bijí v okna,
vzduchem tříská divý hrom.
Tehda prvním žití pláčem
zaúpěl můj dětský ret,
taký byl můj smutný příchod
na ten boží, divný svět.
Moje drahá matka leží
v mdlobě, bolné mrákotě,
zavřevši své oči, snila
o mém příštím životě.
Ale jak tu těžké zraky
znova vzhůru pozvedla,
podivné tři bílé ženy
kolem lože zahledla.
Jako přelud zjev jich míhal
v modravý se blesků svit,
rod to Sudic, který lidem
pozemských dnů spřádá nit.
83
Děla prvá: „Budiž bláznem,
věčným bláznem dítě to,
ve všech přáních svých a tužbách
budiž napřed prokleto!“
Děla druhá: „Žebrák pouhý –
sám si kopej vlastní hrob,
život jeho budiž pouští
bez květů a bez ozdob!“
„Ne tak!“ děla třetí děva,
a ret její dýchal hněv,
divoký a sarkastický
byl ten její kletý zpěv:
„Budiž žebrákem i bláznem,
obé v žití najednou,
osud jeho čiré bídy
propastí buď bezednou!“
A jak vzkřikla moje máti,
zmizly všecky v jeden ráz,
dým jen temný zůstal po nich,
zápach hrobů, ostrý mráz.
Máti, moje drahá máti,
vidouc hrob mých nadějí,
měla’s tehda dítě svoje
zardousiti raději.
Neboť i po létech ještě
při vzpomínce oněch chvil
ku srdci se otrávená
krev ti žene ze všech žil.
84
A ty bleda, nepokojna
ptáš se: „Dítě, řekni jen,
zdali naplnil se přece
Sudic hrozný výrok ten?“
„Naplnil se vrchovatě
osudu ten hrozný trest,
neboť žebrákem i bláznem –
obé to jen básník jest.“
85
Ballada života.
Ó vojíne, jenž na zpěněném oři
v před pádíš supem, kam tě touha žene?
O tvrdý křemen podkova tvá zvoní,
prach za tebou se v šedé sloupy klene,
a bílý plášť tvůj v pozdním šeru kmitá,
a jako prapor nad tvou hlavou lítá.
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však sotva na píď urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’ –
Věčně dál a věčně v před!“
Ó plavče, který na slabounké lodi
jak střela letíš, kde že cíl tvé pouti?
Ve bílé pěně veslo tvé se brodí
a prudké vlny lehký člunek rvou ti,
však plachta tvá si s větry volně hraje,
a jako prapor nad tvou hlavou vlaje.
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však na píď sotva urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’ –
Věčně dál a věčně v před!“
Ó strojníku, jenž na kovovém draku
se ženeš v svět, kdy odpočineš sobě?
86
Tvá hlava mizí v páry sivém mraku,
tvé ruce plny mozolů jsou obě,
a bílý dým se za tvým strojem plouží,
a jako prapor nad tvou hlavou krouží.
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však sotva na píď urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’ –
Věčně dál a věčně v před!“
Jen leťte, bloudi, do své zkázy dále!
Já zřím, jak osud ze zadu vás chopí
a mrští vámi silou k ostré skále,
či v moře hloubi na věky vás stopí,
a smete vaši úzdu, šroub i veslo,
a v smíchu bude čísti vaše heslo:
„Já z domova jsem vyjel záhy,
však na píď sotva urazil své dráhy.
Ne nadarmo já starý prapor zved’:
Věčně dál a věčně v před!“
87
LEGENDY.
[89]
Původ varhan.
Na prahu věků, dříve než světy
ohromné, různé z ničeho pošly,
dříve než vesmír zbudován velký,
na prahu věků, v tajemné chvíli
kynutím jedním Serafů sbory,
Cherubů pluky, legie duchů
k své stvořil chvále Hospodin BůhBůh.
Do prsou různé vložil jim hlasy:
Šveholy vánků, rachoty bouře,
dunění moří, labutí stony,
blažených jasot, trápených nářek,
šeptání panny, rouhání obra,
všecko to v jeden ohromný, silný
splývalo hlahol, triumf a zpěv!
„Svatý jest, Svatý, Velký a Jeden
Hospodin Věčný, ku Jeho slávě
úzký jest vesmír, těsné jest nebe,
krátká jest věčnost, ničím jest všecko
před Jeho tváří, který byl vždycky,
jesti a bude na věky věkův,
Hosanna, Hosanna, Hallelujah!“
91
V kruhu tak duchů zpíváno bylo
s nadšením, plesem, silou a něhou,
se svatou hrůzou, tajemným žasem.
Dlouho tak trval lahodný koncert,
posléze – běda: zaujati pýchou
ustali mnozí, jiní zas v odpor
zvedli svůj vzdorný, divoký hlas.
Umlkli druzí, dobří a svatí,
ve strachu plachém k Tvůrcovu trůnu
zvedali zraky. On ale mlčel,
nehnutě seděl, neboť ta vzpoura
před Jeho tváří byla jak chvění
slabounké třtiny, neboť ta vzpoura
byla jak kapky jediné šum.
Konečně duchy vzpurné a hrozné
– pozvednuv zraky, do nichžto nikdo
odvahy neměl stopit své oko –
jediným hledem, jediným bleskem
jakoby píří vichřice smetla,
s nebeských výšin v hlubinu pekel
srazil a dále snil dumy zas.
Zněměly navždy spurných těch duchů
mohutné, sladké, vážné a vroucí
hlasy a tony. Ležely kolem
smutně a tiše, jakoby velká
tížila vina duše jich čisté.
Konečně přece pojala lítost
věčného Pána. Vzdýchnul a děl:
92
Syré jste hlasy, smutné a tiché.
Mlčíte nyní, v souladu velkém
vy jenom samy němy jste pro vždy.
Sželelo Mně se vašeho ticha.
Znovu vás volám k životu, písním.
Pějte a hrajte líbeznou hudbou –
ku chvále Svojí stvořil jsem vás.
Řekl a zmlknul. V záchvatu plesu
všecky ty tony, všecky ty hlasy
tiché a němé povstaly rázem
sřaděny v jeden tajemný útvar,
jakýže nikdy na nebi vídán
nebyl až posud. Počaly svorně
ohromný opět triumf a ples:
„Svatý jest, Svatý, Velký a Jeden
Hospodin věčný. Ku Jeho slávě
úzký jest vesmír, těsné jest nebe,
krátká jest věčnost, ničím jest všecko
před Jeho tváří, který byl vždycky,
jesti a bude na věky věkův,
Hosanna, Hosanna, Hallelujah!“
Báječné, tklivé, nadšené, divné
varhany chrámů. Slýchaje hlas váš
mohutný, sladký, vážný a vroucí,
opouštím s duší zemský ten údol,
vznáším se myslí do říše duchů,
s anděly nebes pojím svou píseň
v jediný hymnus, triumf a ples.
93
Krůpěj potu.
Jedna potu krůpěj spadlá dolů s čela
cenou svojí sváží světů stáda celá.
Nad skončenou prací snil tu Dělník věčný,
před ním hvězd se tísnil zástup nekonečný.
Vše to Jeho vůle, Jeho síly dílo:
prohlížel a viděl, že by dobré bylo.
Beze hnutí ještě hvězdy stály tady
jako zlaté plody bájné ze zahrady.
U Tvůrcova srdce tetelíc se jemně
nejblíže tam stála malá naše země.
Okeán i pevno mlčely a ždály,
až se zlíbí jejich promluviti králi.
ReklŘekl Bůh: „Nuž leťte prázdnem všehomíra,
vířením svým plňte lada jeho šírá.
Každá podle vlastní povahy a druhu
vespolek si hrajte v přikázaném kruhu!“
Zaujaly své prahy, zaujaly své trůny
komety i slunce, planety i luny.
94
Poslední pak ze všech země byla naše,
do neznáma plula nesměle a plaše.
A tu v prvním letu se Tvůrcových skrání
jedna malá krůpěj potu spadla na ni.
Svatá krůpěj sletla, oživnula rázem,
a co člověk prvý doletěla na zem.
V potu zrozen, v potu denní chléb svůj máčí,
a tak věčné v práci k svému hrobu kráčí.
95
První lidé.
Bůh Velký učinil ze hlíny lidské tělo,
svou duši vdechl v ně a byl to člověk živý,
a v ráj byl postaven, kde vše se kouzlem chvělo,
a viděl neznámé a tajné posud divy.
Zřel valný Fison, proud, jenž se skály se řítí,
v něm zlatem blýskala se každá jeho vlna,
zřel onyx nádherný, jenž luznou duhou svítí,
ten ráj jak vína číš, jež lahody je plna.
Však člověk vzdýchaje své mladé čelo klonil
nad toky Fisonu a snil tak v zamyšlení,
a jeho mračný zrak déšť prvních slzí ronil:
ten ráj tak velebný, ten rájem jemu není.
Stál dlouho zadumán. Řev lva, zpěv sladký ptačí,
lesk slunce zlatého a vánku hudba tichá
jej k plesu nevzbudí. Bůh nad ním mračny kráčí,
a vidí jejjej, an lká a trudí se a vzdychá.
Děl Bůh: „Zda k štěstí jsem jej nestvořil a blahu?
Nač jeho slzy mně? Zda čekat mám, až jednou
ty slzy veškery až k mého nebe prahu
jak příval obrovský se z dolu země zvednou?
96
Co žádáš sobě, mluv, ty dítě lásky mojí
a hořkých prázdna chvil a valných dnů a věků?
Má ruka otcovská tvé všecky tužby skojí,
mně s tebou teskno jest, ó mluv, já najdu léku!“
A člověk otevřel své smutné těžké zraky,
a k Bohu zvednul je. Tak tiše oba stáli,
nad nimi šeptaly si cosi bílé mraky,
a vánky zvědavé k nim tísnily se z dáli.
To chvíle byla, noc kdy svoje hvězdy volá
na nivy nebeské, jim měsíc chodí v čele,
co šero tajemné jak vlk, jenž ukryt z pola,
se tají kol a kol a děsí strážce bdělé.
To chvíle byla, pták kdy s družkou svojí dřímá,
pod křídla navzájem své hlavy skrývajíce,
kdy lvice po boku lvů klidný spánek jímá,
a cherub zastírá si v snění zářné líce.
A žasnul člověk též a palma svoje listy
jak ruce mateřské až k jeho kladla skráním,
bez vůně, průhledný vzduch vlahý byl a čistý
a kolem vlnil se jen tajným zachvíváním.
A člověk neviděl, jak hvězdy zajiskřily,
a měsíc zjasnil tvář a Bůh se snášel dolů,
jak náhle oslnil ráj světla příval bílý,
a srdce tvorů všech jak v sladkém plála bolu.
A zlehka dotekl se Bůh člověka toho,
a prsa mladistvá se jemu otevřela,
97
tam v bázni tísnilo se nových citů mnoho,
tam síla prvotní a čistá posud vřela.
A jedno srdce vzav mu ránu zcelil zase
a srdce přetvořil na tělo ženy krásné,
a člověk neviděl, jak nad ním zachvívá se
jak kalich květiny to tělo nahé, jasné.
Jak zlatá koruna vlas její těžký, hustý
nad čelem třpytil se a padal dolů proudem,
a vzdechy vlnily jí panenskými ústy
a sladké vzrušení jí každým chvělo oudemoudem.
Jak měkký ňader sníh a cudné boky plály!
Jak zářil velký zrak pln snění a pln touhy!
Kdy retem růžovým jí pohnul výkřik malý,
tu člověk opustil svůj těžký sen a dlouhý.
A viděl... poznal ji... A náhle projel duší
mu plamen rozkoše jak sladká, vroucí Vesna,
své štěstí nesmírné teď jasně zří a tuší,
kdy líbá ženu svou, na prsy její klesna.
A děl jí: „Ty jsi má, ty’s duše duše mojí,
ty’s druhé srdce mé, ty’s život můj, má ženo!
My jedno tělo jsme, nás jedna láska pojí.
Buď ráj nám domovem a věčnost naše věno!“
Zas klesli v náruč si a zaplakali touhou,
ret ke rtu přimknuli tak vášnivý a spilý,
a v hrudi cítili jen blaho, rozkoš pouhou,
v svých slzách smáli se a sobě jenom žili.
98
A v lásky souzvuku vřel s nimi celý Eden
– – – – – – – – – – – – –
a druhý den, kdy spěl kol nich svým vážným tahem,
juž oba prodali to všecko za plod jeden,
a štěstí vlastního se stali bídným vrahem.
99
Láska.
On jedinou jen v žití miloval,
však od ní posměch místo lásky vzal.
I zvolal divoce: „Buď prokleta!“
Svou zvednul hůl a kráčel do světa.
A chodil rok a chodil samoten,
za nápoj míval vlastní slzy jen,
za pokrm žal, a družkou jedinká
mu byla svatá, čistá vzpomínka.
Kdys poutník též se k němu přidružil.
Ne lidem, duchům podoben spíš byl,
a z líce bledé velký plál mu zrak
jak hvězda, která svítá od oblak.
A hleděl mu až duše do hlubin.
I pravil: „Jaký chmurný, dávný stín
tvé srdce halí? Anděl pomsty jsem –
ty hrozného cos tajíš v nitru svém!
Leč všecko vím! Již vyjasni svůj hled,
dnes nešťasten jsi, věř jen, naposled.
Než mine den, tu, jež tě zradila,
má peruť pohřbí jako mohyla!“
100
A jinoch zavřev oči, ruce spjal,
zpod brv proud slzný v líce se mu hnal,
a před anděla na tvář svoji pad’,
a děl: „Ó milost! Mám ji přece rád!“
101
Legenda o Chmeli.
Oj, otče Chmeli, slavné tvoje jméno
na věky bude v Čechách velebeno.
Neb před potopou juž jsi tady byl,
juž tehdáž božskou žlutou šťávu pil.
Svou milou bylinu jsi sázel v půdu,
bys měl čím veselit se v žití trudu.
Neb věru, brzy přišel hrůzy den,
a celý svět byl vodou zatopen.
Což voda tobě, když měl’s nektar zlatý,
jímž kýpěl stále pohár vrchovatý.
Jak veselo! Leč přišla na konec
i na tebe ta kletá voda přec.
Tvůj pivný sklep byl zatopen již zhola,
a hrdlo tvé za doušek marně volá.
Však hrdý ještě chmel tvůj tady stál,
a bludným ptákům útočiště dal.
K těm ptákům také ty’s se vsoukal náhle,
a pevně chopil ruky jeho táhlé.
102
Nechť prší příval týdny nebo dél,
nad všecky vody pyšně ční tu chmel.
A z květů jeho ruka šťávu stlačí –
to v nouzi také pijanovi stačí.
Až posléze vám pomoh’ Pán Bůh sám,
a suchou zase půdu zřídil vám.
Co první tvoje práce potom byla?
Dbát, aby z půdy chmele vzrostla síla.
A když jsi s první opičkou tu spal,
tu celý vesmír radostí se smál.
Oj, otče Chmeli, slavné tvoje jméno
na věky bude v Čechách velebeno.
My, děti tvoje, šťávu chmele zas
jak sám ty druhdy,druhdy pijem v každý čas.
A voláme tak veselí a jaří:
„Nechť bylině tvé v Čechách vždy se daří!“
103
Lístek zapuzení.
I.
Pod mrtvým nebem dřímal palem sbor
svá útlá těla v slunci koupaje,
dech léta suchý, parný, zimničný
v poušť sprahlou pálil žírný judský kraj,
a vzduch se chvěl jak moře plamenné!
A pod palmami, jejichž lupeny
jak mrtvé ruce smutně, bez vlády
se dolů nesly, stádo ospalé
se v chomáč tísnilo, a dále tam,
kde studna prahnouc slední vláhu svou
před rety parna v hloubi skrývala,
se usadila žena mladistvá,
těch ovcí hojných bdělá strážkyně,
nad všecky Judstva dcery krásnější,
nad všecky záříc tichou pokorou
a čisté duše svatou cudností.
Jak proudy Jordanu jí tekl vlas
až k útlým bokům, oka čarosvit
žhnul jako sladké ráno májové,
104
a jemná ňádra jak dvé beránků,
jichž vlna posud ostřím netknuta,
se z temné řízy plaše bělela.
Po cestě holé, jež se tratí v prach,
svůj těžký vlekla karavana krok
jak průvod pohřební, a zvonku zvuk
zněl unyle a teskle. Stanula
a vůdce prosil Saru o vodu.
I vzala vědro, vláhu čerpala
a napojila jej i sluhů sbor
a všecky velbloudy. Pán mlčky stál
jsa zajat její krásou, vlídností
a duše dobrotou, jež sotva kdy
se v spanilejší útvar vtělila.
Pak otevřel své hojné poklady,
tož plody krajů dálných, zámořských,
pych země – zlato, drahé kameny,
a vonné masti, jemná tkaniva,
pych moří – velké perly, jejichž lesk
byl mdlý jak slza v taji roněná,
a ze dna hlubin vzácné koraly.
A z toho všeho dar jí učinil
a prsten ještě přidal přeskvostný,
v němž jako hvězda démant blýskal se.
To podal jí a vlídně prosil pak,
by v památku a vděk je přijala.
I vzala s díky, rdíc se v tváři své
a zlíbila se jemu velice.
On děl: „Kde otec tvůj, ty kráso má?“
105
I řekla skromně: „Pane, Sara jsem,
můj otec – dávno zesnul, za ním máť
mi odešla, a bratr pouze zbyl,
tenť z kmene Judy jest a předobrý,
jej navštivte a hostem buďte nám!“
I minul den a druhý Saru zřel
již chotí cizince, šla v jeho vlasť
a jiný v náruč svou ji pojal kraj.
Tam za bratra dvé srdcí nalezla:
tož chotě, jenž ji nad vše miloval,
a družku, kterou on jí získal sám.
Ti plašili jí s čela každý stín,
jenž jako lehký mráček na nebi
tam objevil se při vzpomínce té,
že touží po ní bratr v daleku.
I spěla ve chrám, Bohu děkujíc,
že chotěm tím ji ráčil obdařit.
II.
Rok pátý šel, co ženou byla již,
však žádné dítě posud nesmálo
se na ni. Žal a smutná předtucha
jí srdce spjaly těžkým řetězem,
a ona vroucně k Bohu zalkala,
by plod jí seslal dávno toužený.
Tu slyšela v svém srdci Boha hlas:
„Co žádáš, stane se, buď s pokojem.“
Pak chotě prosila, by dovolil
jí navštíviti bratra milého.
I spěla s touhou v rodný, starý dům,
106
a zřela známý, požehnaný kraj,
kde v stínu chladných palem pohřbila
mladosti kouzlo drahé, prchavé.
A bratra líbajíc, tak děla mu
ve studu plachém, retem bázlivým:
„Již čtveré stromů spadlo lupení,
co manželu jsem byla snoubena,
však posud tížila mne kletba zlá,
jíž Bůh mně bídné lůno uzavřel,
až nyní syna zaslíbil mi On.“
Leč s divým smíchem děl jí bratr tak:
„Znáš zapuzení lístek, bláhová?“
Slz ručej ubledlou jí polil líc:
„Nechť promine ti podezření Bůh –
můj choť tak dobrý jest! –
A bratr vstal
a vyhnal z domu ji a tak jen děl:
„Jdi k němu tedy, ke mně nikdy víc!“
A ona k choti vracela se zas,
a její krok byl plachý, bázlivý,
jak tajná jakás tíha tlačila
by k zemi její život ubohý,
a tíhou tou ten lehký lístek byl...
I vešla k choti, však co zřela tam,
jí protklo srdce jako žhavý nůž:
Jej uzřela své družky po boku,
jak líbá ji a tiskne k ňadrům svým.
A Sara vzkřikla hrozně, zoufale,
a k zemi klesla – palma zlomená.
107
A její manžel takto děl jí pak:
„Zde zapuzení lístek – uznal soud,
že’s neplodná. Já v míru propouštím
tě k bratru tvému, jdi si v pokoji!“
A ona jako ovce trpící,
jež k žalobám a hněvným výčitkám
svých neotevře úst, jen děla jim:
„Pro svaté ono pouto přátelství,
jímž vy jste lnuli ke mně, neblahé,
a pro ten vroucí lásky mojí cit,
jímž já vás každý milovala čas
a posud miluji, dnes žehnám vám:
Ó buďte šťastni, šťastni... na vždycky!“
A vyšla vrátkým krokem, nešťastná,
a do noci se brala nevlídné,
a oni hleděli, jak za obzor
se tratí její smutný, žalný zjev,
až v dáli splynul s nebes hlubinou.
Dřív měla bratra, družku, manžela,
teď vše jí vzala chvíle jediná
tak záhy... hořká sudbo života!
Leč ona spěla v chrám, vzdát Bohu dík,
že vložil jho to těžké, studené
na její slabou, malomocnou šij.
III.
Pak zašla v širou, žitíprázdnou poušť.
Tam každou novou chvílí nová smrt
číhala na ni, buď jak skrytý vrah,
neb vedro řeřavé, neb žízně spár,
108
neb divá, vroucí krve lačná zvěř.
Ach on, choť její sám, jenž úpalem
jí hrozným druhdy zmíral u nohou,
a jemuž ona ráda nabídla
zdroj chladný vláhy, život vrátivé,
teď neměl ani kapky soucitu
s ní ubohou, on všecku lásku k ní
si vyrval z duše. Sara plakala
tím pláčem hořkým, který prolévá
žal smrtný, hrozný, touha jediná
– vjít se smrtí a stíny v sbratření.
Pak vroucí prosby nesla Bohu daň,
by zapomenout dal jí na všecko,
neb smrtí zbavil bídy veškeré;
za bratra, přítelkyni prosila,
za dítě své, svou těchu jedinou,
jež pod srdcem jí chvělo se a hruď
jí naplnilo tuchou mateřství,
však nejvíc, nejvřeleji za chotě.
I smiloval se její dobrý Bůh,
a přišel čas, kdy stinnou pod palmu
se položila v mnohých bolestech
a porodila dítě. Maličký
se usmál na ni, dávno ždaný syn.
Toť chotě byly tahy, známé tak
a předrahé, jež ona v hlubinu
si srdce navždy vtiskla. Znovu dnes
je vidí po svém boku, daleko
však milostnější, krasší bez míry.
Ó jaká náhle ozářila slasť
jí duši bolnou! Znovu, poznovu
109
své líbá dítě, plod svůj žádaný,
a rozkoší se spíjí bezednou.
Pak usnula a Bůh jí řekl v snách:
„Jdi, vrať se domů, k svému choti zpět,
onť čeká tebe. Pro tvé muky vše
a za tu lásku ženy velikou
a čistou, již jsi k němu živila,
já odpustil mu dnes.“
I povstala
a tisknouc sladké dítě k prsům svým
zpět putovala s hojným plesáním
a díky mnohými, a na rukou
si poklad nesla srdci nejdražší.
Po žhoucím písku pouště kráčela
kde ani skromná, chladná studánka,
ni palma s loubím stíny steloucím
se neusmála na ni. Dětský pláč
jí zrýval hruď a v prsou žíznivých
jí mléka živý pramen vyschnul již.
Jí slunce snášelo se nad hlavu,
dech žhavý ve tvář zemi sálajíc
jak výheň pekla. Kolem zela poušť
jak moře mrtvé, širé, bez konce,
bez břehů spasných, písku ve vlnách
se staré kosti smutně bělely.
A dítě lkalo vezdy víc a víc
a její žízeň rostla dál a dál.
Tu marně k nebi těžký nesla zrak,
on těžší ještě klesal dolů zpět,
110
až mdloba v své ji údy pojala,
a každý oud jí zapřel službu svou.
Tu klesla k zemi, zraky zakrylo
jí temno, písek líce zmučené.
V tom na blízku se ozval zvonků zvuk,
zněl vesele jak úsměv naděje,
a za ním spěchal hlahol hlasů dvou.
To velbloudi dva rychle spěli sem,
však jezdců zrak let jejich předbíhal
až k mezem dalekého obzoru,
a stanul tam, kde v písku kynulo
jim žalné ono, smutné zjevení.
I vzkřikli muži, hbitě sskočili
a zvedli ženu lokty lehkými,
a proudem slz a deštěm polibků
a slovy milými zas vraceli
ji životu. Pak: „Choti předrahá!“
„Má sestro!“ „Bratře! Muži milený!“
„Mé dítě přesladké!“ „Ach odpusť nám!“
„Ze srdce ráda!“ Hlasy nezvyklé
tak slyšet bylo dlouho. Celá poušť
jim naslouchala v tichu hlubokém.
I tekly slzy plesu, radosti.
A děla Sara: „Rci, kde družka má,
já odpouštím jí též.“ Děl tiše choť,
svou v studu k zemi chvějnou kloně líc:
„Nechť lehkou jest jí naše rodná zem!
Bůh neduhem ji těžkým sklonil v hrob,
a zjeviv se mi ve snách přikázal,
111
bych s bratrem tvým šel tebe hledat v poušť.
Nuž zapomeň a s námi domů pojď,
a k radosti nám všechněm živa buď,
ne minulému víc, však blahu jen,
jímž nová usmívá se budoucnost.
Pojď, dej mi ruku svou a dítě své!“
A ona pouze děla: „Ráda jdu.“
Pak na tvář padli svou, v té ohromné
a širé poušti zrnka drobounká
a pěli díky v svatém nadšení,
neb milostivý, veliký je Bůh,
a na věky jest jeho dobrota.
A zvolna oblak Hospodinův k nim
se nížil, až i mlhou večera
je zastínil a objal v žehnání.
112
Setkání.
Spěl Ahasver, ten proklatý Žid starý,
na pouti své, jež nikde nemá stání,
jak bílým mořem – krajem plným sněhu,
a chladný Sever ryl mu spáry v ňádra.
Bos pádil dále – větrem poletoval
vlas jeho bílý, protkávaný sněhem,
a zcuchaný vous jeho visel dolů
jak staré bodláčí... A s jeho pláště
již pouhé cáry zbyly; v nich on marně
své oudy skrýval, ohlodané mrazem.
Teď stanul vzdorně, do sněhu ryl hnáty
a čekal mlčky, hryze siné rety,
až krví pukaly. Ji s mokrým sněhem
z úst vyplivnuv, ku nebi nesl zraky.
Chtěl k němu vztáhnout také svoji ruku,
zda k modlitbě či ve strašlivé zlobě,
sám nevěda... však v její žilách cítil
teď rázem jakés těžké, hrozné ledno,
a zvolna ona zase dolů klesla.
„Jsem znaven...“ šeptal, zavřel oči obě
a hledal spánek, ten však nepřichází,
ač hlava jeho jest jak balvan těžká,
a víčko oka zavírá se v mdlobě.
113
V tom slyší hlasy: po sněhové pláni
v dál píseň vála, sama bolest pouhá,
jak nářek toho, který skonávaje,
přec rukou zoufalou se žití chytá.
Tu Ahasver, svou velkou lebku zvednuv,
do dálky patřil.
Divný zjev tam viděl:
Na lemu obzoru tam průvod kráčel,
to celé byly rodiny a rody:
zde otec nesl polonahé dítě,
jež tuhnouc mrazem k jeho chladné hrudi
se marně tulilo. Tam bledá matka
prs děcku sporý nabízela. Pilo
tu vláhu života, a nevědělo posud,
co světa bída: hlad a mráz a naho.
Dál dívka šla a v ruce knihu nesla
a zlatý kalich, snad by z něho pila
své vlastní slzy. Ty však padajíce
jí s modrých očí, věsily se v roucho
jak drobné démanty. Dál stařec kráčel
o rámě vnuka opřený, a za ním
se zvolna vlekla stará jeho žena.
Z nich každý kvílel. Kolem do daleka
se nesl nářek jich, však nepohnutě
se pnulo nebe nad nimi jak příkrov.
A z poutníků kdo v dáli opozdil se,
neb klesl v sníh, již ležet zůstal každý,
a sníh byl jeho rubášem i hrobem.
I zvolal Žid: „Čí žal se mému rouhá,
kdo vedle mne cos o bolu smí říci?
114
Ó kdo jste vy, vy chlácholené děti
té jalové a vyhýčkané doby,
jež slzy cedíte do svého hlasu
a nářkem hrůzným plníte svět šírý?
Či nevíte, kdo já jsem, otec bolu
a kletby syn? Kdy bolest má se vzbudí,
že porve všecky ňader mojich žíly,
a marně hledá hrobu svého kámen?
Já z domova jsem prchnul, do daleka
mne štvala bolest. Přes moře jsem kráčel,
však hlubší moře byla bolest moje.
Přes poušť jsem bral se, ale muka moje
jsou parnější a žhavější než ona.
Já k severu jsem vniknul, žaly moje
však severu jsou mraznější. Můj nářek
lvů hromné řevy, rachot hromů, moří
a lavin přehlušil... Teď v pláči hledám
své vlasti práh, bych snad v ní hlavu složil
a zemřel. Vlasť má – kde jest, kde jest ona?“
A děli poutníci, a nářek jejich
byl mocnější než nářek Ahasverův:
„I my jsme tací... ve vlasti ni hrobu
nám nepřáno... my vyhnanci jsme bídní,
od prahů její štváni. Liška skalní
a divý šakal, každý své má doupě,
i sup a havran do hnízda se tulí...“
„A kdo jste vy?“ tak Ahasver se tázal.
„Tisíce let již světem bloudím stále,
a paměť má, jež neumírá nikdy,
však chvíli každou pro vždy v hruď mi vryje,
115
k tak velké bídě němá jesti posud.
Ó rcete, jaký zločin velký tíží
vám bedra vaše? Kdo že jste, ó rcete,
co hřích je váš?“
Děl stařec hlasem chvějným:
„Co hříchem jest, se tážeš? To-li také,
že vzývali jsme Boha Hospodina
dle vlastní vůle nejčistějším srdcem,
mír lidstvu, bratřím skýtajíce lásku?
My nevraždili – to-li hříchem jesti?
My neloupili – to-li naší vinou?
My nejařmili – to-li trestu žádá?
Co jiný meč, my brousili jsme pluhy,
co jiný pouta kul, my knihy psali,
co jiný kletby – bájili jsme písně.
Však surový a závistivý soupeř,
zde bratr vlastní, onde barbar líný
nás přepadl a znectiv naše prahy
nám porobu a svoje bohy kázal.
Tak nízkými, jak on, jsme býti měli,
neb hřích a hnus vždy nenávidí světla,
a k sobě, ve prach strhnout je si přejí.
Jak suché listí, divým vichrem štvané,
my spěcháme v svůj konec... hlad a sever
nám ňádra sžírá... lítost minulosti
a bázeň budoucna...“
Tu zněměl stařec,
a jenom štkání zase slyšet bylo.
To štkání vzhůru, ku obloze spělo,
však bez soustrasti hustá, těžká mlha
zas dolů, zpátky v jeho ňádra rodná
116
je tlačila.... Tu chvějícími rety,
děl Ahasver: „Jsem cele bídný také,
však pouze sám, a vás tu na tisíce.
Ký národ celý štvou to jak zvěř divou?“
Děl šedý stařec zmírajícím hlasem:
„Jsme Slované... Já Český Bratr prchám
od popraviště popravených druhů,
od násilí a tisíceré hrůzy.
Tam Polák bídný pode bičem vlastních
se svíjev bratří, vyhnanství si zvolil
než šibenici, pranýř nebo Šibíř.
Tam Srb a Bulhar před divochem podlým
od moren prchá, spálenišť a ssutin
se znectěnými ženami a dětmi...“
„Ó dosti; dosti...“ šedivý Žid úpěl,
„toť víc než snese ucho ducha... nad tím
sám posluchač by sšílel...
dále, dále!“
A nečekaje více odpovědi,
dál pádil zase mořem sněhu plným,
až s hustou bílou mlhou splynul v jedno.
117
Pohádka o králi Vénovi.
Na trůně sdřímnul starý Véna král.
Se hlavy koruna a žezlo z ruky kleslo,
na chýži doškovou se změnil hrad
a na lavici křeslo.
Pod nízkým stropem seděl Véna teď,
a Bídu kmotřinku u sebe z mála hostil.
Host nenasytný snědl vše, co měl,
a Véna pak se postil.
I teta Vojna tloukla do dveří,
do jizby vrazila, houf divé chásky za ní,
co zbylo Vénovi, to ani nestačí
na zaplacení daní...
Vzal Véna sekeru a hnal se v hrad
a křičel: „Králi, jenž mozoly’s nám kradl,
bůh dal ti žezlo, bys nám pomáhal,
a nejen abys vládl!“
Leč král má pochopy a žaláře,
kam nikdy nevniká paprslek světla bílý,
má kata, který rázem sekery
života přetne žíly.
118
Kat s lící rudou stanul u něho,
ve vzduchu sekera se kmitla – rána děsná –
a ubožátko starý Véna král
v tom probudil se ze sna.
Na trůně opět seděl Véna král,
a slyšel bědný lid, jak stená venku tiše,
teď náhle slyšel každý slabý ston,
jejž dříve nedbal v pýše.
A k pokladům svým skočil, rozdal vše – –
ej, odkud jásot ten a slasti smích zní dneska?
A s lidem výskal, smál se Véna král.
Žeť pohádka to hezká?
119
Hrob básníkův.
Spí básník moře na pobřeží
svůj vytoužený, věčný sen.
Kraj celý pilně ticho střeží,
on klid má – první tichý den.
Na prsou jeho ruce leží,
a kalný zrak je zaklopen.
Po vlnách plují volné lodě,
a slunce hasne na pláni.
Bůh moře, po své říši chodě
proud větru pláštěm zaslání,
a šumot ve hluboké vodě
zní jako tajné žehnání.
A div byl velký: noc kdy světlá
oděla moře kouzlem par,
a v nebi plná luna skvetla,
svůj tkajíc snivý, bledý žár,
sem zevšad příroda se sletla,
a nikdo neznal hněv ni svár.
Dřív květy přišly, plné rosy:
petrklíč, douška mateřímateří,
chudobka o místečko prosí,
120
růže se rděla na keři,
a chrpa, kterou sekáč kosí,
tam smutně stála v zášeří.
Nad pěvce hruď, v níž duše žila,
květ lilie vstal bělavý,
u nohou fialka se kryla,
břečtan se vinul u hlavy,
a k srdci oměj zasmušilá
svůj vztáhla kalich modravý.
Pak přiletěli ptáci tiše
a slavík zpíval requiem,
drozd s písní, která smutkem dýše,
labuť, jež pěje v skonu svém,
i sokol, který s nebes výše
na naši hledí malou zem.
Žežulka lkala dumnou tísní,
čáp zamyšlený tiše stál,
a chřastal mrazil divou písní
a holub šíleně se smál,
i vrabec v šedé hávu třísni
se za mrtvého truchlit zdál.
I ptá se luna s chladným čelem
a spěchá rychle v mračnou dál:
„Co truchlíte tak v srdci vřelém,
co hrob ten vám zde pochoval?“
Zní odpověď jí v sboru celém:
„Zde přírody spí slavný král!“
121
OBSAH.
Stránka
Ballady1
Libušino lože3
Ballada o macešce10
V žaláři12
Ballada o pěvci14
Plavec16
Démon zpěvu18
Duha20
Ballada o bezu26
Smutná ballada28
Píseň zamilovaného rytíře32
Panská věrnost35
Ballada svatební38
Pohřební průvod bojarů41
Ballada půlnoční42
Pseudoballada44
Balladetta51
Mnich Florian53
[123]
Stránka
Loučení56
Panoš58
Pouť za štěstím60
Osika63
O paní morem zemřelé66
Ballada o dceři krále Jana69
Ballada žabí73
Zrazená75
Rytíř a dívka77
Hon79
Ballada básníkova83
Ballada života86
Legendy89
Původ varhan91
Krůpěj potu94
První lidé96
Láska100
Legenda o Chmeli102
Lístek zapuzení104
Setkání113
Pohádka o králi Vénovi118
Hrob básníkův120
E: zd; 2002
[124]