Balladetta.

Balladetta.
Mlada byla. Jediná hrob jí zdobí květina, mladé paní s bolestí svědkem byla neštěstí. Časně oné mrtvé žal útla ňádra rozbodal, a kdy sen jí štěstí svad’, bez reptání sem šla spat. A ten mladý, slabý květ přečkal dlouhou řadu let, jej se netknul bouře ráz ani vichrvichr, ani mráz. Jen kdy někdo kráčí kol, zachvívá se jemný stvol: dobřeť ví ta květina, co můž’ ruka zločinná.... Nic se neboj! Jeho krok štván je světem rok co rok, jeho čelo zryto je, srdce nemá pokoje. 51 Ve spaní i ve bdění vidí její trápení, její smutný, tichý hled studí jej co mráz a led. V rozkoši i ve práci život marně utrácí, až pak jednou přijde sám se zoufalým pláčem k vám. Na hrob klesne, zmíraje, čelem hlínu zrývaje, v bouřné citů závrati z kořene tě vyvrátí. Polibky tě posije, vroucí slzou polije, a pak vtiskne tebe v sled na své srdce – – chladný led. 52