Krůpěj potu.

Augustin Eugen Mužík

Krůpěj potu.
Jedna potu krůpěj spadlá dolů s čela cenou svojí sváží světů stáda celá. Nad skončenou prací snil tu Dělník věčný, před ním hvězd se tísnil zástup nekonečný. Vše to Jeho vůle, Jeho síly dílo: prohlížel a viděl, že by dobré bylo. Beze hnutí ještě hvězdy stály tady jako zlaté plody bájné ze zahrady. U Tvůrcova srdce tetelíc se jemně nejblíže tam stála malá naše země. Okeán i pevno mlčely a ždály, až se zlíbí jejich promluviti králi. ReklŘekl Bůh: „Nuž leťte prázdnem všehomíra, vířením svým plňte lada jeho šírá. Každá podle vlastní povahy a druhu vespolek si hrajte v přikázaném kruhu!“ Zaujaly své prahy, zaujaly své trůny komety i slunce, planety i luny. 94 Poslední pak ze všech země byla naše, do neznáma plula nesměle a plaše. A tu v prvním letu se Tvůrcových skrání jedna malá krůpěj potu spadla na ni. Svatá krůpěj sletla, oživnula rázem, a co člověk prvý doletěla na zem. V potu zrozen, v potu denní chléb svůj máčí, a tak věčné v práci k svému hrobu kráčí. 95