Pouť za štěstím.

Pouť za štěstím.
Jel údolím, a šedý dým již z rodné chýže v dál mu kýval. A mluvil tak: „Přes jas i mrak k své matce jdu, o níž jsem sníval.“sníval. Mé tužby cíl stem dálných mil mi sladkou září plál a kýval. Dům onen tam, o němž jsem sám za pustým mořem pěl a sníval!“ Však sešlý rov naň beze slov se usmíval a jemu kýval, mluvit se zdál: „Svůj ideál zde hledej, o kterém jsi sníval!“ Pak cizí pláň volala naň, 60 a cizí kraj mu znovu kýval: „Co ztratil’s tam, já tobě dám, jen zapomeň, o čem jsi sníval!“ Za deset let jej domov zpět zas volal, dívkou jemu kýval. Neodolal, a zas se bral své touhy k cíli, o němž sníval. A tak si děl: „Jak jen bych směl ten minout práh, jenž tak mi kýval! Kéž aspoň dnes mne vítá v ples té náruč, o níž tak jsem sníval!“ Však pustý práh se ztrácel v tmách, a z dálky zas mu hřbitov kýval: „Co šlo mně vstříc, nevrátím víc, tu schvátil jsem, o níž jsi sníval!“ Slz horký řad mu v líce pad’, keř na hrobě mu smutně kýval. „Hle, cíl mých snah teď kryje prach – ó kde jsou ty, o nichž jsem sníval!“ 61 Ze žití zdob jen tento hrob mu zbyl a nyní jemu kýval, a šeptal keř: „Pojď k nám, a věř, že najdeš vše, o čem jsi sníval!“ 62