Ballada svatební.

Augustin Eugen Mužík

Ballada svatební.
Dnes zlato své vám rozdělím a co kdo chce, to dám, bych prostřed vás, již truchlíte, já vesel nebyl sám. Ha smějte se! Mně v žert a ples! Jsem jako mocný král, neb s hlavy její svatební dnes závoj rozevlál, a první její v chrámu krok mým sledním bude v žití – oj k ní mne pusťte, musím přec šťastného soka zříti, jenž s hlavy věnec sejme jí, co já kdes budu hníti! Já barbar! na ní vylákal jsem přísahu, a snad teď proto bude rmoutit se a žalem umírat, a v loktech svého ženicha též omdlí, když ji juž kněz s jiným spojí na věky. 38 Však uzří, jaký muž jsem bídný proti manželu, jenž své jí srdce dává za jeden pohled horoucí, jímž spita jeho hlava jak stíny svatých na nebi, jež věčná blaží sláva. Ach, již se blíží........ Jásejte vy blázni, ať můj smích kol samoten tu nekrouží po kobkách příšerných jak netopýr, jenž v polotmě naráží krvavou svou hlavou v sloupy, které zde jak umrlci se pnou, ať hymnus v chrám ji uvítá, zkad navrátí se ženou se srdcem slabým, s duší však poznáním očištěnou v dny příští, které nade mnou se v chrámy velké sklenou. Dnes budu spáti pevně tak, že nikdo nesmí mne svým hrubým slovem probudit z té mdloby tajemné, ať anděl skloní nade mnou svá křídla nebo ďas. Dnes budu spát tak pokojně a zítra zas a zas, 39 a dále tak a stále vždy co čas má jenom roků, pod kalnou jeho hlubinou pochován v jeho toku, s tím červem v srdci neživém a hmyzem v pevném oku! 40