Ballada svatební.
Dnes zlato své vám rozdělím
a co kdo chce, to dám,
bych prostřed vás, již truchlíte,
já vesel nebyl sám.
Ha smějte se! Mně v žert a ples!
Jsem jako mocný král,
neb s hlavy její svatební
dnes závoj rozevlál,
a první její v chrámu krok
mým sledním bude v žití –
oj k ní mne pusťte, musím přec
šťastného soka zříti,
jenž s hlavy věnec sejme jí,
co já kdes budu hníti!
Já barbar! na ní vylákal
jsem přísahu, a snad
teď proto bude rmoutit se
a žalem umírat,
a v loktech svého ženicha
též omdlí, když ji juž
kněz s jiným spojí na věky.
38
Však uzří, jaký muž
jsem bídný proti manželu,
jenž své jí srdce dává
za jeden pohled horoucí,
jímž spita jeho hlava
jak stíny svatých na nebi,
jež věčná blaží sláva.
Ach, již se blíží........ Jásejte
vy blázni, ať můj smích
kol samoten tu nekrouží
po kobkách příšerných
jak netopýr, jenž v polotmě
naráží krvavou
svou hlavou v sloupy, které zde
jak umrlci se pnou,
ať hymnus v chrám ji uvítá,
zkad navrátí se ženou
se srdcem slabým, s duší však
poznáním očištěnou
v dny příští, které nade mnou
se v chrámy velké sklenou.
Dnes budu spáti pevně tak,
že nikdo nesmí mne
svým hrubým slovem probudit
z té mdloby tajemné,
ať anděl skloní nade mnou
svá křídla nebo ďas.
Dnes budu spát tak pokojně
a zítra zas a zas,
39
a dále tak a stále vždy
co čas má jenom roků,
pod kalnou jeho hlubinou
pochován v jeho toku,
s tím červem v srdci neživém
a hmyzem v pevném oku!
40