Pohádka o králi Vénovi.

Pohádka o králi Vénovi.
Na trůně sdřímnul starý Véna král. Se hlavy koruna a žezlo z ruky kleslo, na chýži doškovou se změnil hrad a na lavici křeslo. Pod nízkým stropem seděl Véna teď, a Bídu kmotřinku u sebe z mála hostil. Host nenasytný snědl vše, co měl, a Véna pak se postil. I teta Vojna tloukla do dveří, do jizby vrazila, houf divé chásky za ní, co zbylo Vénovi, to ani nestačí na zaplacení daní... Vzal Véna sekeru a hnal se v hrad a křičel: „Králi, jenž mozoly’s nám kradl, bůh dal ti žezlo, bys nám pomáhal, a nejen abys vládl!“ Leč král má pochopy a žaláře, kam nikdy nevniká paprslek světla bílý, má kata, který rázem sekery života přetne žíly. 118 Kat s lící rudou stanul u něho, ve vzduchu sekera se kmitla – rána děsná – a ubožátko starý Véna král v tom probudil se ze sna. Na trůně opět seděl Véna král, a slyšel bědný lid, jak stená venku tiše, teď náhle slyšel každý slabý ston, jejž dříve nedbal v pýše. A k pokladům svým skočil, rozdal vše – – ej, odkud jásot ten a slasti smích zní dneska? A s lidem výskal, smál se Véna král. Žeť pohádka to hezká? 119