Mnich Florian.

Mnich Florian.
Hoří východ. Jak jen den na oblohu tiše vstane, kolem města slavného na sta velkých ohňů vzplane. A ty ohně posvítí kacířům na cestu v nebe. Prochází se kardinál, tlupu mnichů kolem sebe. Jeden ale mladý mnich mračně zírá na to všecko. Vece k němu kardinál: „Nebudiž jen plaché děcko! Povyjasniž svoji tvář. Patř jen vůkol, Floriane: na sta hranic za chvíli pro kacíře tady vzplane. Až ty ohně zahoří výše než lesk slunce zlatý, pak jich žár neuhasí ani ten tvůj patron svatý!“ 53 Odpovídá Florian, mladou hlavu k zemi sklání: „Taká živá pochodeň – věru, pěkné podívání! Jedna věta posvátná, jíž se svět i nebe řídí, ovšem větší ceny jest nežli životy sta lidí. A že za svůj blud a klam krev i hlavy rádi dají, za to Pán zas ohnivou korunu ti podá v ráji!“ Z brány města dlouhý řad kacířů sem vážně kráčí. Muži odhodlaně jdou, ale ženy hořce pláčí... Vzešlo slunce. V jeden žár hranice ty náhle vzplály, a z těch ohňů velebné písně v kraj se rozléhaly. Velebné a nadšené, až se chvěly vůkol stráně. Florian stál opodál, a pěl s nimi odhodlaně: „My hynem, Kriste! Mrtvých těl žár klesne sprahlý na popel, 54 však co je živilo, zda to nebude noci odňato? K nám bídným svůj dnes nakloň sluch! My víme, Pane, Ty jsi Bůh, však ti, jenž vraždí, pálí nás, jen Tebe námi mučí zas. Již duch náš vazeb těla prost... Jej, Pane, příjmi na milost, a kdož nás vrhli v žár a dým, – ach, odpusť, Pane, odpusť jim!“ Zvolna, tiše, dojemně umlkaly vážné zpěvy... Neslyší víc Florian, a co s ním se děje, neví... Cítil, pouta nicoty kterak rázem s něho spadla, ku bratrům se povznáší duše jeho čistá, zmladlá – – – A než zpěvy poslední kacířů tím žárem splály, písně Florianovy z hranice se rozléhaly. 55