Loučení.

Augustin Eugen Mužík

Loučení.
Ach, neodcházej do boje, a viz mne klečet u nohou! jen jiskru dej mi pokoje, a neoslyš mne ubohou! Ó takovéto loučení jest těžší nežli kamení – to do vody se ponoří a širé kruhy vytvoří, a klidně spí pak v bezednu bez citu, lásky, beze snů. Však bez tebe čím budu já? Tak plna smutku, bolesti a samotna jak mohyla – kdo potěší mne v neštěstí? Ó rozloučení jeden jen nám v žití přinést může den – neb žena, kteráž miluje, pak nelká, ani běduje, je chladna jako zima, však buď sšílí nebo umře pak. „Má drahá Mary, zhřešil jsem tak mnoho, že mi okamžikokamžik, 56 kdy ještě dlím po boku tvém, tvůj litostivý kalí vzlyk? Má drahá Mary, vlasť volá – zda srdce mé jí odolá? Když nebezpečí přijde zvěst, tu každý stařec rekem jest, jak za léta i mrtvá snět krvavý zrodí, živý květ. Já neptám se, zda milovat bys mohla toho, kdo by dal se jako sketa v mrzký chvat, by nepřítel jej neproklál. Ty sama bys jej stavila, a v prsou nůž mu stopila. Však kdybys přece prchla s ním – zločinná s mužem prokletým – blesk smrtný s nebes potom sám by v prachu stavil kroky vám!vám!“ 57