Ballada básníkova.

Ballada básníkova.
Bouře lítá černou nocí mlází rve i suchý strom, proudy deště bijí v okna, vzduchem tříská divý hrom. Tehda prvním žití pláčem zaúpěl můj dětský ret, taký byl můj smutný příchod na ten boží, divný svět. Moje drahá matka leží v mdlobě, bolné mrákotě, zavřevši své oči, snila o mém příštím životě. Ale jak tu těžké zraky znova vzhůru pozvedla, podivné tři bílé ženy kolem lože zahledla. Jako přelud zjev jich míhal v modravý se blesků svit, rod to Sudic, který lidem pozemských dnů spřádá nit. 83 Děla prvá: „Budiž bláznem, věčným bláznem dítě to, ve všech přáních svých a tužbách budiž napřed prokleto!“ Děla druhá: „Žebrák pouhý – sám si kopej vlastní hrob, život jeho budiž pouští bez květů a bez ozdob!“ „Ne tak!“ děla třetí děva, a ret její dýchal hněv, divoký a sarkastický byl ten její kletý zpěv: „Budiž žebrákem i bláznem, obé v žití najednou, osud jeho čiré bídy propastí buď bezednou!“ A jak vzkřikla moje máti, zmizly všecky v jeden ráz, dým jen temný zůstal po nich, zápach hrobů, ostrý mráz. Máti, moje drahá máti, vidouc hrob mých nadějí, měla’s tehda dítě svoje zardousiti raději. Neboť i po létech ještě při vzpomínce oněch chvil ku srdci se otrávená krev ti žene ze všech žil. 84 A ty bleda, nepokojna ptáš se: „Dítě, řekni jen, zdali naplnil se přece Sudic hrozný výrok ten?“ „Naplnil se vrchovatě osudu ten hrozný trest, neboť žebrákem i bláznem – obé to jen básník jest.“ 85