Ballada o pěvci.

Ballada o pěvci.
On na skálu s důvěrnou harfou si sed’, kde pod jeho nohou moře si hrálo. Měl v slzách stopený jasný hled, a v prsou srdce, chladné jak led, co všady jaro se smálo. Vše okolo jediný sbratřil ples: břeh, plný polí i zeleně svěží, a v suchopáru nachový vřes, a v dáli vonný, modravý les, i řeku, jež s touhou do moře běží. On přezíral všecko. Po boku jen mu harfu k zvukům větru dech ladí. Ty linuly kol jak stlumený sten, jak ptáček, kdy ze sna probuzen, si samotu tichou písničkou vnadí. A pěvec na skále tak si děl: „Ty přírodo, jediná v kráse i vděku, nač v různé ji vkládáš podoby těl, kdy chceš, by člověk jí trpět jen měl, a v rány kdy nemáš hojivých léků! 14 Když rozkoše svojí nejsladší kmit jsi vdechla v spanilý útvar mé panny, nač shášeti náhle dnů její svit, nač vzbouzeti v prsou neznámý cit, by uvadl zase jak kvítek ranný? Nač mohutná křídla nadšení ku těsné člověka připínat hrudi, by poznal jen, v zápalu umění ta zemskost jak tíží co kamení a srdce mu stále ledově studí? Nechť stařec nad divy vlasy rve a s lichou vědou se smlouvá a hádá, on žil již. Však mládí zná právo své, jen lásku a mladost zas k sobě zve, a srdce jen blaha, jen štěstí si žádažádá. Ty slunce ohnivé, mocný tvůj vznět vše jednou k životu hřeje a láká, však ten, který svadnul, víc nevzbudí květ, a kdo zde zhynul, ten nepřijde zpět, ó nad ním jen věčné šero se smráká!“ Pak na skálu divoce vztýčil se zas a lýru svou družnou o kámen tříští. „Buď prokleta! Navždy zmlkni tvůj hlas! To poslední buď o nás světu vzkaz: Ta kostra a troska, jež zde se blýští!“ 15