Ballada o pěvci.
On na skálu s důvěrnou harfou si sed’,
kde pod jeho nohou moře si hrálo.
Měl v slzách stopený jasný hled,
a v prsou srdce, chladné jak led,
co všady jaro se smálo.
Vše okolo jediný sbratřil ples:
břeh, plný polí i zeleně svěží,
a v suchopáru nachový vřes,
a v dáli vonný, modravý les,
i řeku, jež s touhou do moře běží.
On přezíral všecko. Po boku jen
mu harfu k zvukům větru dech ladí.
Ty linuly kol jak stlumený sten,
jak ptáček, kdy ze sna probuzen,
si samotu tichou písničkou vnadí.
A pěvec na skále tak si děl:
„Ty přírodo, jediná v kráse i vděku,
nač v různé ji vkládáš podoby těl,
kdy chceš, by člověk jí trpět jen měl,
a v rány kdy nemáš hojivých léků!
14
Když rozkoše svojí nejsladší kmit
jsi vdechla v spanilý útvar mé panny,
nač shášeti náhle dnů její svit,
nač vzbouzeti v prsou neznámý cit,
by uvadl zase jak kvítek ranný?
Nač mohutná křídla nadšení
ku těsné člověka připínat hrudi,
by poznal jen, v zápalu umění
ta zemskost jak tíží co kamení
a srdce mu stále ledově studí?
Nechť stařec nad divy vlasy rve
a s lichou vědou se smlouvá a hádá,
on žil již. Však mládí zná právo své,
jen lásku a mladost zas k sobě zve,
a srdce jen blaha, jen štěstí si žádažádá.
Ty slunce ohnivé, mocný tvůj vznět
vše jednou k životu hřeje a láká,
však ten, který svadnul, víc nevzbudí květ,
a kdo zde zhynul, ten nepřijde zpět,
ó nad ním jen věčné šero se smráká!“
Pak na skálu divoce vztýčil se zas
a lýru svou družnou o kámen tříští.
„Buď prokleta! Navždy zmlkni tvůj hlas!
To poslední buď o nás světu vzkaz:
Ta kostra a troska, jež zde se blýští!“
15