Zrazená.

Zrazená.
Na čelo jí ledovité, v líce hlady zmořené zvěst přilítla, znítila je do čirého plamene. „Ten, jenž všecko sliboval ti, a pak všecko tobě vzal, jinou nyní líbá v dáli, zapomněl a – přísahal!“ A než dva dny uplynuly, žena v rakvi ležela, tvář tak bleda, děsně krásná jak padlého anděla! V ruce křížek, a ret siný jak by v smích se křivit zdál, a na hlavě myrty vínek vichr divým vztekem rval. Podzimní den na hřbitově skromný průvod uviděl. Zmlkly zvony, a kněz šedý tato slova vážně děl: 75 „Štve nás noc i denní záře, slunce znoj i zimy mráz, však tam v nadpozemské výši v novou růži zkvete zas!“ Tu se mrtvá pozvednula, z očí blesk jí strašný plál, a ten vlas jak druhý příkrov kol jejího čela vlál: „Nechte si to svoje nebe, raděj v peklo, nežli s ním tam se setkat, se zlosynem nevěrným a prokletým!“ 76