Ballada žabí.

Ballada žabí.
Kdys v jasné, letní noci žabí sněm pěl bídné lásky smutné requiem. U svého otce mladý žabec sed’, byl sláb a nešťasten a hrozně bled. A tak děl k otci: „Vidíš, na hrázi jak milenců se dvé tam prochází! Oč, šťastnějších že nezná širý břeh, a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“ I vzplálo léto – čas je, pomalu se hojit ze své lásky úpalu. Po břehu ke vsi svatebčanů dnes hle, s písní, střelbou hlučný spěchá ples. Trub hlahol žabí píseň přehluší, dí žabec: „Jak mne rve to na duši! Oč, šťastnějších že nezná širý břeh, a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“ Tu vstala noc – na nebi samý skvost, a do jezera divný přibyl host. 73 Tak známý všem a mladý hoch to byl, sliz vodní bledou, mrtvou tvář mu kryl – – A starý žabec: „Říkej otčenáš, hle, dítě nerozumné, tu to máš!“ 74