Ballada žabí.
Kdys v jasné, letní noci žabí sněm
pěl bídné lásky smutné requiem.
U svého otce mladý žabec sed’,
byl sláb a nešťasten a hrozně bled.
A tak děl k otci: „Vidíš, na hrázi
jak milenců se dvé tam prochází!
Oč, šťastnějších že nezná širý břeh,
a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“
I vzplálo léto – čas je, pomalu
se hojit ze své lásky úpalu.
Po břehu ke vsi svatebčanů dnes
hle, s písní, střelbou hlučný spěchá ples.
Trub hlahol žabí píseň přehluší,
dí žabec: „Jak mne rve to na duši!
Oč, šťastnějších že nezná širý břeh,
a já –“ Tu starý vážně: „Jen to nech!“
Tu vstala noc – na nebi samý skvost,
a do jezera divný přibyl host.
73
Tak známý všem a mladý hoch to byl,
sliz vodní bledou, mrtvou tvář mu kryl – –
A starý žabec: „Říkej otčenáš,
hle, dítě nerozumné, tu to máš!“
74